Nová tunika pro starou komedii
Aristofanova Lýsistraté: věrná i moderní?
Lýsistraté, v překladu „ta, která rozpouští vojska“, je protagonistkou Aristofanovy stejnojmenné a nesmrtelné komedie o válce a míru, ženách a mužích, řízení státu a diplomacii.
V Řecku v 5. století př. n. l. zuří konflikt mezi Athénami a Spartou. A zatímco muži už drahný čas bojují a umírají ve válce Řeků proti Řekům, ženy čekají a doufají, že se jim jejich milí vrátí. Athéňanka Lýsistraté se do této situace vloží se lstivým plánem, jak ukončit válku: ženy budou svým mužům odpírat sex, dokud válečníci neuzavřou mír. Po mnoha peripetiích a milostném strádání mužů i žen je míru konečně dosaženo a komedie končí happy endem, tedy orgiemi. Lýsistraté tak nabízí nejen zásadní mírové poselství umně zabalené do notné dávky patřičně pikantního humoru, ale také implicitní kritiku athénské politické scény, kde se potýkala demokracie s oligarchií.
Toto poselství Aristofanovy hry jednoznačně zůstává aktuální i bezmála dvě a půl tisíciletí po jejím vzniku. Může však stará komedie bavit dnešního diváka stejně, jako ve své době bavila občany Athén, pro něž byla napsána a inscenována v podstatě na míru? Odpovíme-li, že ne, pak můžeme celé svoje překladatelské řemeslo rovnou pověsit na hřebík. Odpovíme-li, že ano, musíme toto tvrzení dokázat. A za takový důkaz může posloužit inscenace Aristofanovy Lýsistraté, k níž jsme vytvořili scénář a režírovali ji.
Na počátku si dovolíme zmínit některé rysy staré řecké komedie, jimž naši překladatelští předchůdci nevěnovali příliš pozornosti, ačkoliv podle nás právě ony činí komedii komickou. V prvé řadě je to autentický moderní jazyk, navíc ozvláštněný používáním specifických dialektů. Dále používání narážek na aktuální společenskou situaci, a to bez servítků; tedy to, co bychom dnes nazvali tou nejtvrdší politickou satirou. Pak je třeba si uvědomit, že i staří Řekové byli lidé a nic lidského jim tedy nebylo cizí, dokonce ani sprosté vtipy nejhrubšího zrna. Coby rekvizity se běžně využívaly vycpané faly, zadky a prsa. Texty těchto nejstarších komedií, kterým podle místa jejich vzniku říkáme attické, se také hemžily citacemi z děl jiných autorů, ať už tragiků, filozofů, nebo samotného Homéra. A to nejdůležitější nakonec: nacházíme se v době, která literaturu v próze v podstatě nezná, celý text byl veršovaný. Nechyběly ani pasáže doprovázené zpěvem a tancem.
Pro lepší představu předkládáme čtenáři krátkou ukázku:
Lýsistraté:
A nejsem dlouho už spokojená.
Co s Milétem byla smlouva rozpojena,
neviděla jsem jejich vývozní zboží,
šestipalcovou hračku úplně boží.
No ten šikovný přístroj do klína.
Znáte to, orgasmus ex machina.
Chtěly byste vědět, čím
tuhle válku ukončím?
Vyzvonilé:
Já ano, to bych chtěla.
Své věci propiju, budu nahoře bez,
kdybych i celá nahá zůstat měla,
udělám to klidně ještě dnes.
Kundaníka:
Ničeho se nebojím,
jen když bude po boji!
Vsedlestálé:
A ja by som vyliezla na najvyššie hory,
len aby som videla, že sa mier tvorí.
Lýsistraté:
Tak poslouchejte, tajit už se to nemůže,
milé ženy, máme-li kdy přinutit své muže
v míru žít a hledět si vinných lisů,
musíme vydržeti bez pe…
Vyzvonilé:
Bez čeho?
Lýsistraté:
Uděláte to?
Pochvilé:
Někteří možná zemřou, já však tuto oběť hodlám podstoupit.
Kundaníka:
Jasně, i když některá z nás možná nepřežije.
Lýsistraté:
Dobře, musíme vydržeti bez mužského pyje.
Aj, kam jdete, co se pryč otáčíte?
Proč hlavou třesete a tolik se mračíte?
Proč blednete, a navíc brečíte?
Tak chcete, nebo nechcete?
Proč váháte, co uděláte?
Kundaníka:
To nikdy! Ať se válka táhne dál!
