Ztracený rytmus
Čas a jeho řád v předkolumbovských společnostech
Asi nikoho nepřekvapí tvrzení, že žijeme v uspěchané, individualizované době. Jsme vychováváni s vírou, že jsme strůjci vlastního života a že naše rozhodnutí, například ohledně vzdělání, mohou mít fatální důsledky na životy naše i našich blízkých. Zároveň je nám vštěpováno, že na běh světa a jeho problémy, jako jsou například globální oteplování či války, nemáme téměř žádný vliv a máme nad nimi raději mávnout rukou. Výsledkem je uspěchaný život plný starostí a novodobé fenomény: stres, vyhoření a jiné duševní nemoci a problémy.
V mnoha starobylých společnostech tomu však bylo takřka naopak. Například obyvatelé Mezoameriky věřili, že s božstvy, která vládnou jejich světu, mohou a mají komunikovat a pomocí náboženských rituálů, obětin a darů je mohou také bezprostředně ovlivňovat. Čas těchto společností neubíhal lineárně, jak jsme zvyklí na Západě, tedy od Stvoření po současnost, nýbrž cyklicky. Běh lidského života v takových společnostech nenabízel nepřeberné množství možností, jako je tomu (podle našich představ) dnes, zato udržoval a skýtal pevně daný řád. Pokud si tedy lámete alespoň občas hlavu s tím, jak naložit s nastávajícím dnem, či váháte nad svými dosavadními rozhodnutími a uplynuvšími částmi života, vězte, že v předkolumbovských společnostech Latinské Ameriky byl život v mnohém jednodušší. Řídil se rytmem zemědělských prací, náboženskými svátky a kalendářem.
Dva kalendáře, 1 krokodýl a 3 noc
Výše uvedené neznamená, že by obyvatelé předkolumbovské Ameriky nechápali plynutí času; například Mayové znali a používali i lineární koncepci času v podobě dlouhého počtu, i když pouze v takzvaném klasickém období (250–900 n. l.). Znamená to, že zkrátka kladli důraz na opakující se kalendářní cykly, jež vycházely z pohybu astronomických těles a pravidelných klimatických jevů. Zatímco naše západní civilizace je již od zemědělství a jeho cyklů zcela odtržena a naše životy se dělí mezi práci a toužebně očekávanou dovolenou, v předkolumbovských společnostech zemědělský rok se střídáním období sucha a deště tvořil základ počítání času. Orientace v těchto cyklech byla pro starobylé obyvatele Anahuacu nebo Abya Yala stěžejní, umožňovala jim včas zasít a sklidit, tím pádem přežít.
Aztékové či Mayové se orientovali v čase za pomoci dvou navzájem propojených kalendářů. Aztécký rituální kalendář tonalpohualli měl 260 dní a používal se k řízení náboženského života a svátků, zatímco solární kalendář xiuhpohualli sestával ze 360 dní a sloužil pro zemědělské účely. Mayové měli takřka obdobný systém sestávající z kalendářů tzolk’in (260 dní) a haab (365 dní). Aztékové i Mayové též věřili, že každý den má svou vlastní energii. Aztékové tuto životní energii nazývali tonalli. Ta byla pro některé činnosti příznivá a pro některé nikoli.
Posvátný kalendář tonalpohualli tedy nesloužil k pouhému počítání dní a měření času, jak kalendáře používáme dnes, ale také k věštění či určování vhodných dnů pro politické, náboženské či osobní aktivity. Zkrátka k určení energie dne a pochopení, jak tato síla bude na člověka působit. Každý den byl spojený s konkrétním božstvem a byl vhodný pro konkrétní činnosti: náboženské rituály, ale i obyčejné každodenní aktivity jako zemědělské práce, vaření, tkaní, či dokonce zahájení nového vztahu. Kalendář byl tudíž nástrojem kosmického řádu, lidé věřili, že každé jejich jednání má být v souladu s řádem vesmíru. Jednotlivé dny nebyly neutrální, měly vlastní charakter a sílu, jež bylo zapotřebí respektovat.
Orientace v takto komplikovaném kalendářním systému vyžadovala znalosti astronomie a matematiky, a byla proto záležitostí elit, které tak vedle privilegií přijímaly i odpovědnost za chod společnosti a světa. Kněží dokázali jednotlivé dny vykládat a poradit lidem, co mají v ten který den dělat, například kdy je vhodné věnovat se přípravě potravy z kukuřice, ale i kdy uzavřít sňatek či jak pojmenovat své dítě. V den narození dítěte kněz nahlédl do kalendáře, zjistil kombinaci dne (znaku) a čísla, podle toho předpověděl osud dítěte a dal mu jméno. Vzhledem k tomu, že kalendář tonalpohualli sestával z dvaceti denních znaků a měl třináct čísel, měl každý den specifickou kombinaci čísla a znaku, a lidé se tedy jmenovali například 1 krokodýl nebo 3 noc a jejich jméno značilo i životní dráhu a vlastnosti.
