Utopit se a znovu ožít
Čínský malíř Ma Jüan, žijící na přelomu 12. a 13. století, zachytil inkoustem na hedvábí Žlutou řeku vystupující z břehů. Čína byla v té době rozdělena na dvě území, hranici tvořila právě Žlutá řeka, historicky známá svými ničivými povodněmi. Díky rytmickým liniím, které naznačují víry, proudy a chaos, se veletok stává více než jen přírodním prvkem – symbolizuje bouřlivý stav národa. Umělcova volba zaměřit se výhradně na řeku, zbavenou lidské přítomnosti, nás vybízí k meditaci o nesmírné síle přírody. Může také odkazovat na vysídlování a utrpení obyvatelstva během války. Je zde emocionální hloubka, která přesahuje pouhé znázornění: co znamená žít v době otřesů a jak nacházíme krásu a smysl uprostřed chaosu?
Mimoevropské obrazy velké vody
Záhadně univerzální motiv potopy se objevuje v mýtech napříč světem, a přestože vznikal v odlišných kulturách, nese překvapivě podobné rysy.
Představa ničivé vody, která smývá starý svět a umožňuje vzniknout novému řádu, se objevuje nejen v biblické tradici, ale také v západní i východní Asii či v Americe. V Číně stojí u počátků civilizace legenda o zaplavené Žluté řece a hrdinech, kteří zkrotili její proudy. V Indii je potopa spjata s Višnuovým vtělením do ryby, jež varuje lidstvo před zkázou. V Mezoamerice zase bohové v několika cyklech tvoří a ničí svět, často právě vodou. Motiv velké vody však lidstvo neopouští ani v moderní době, kdy vznikají stále nové intepretace.
Obraz potopy, zachycený pomocí nejrůznějších technik a obvykle navázaný na mýtus, tak není jen příběhem o katastrofě – je symbolem proměny, obnovy a křehkosti lidského světa. To, že jej nacházíme v kulturách, které se nikdy nesetkaly, naznačuje hlubší lidskou potřebu vyprávět o zániku i znovuzrození prostřednictvím stejného prvku: vody jako hranice mezi koncem a začátkem. •
Autor je novinář.
Prvním vtělením (avatárou) boha Višnua v hinduistické mytologii je Matsja (ryba). Tento avatár se zjevil, aby zachránil krále Manu a svět před obrovskou potopou. Na akvarelovém obraze z počátku 19. století se Višnu s modrou kůží, držící disk, lasturu, lotos a palcát, napůl vynořuje z těla ryby a odráží Sankhasuru, čímž umožňuje bezpečnou plavbu lodi nesoucí Manua, praotce lidstva, s Védami, starodávným poznáním (reprezentovaným vázaným rukopisem), doprovázeným skupinou mudrců. Sankhasura drží zlomený meč, symbolizující jeho porážku.
Zubdat at-tawárích (Výbor z dějin), bohatě iluminovaný osmanský rukopis ze 16. století, shrnuje biblické, koránské a politické světové dějiny, zahrnující stvoření světa, příběhy proroků a významných historických postav minulosti a převážně turecké dějiny do doby vládnoucího sultána Murada III., včetně genealogických záznamů prvních dvanácti osmanských sultánů. Autorem byl Sajjid Lokmán Ašúrí, plodný historiograf osmanského dvora v období Murada III. Na jedné z miniatur je zachycena Noemova archa během potopy.
Drážďanský kodex (Codex Dresdensis) je jedním ze tří dochovaných děl předkolumbovské Ameriky zapsaných v mayském hieroglyfickém písmu. Nejméně osm písařů na vnitřní vrstvu kůry fíkovníku zaneslo krom jiného také astronomické tabulky, rituální kalendář, popis novoročních oslav. Na sedmdesáté čtvrté straně se nachází vyobrazení prudkého lijáku, pravděpodobně spojeného s ničivou povodní. Mytologická potopa naznačuje, jak Mayové chápali cykly času, deště a obnovy světa.
Vatikánský kodex A (Codex Vaticanus A) je koloniální kompilací různých typů domorodých rukopisů. Kosmologické, kosmogonické a mytologické části, kterými rukopis začíná, jsou mezi koloniálními rukopisy ze středního Mexika jedinečné. Všechny velké civilizace Mexika znaly potopu, některé ji chápaly jako trest za zpupnost. Na kopii aztéckého obrazu vidíme potopu na konci konci čtvrté epochy světa označované „Slunce vody”, která utopila obry. Unikl jí pár lidí uzavřený v kmeni stromu.
Abstraktní obraz Vasilije Kandinského (1913) je rovněž inspirovaný potopou, zničením a znovuzrozením světa. Kandinskij ve svých vizích chaotických proudů a rozpouštějících se tvarů připomíná prastarou představu světa zmítaného vodním živlem. Emocionální energii katastrofy zachycuje pomocí barev a dynamických tvarů. Metafora cyklické proměny jako by se stále znovu vracela – stejně neodbytná jako samotná voda.