Vyzvonilé:
Ani já, jen ať se válka táhne dál!
Lýsistraté:
To říkáš ty? Kde je tvá odvaha?
Vždyť ses proto chtěla svléknout donaha!
Vyzvonilé:
Projdu ohněm zas a znova,
cokoliv chceš, vezmi si,
jen nám neber penisy.
Lýsistrato!
Začněme jazykem, ten totiž při naší práci představoval nejmenší problém. Na rozdíl od předchozích překladatelů, ještě svazovaných konvencemi, jsme se oprostili od scestné propagace staroslavné antiky, antiky strnulé v mramoru, a odvážili jsme se vložit do úst postav moderní češtinu, popřípadě slovenštinu jako obdobu dórského (spartského) dialektu. O takové nářeční rozdělení se snažili už naši předchůdci, to musíme uznat. Co se navážení do politiků týče, máme to pochybné štěstí, že se vlastně vůbec nemusíme snažit, terče se nabízejí samy. Jsme ve výhodě – předchozí překladatelé se do tehdejší „vrchnosti“ mohli beztrestně strefovat jen ztěžka (od posledního překladu uběhlo bezmála sedmdesát let).
Přesuňme se do roviny vulgarity. Lépe řečeno až na její vrcholy a vyvrcholení. Dnešní literatura občas není vždycky dvakrát cudná, tudíž ani nám nic nebrání zveřejňovat překlady bez hranic. Můžeme zajít dokonce tak daleko, že jsme stejně sprostí jako staří Řekové. Skoro. Podle dřívějších edičních postupů se sprostý vtip či dvojsmysl zachovával v překladu maximálně v nesmělé poznámce pod čarou. A buďme upřímní: v rovině přízemní erotiky poznámka pod čarou mnoho uspokojení nepřinese. Sprostý vtip je věčný, dnešní divák se možná místy podiví, jak pokročilí v tomto směru Řekové byli. A překladateli nezbývá než se s tím vyrovnat. Takže když Aristofanés popisuje šestipalcovou kolíkoidní pomůcku pro ženskou radost (která logicky tehdy nebyla na baterky), je třeba najít vhodná slova, a přitom se nedopustit anachronismu. A co zní antičtěji než „orgasmus ex machina“?
Podívejme se nyní na další ze zmíněných rysů. Co řekne dnešnímu divákovi například taková citace z Aischyla? Nejde-li o naprostého podivína (nebo klasického filologa, což ve výsledku není příliš velký rozdíl), tak vůbec nic. Je tedy nezbytné dopustit se interpretace, neboť divák by neměl být ochuzen o žádný rozměr díla. A co dnešní divák pozná na první poslech a díky čemu vybuchne smíchy? Co třeba citaci dnešní klasiky – tedy populárních filmů a seriálů či notoricky známých výroků? Hláška přitom samozřejmě musí vystihnout původní vyznění textu. Možná se to zdá nesnadné, ale dostupný arzenál je značný. Například při parodování slavné věštby nemusíme chodit vůbec daleko: „Vidím ptáky veliké, jejichž délka hvězd se dotýká…“
Co se týče zvukové organizace, hudbu a tanec stačí prostě do inscenace zakomponovat. Nehrajeme sice operu, ale pakliže sbor zpíval tehdy, může zpívat i nyní, ideálně na nějakou všeobecně známou melodii. Dávno už ale není zvykem hrát divadla ve verších. Jenomže chceme-li být skutečně autentičtí a žádnou rovinu textu nevynechat, nelze formu textu pominout. Nesnažíme se už tvrdošíjně překládat stará řecká metra časoměrně ani přízvučnou nápodobou (ačkoliv by mnozí obrozenci nesouhlasili, ani jedno v češtině příliš nefunguje), nýbrž volíme přívětivý, pro diváka přirozený rýmovaný verš. Řek slyšel verše, Čech slyší verše. Formě bylo učiněno zadost.
Mohlo by se zdát, že zachovat všechny tyto aspekty není jednoduché. Navíc bez moderních, vtipných a výstižných, byť třeba ne doslovných překladů se antika pravděpodobně bude čím dál více pohybovat spíše na okraji zájmu diváků a divaček. Celé to vypadá jako úkol hodný studenta klasické filologie, který se snaží postavit most mezi antikou a dneškem. A ukázat, že to jde. Protože ono to opravdu jde – pokud se člověk snaží a neschází mu odvaha, talent, či to nejdůležitější, filologický sitzfleisch. •
Autor a autorka studují klasickou filologii.