Páté slunce může zaniknout
Cyklické bylo nejenom pojetí času jako takové, ale i života jednotlivce. Každá životní etapa (narození, sňatek, smrt) měla svůj čas a rituál. Pro předkolumbovské společnosti byl čas nejenom prostředkem k orientaci ve světě a vlastním životě, ale především strukturou kosmu, která spojovala bohy, přírodu a člověka. Čas jednotlivce zrcadlil kosmické cykly, jež bylo potřeba udržovat rituály a obětinami. Když se řád narušil, hrozil kolaps světa. Tato myšlenka je přítomna i v aztéckém mýtu o pěti sluncích, podle něhož byl svět již čtyřikrát zničen a znovu stvořen a páté slunce, to současné, může kdykoli zaniknout, pokud lidé přestanou vykonávat náležité rituály a oběti.
Příkladem takového kritického okamžiku je obřad nového ohně, který nastával jednou za dvaapadesát let v okamžiku, kdy se oba kalendáře protnuly. Během tohoto náboženského svátku Aztékové uhasili všechny ohně, zničili veškeré staré předměty a zdrželi se všech činností. Aby nastal nový cyklus, kněží na posvátné hoře obětovali zajatce, na jeho hrudi rozdělali oheň, který byl následně přenesen zpět do města, chrámů a domácností. Symbolicky tak začal nový časový cyklus, běh světa byl obnoven a život mohl pokračovat. Tento svátek však nabízel mnohem více, a to nový začátek. Znamenal totiž nejenom začátek nového časového cyklu, ale ničení starého s sebou přinášelo také očistu a možnost restartu pro jednotlivce, rodiny i celou společnost. Zatímco dnes můžeme hledat nový začátek v novém oblečení, sestřihu či vztahu, v předkolumbovských společnostech byla tato základní lidská potřeba po změně, očistě a novém začátku ritualizována.
Cyklicky tedy Aztékové i Mayové chápali i samotný lidský život. Smrt nepojímali jako konec, nýbrž přechod do jiné formy existence. Čas smrti byl také znovuzrozením. Smrt nebyla tragédií, ale součástí rytmu světa, jak ukazuje i dnešní podoba mexického svátku Dne mrtvých (Día de muertos), která je oslavou života. Čas zde nebyl pouze lidskou zkušeností, byl součástí kosmu. Každý okamžik měl náboženský význam a každá lidská činnost (setí kukuřice, stavba chrámu, válka) musela být v souladu s rytmem vesmíru. Odtud pramenila i odpovědnost elit, jejichž úkolem bylo udržet rovnováhu mezi časem lidí a časem bohů.
Vesele odpracovaná daň
Stejně jako dnes sloužil čas a jeho pojetí také k pohánění kol hospodářství a vládnoucím vrstvám k legitimizaci moci a jejich svrchovaného postavení. Čas například představoval formu, v níž člověk odváděl daň vládci nebo božstvu. Nejenom dnes tak platí, že čas jsou peníze, i v minulosti měl svou cenu.
Například Inkové, neznámější předkolumbovská civilizace And, používali daň v podobě práce zvanou mit‘a. Jednalo se tedy o formu časové daně, která spočívala nikoli v platbě v penězích tak, jak to známe dnes, ale v odpracování určitého času ve prospěch státu. Každý dospělý jedinec se musel pevně danou část roku podílet na stavbě veřejných institucí a statků (silnice, sýpky, visuté mosty, zavlažovací systémy a kanalizace), které sloužily ke správě incké říše. Stejně jako dnes i v minulosti byly tedy práce a daně zakotveny v určitém časovém a kosmologickém rámci. Na rozdíl od současnosti však byly práce i čas do ní vložený hluboce spojeny s náboženstvím a náboženskými rituály. Plnění pracovní povinnosti bylo navíc spojeno s veselím, zpěvem a slavnostmi, které práci dodávaly smysl i hodnotu. Zatímco dnes je práce často odtržena od společnosti, a lidé tak ztrácejí radost i chuť pracovat.
Pán, či sluha?
Příchod Evropanů v 15. a 16. století znamenal pro Latinskou Ameriku nejen politické a náboženské změny, ale také zásadní proměnu pojetí času. Koloniální správa a křesťanství s sebou přinesly nový, lineární koncept času; času, jenž je měřen mechanicky hodinami, zvony a křesťanským kalendářem. Misijní činnost nahradila rituální kalendář křesťanským liturgickým rokem. Cyklické pojetí času se však potlačit nepodařilo. V mnoha domorodých komunitách Latinské Ameriky přetrvává dodnes a spojení s přírodními cykly se promítá do tradic a svátků.
Moderní člověk se často považuje za pána času, ve skutečnosti se však stal jeho sluhou a stále více mu podléhá. Snad i proto nás předkolumbovské kultury, které hledaly harmonii s kosmem a rytmy přírody, zatímco my se je snažíme marně ovládnout, stále fascinují. Zatímco v minulosti byl tedy čas chápán jako dar a závazek, dnes je pojímán coby surovina, vzácný zdroj, který musíme „šetřit“. Předkolumbovské pojetí času nám tak připomíná, že čas nemusí být naším nepřítelem, někdo, s kým musíme neustále závodit, ale součástí života, který můžeme žít v souladu se sebou samými a rytmem světa. •
Autorka je iberoamerikanistka.