Kdo přivedl Hitlera k moci?

Johann Chapoutot. Foto © Francesca Mantovani-éditions Gallimard

Rozhovor s historikem Johannem Chapoutotem

S Johannem Chapoutotem, specialistou na Německo a nacismus a profesorem současných dějin na Sorbonnské univerzitě, mluvíme o (ne)vyhnutelném vzestupu krajní pravice ve třicátých letech minulého století i dnes.

AP: Pane Chapoutote, vydal jste mnoho knih, které byly přeloženy do několika jazyků – mimo jiné i Zákon krve. Myslet a jednat jako nacista (La Loi du sang, česky 2021), La Révolution culturelle nazie (Nacistická kulturní revoluce, 2022) či Libres d’obéir (Svobodní poslouchat, 2020). Na začátku roku 2025 jste u nakladatelství Gallimard vydal knihu Les Irresponsables. Qui a porté Hitler au pouvoir? (Nezodpovědní. Kdo dovedl Hitlera k moci?), v níž sledujete, jak ve třicátých letech hrstka elit umožnila vzestup Adolfa Hitlera. Hned na začátku zdůrazňujete pozoruhodný aspekt: „Nacisté si moc neuzurpovali, dostali ji.“ Popisujete, jak v roce 1932 nacistická strana oslabovala – ve volbách přišla o dva miliony voličů, což byl jasný úpadek –, ale navzdory tomu byl Hitler protlačen k moci. Proč je pro vás tak důležité zdůrazňovat, že vzestupu nacistů – který je často prezentován jako neodvratný – se dalo vyhnout?

JC: Na skutečnosti, že vzestupu nacistů bylo možné se vyhnout, je fascinující, že lidé si toho tehdy byli velmi dobře vědomi. Ukazuje to například hra Bertolda Brechta z roku 1941 Zadržitelný vzestup Artura Uie (Der aufhaltsame Aufstieg des Arturo Ui, česky 1960), která byla součástí sdílené kultury. Lidé dobře věděli, že se nacisté nedostali k moci sami a že ostatně nikdy nevyhráli celonárodní volby s absolutní většinou. Svého historického maxima 37,3 % dosáhli v červenci 1932. Pohled do historie často ukazuje, že krajně pravicové strany narážejí na volební strop někde mezi 35 a 40 %. Aby se mohly opravdu chopit moci, potřebují chladnokrevné, často cynické rozhodnutí majetkových elit, které jsou u moci. Tyto elity se rozhodují, zda je na místě spojit se s extrémní pravicí, aby zablokovaly levici, ať už komunistickou, či jednoduše sociálně-demokratickou. Přesně to se stalo v Německu.

Velmi mi záleželo na tom, abych tuto skutečnost připomněl, protože kauzální vysvětlení, která slýcháme ve veřejném prostoru, jsou falešná. Říká se: „Hitler byl zvolen.“ Ne, on nikdy nebyl zvolen většinou. Říká se: „Nacisté vyhráli volby.“ To není pravda. Ve skutečnosti se jednotliví náležející k liberálně-autoritářské skupině – tedy konzervativci, liberální v ekonomické rovině, orientovaní na majetek, velmi moderovaní a případně i antidemokratičtí – rozhodli spojit s nacisty čistě z důvodů politické spekulace právě ve chvíli, kdy nacisté zažívali ve volbách pokles.

Vzhledem k tomu, že na celostátní úrovni nacisté ztráceli – na podzim roku 1932 přišli o dva miliony hlasů – liberálně-autoritářská pravice si řekla, že si je „koupí za levno“. Propad na lokální úrovni byl ještě strmější: v některých volbách nacistická strana ztrácela 20, 30 až 40 % voličů a místy jí hrozilo vymazání z volebních seznamů. Konzervativní moc potvrdila spojenectví právě v tuto chvíli krize v nacistické straně. Ostatně, zatímco v srpnu 1932, když byli na vrcholu, nacisté požadovali šest ministerských křesel, v lednu 1933 dostali jen dvě a půl: kancléřství pro Hitlera, ministerstvo vnitra a jednoho ministra bez resortu. Dvě a půl z dvanácti místo šesti z deseti.

AP: Ve své knize velmi jasně označujete viníky. „Nezodpovědní“ jsou pro vás kancléř Heinrich Brüning, prezident Paul von Hindenburg a kancléř Franz von Papen. Popisujete je jako „lehkomyslnou, omezenou a egoistickou oligarchii, která vypočítavě vsadila na vraždu demokracie“. Jinak řečeno, několik mužů z konzervativních mocenských kruhů obětovalo Výmarskou republiku, aby ochránili své politické a ekonomické zájmy. Proč tolik trváte na této osobní zodpovědnosti?

JC: Protože máme přílišnou tendenci připisovat příchod nacistů k moci velkým a nevyhnutelným strukturálním příčinám. Ve veřejné debatě se často zmiňuje zahořklost německého národa vůči Versailleské smlouvě nebo důsledky hospodářské krize z roku 1929. Vykreslují se světové události, které otřásly logikou, systémy a nevyhnutelně vynesly nacisty k moci. To ale neplatí, protože, jak jsme zmínili, nacisté na podzim 1932 ve volbách ztráceli.

Také se často připomíná údajný úpadek Výmarské republiky, která prý byla příliš slabá. Ale to je také chybné: Výmarská republika byla solidní liberální a parlamentní demokracie, jež ustála trauma porážky roku 1918, Versaillskou smlouvu, dramatickou hyperinflaci, dále dvojí invazi a v letech 1919–1923 permanentní nepokoje, které hrozily přerůst v občanskou válku. Jen málokterý režim by byl schopen toto všechno ustát, a přitom udržet kulturní a sociální politiku na vysoké úrovni. Ve skutečnosti došlo k tomu, že se v roce 1930, tedy tři roky před příchodem Hitlera k moci, okolí prezidenta Hindenburga rozhodlo o vyřazení sociálních demokratů z široké vládnoucí koalice.

Postoje sociálních demokratů byly pro zástupce velkého kapitálu nepohodlné, armáda váhala a Hindenburg pohled na levicové politiky ve vládě nesnášel. Rozhodnutí ukončit parlamentní demokracii bylo tedy učiněno shora. Vláda podala demisi a byl jmenován pravicový kabinet, který měl vládnout bez parlamentu a opřít se přitom o článek ústavy, který umožňoval vládnout dekrety.

Tady došlo k první velké nezodpovědnosti. Uvedené jednání vyslalo na jaře 1930 německým občanům jasnou zprávu: organizujeme volby, ale jejich výsledky nerespektujeme a vyhlašujeme permanentní výjimečný stav. Když tedy nacisté o tři roky později prohlásili, že na volby kašlou a že budou vládnout prostřednictvím výjimečného stavu, obyvatelstvo už na to bylo zvyklé.

AP: V celé knize k označení úzké skupiny, jejíž rozhodnutí ovlivnila osud republiky, používáte výrazy „elity“ a „oligarchie“. Jedná se o analytický nástroj historika, nebo o termíny, které úmyslně rezonují s dnešním světem, kde se často poukazuje na oligarchii soustřeďující se kolem osob, jako je Donald Trump – například Elon Musk a další miliardáři?

JC: Oligarchie je především termín, který je od 19. století velmi častý v sociologické analýze. Používám ho popisně a doslovně: „moc několika jedinců“. Pro lidi, jako byl kancléř Franz von Papen, byla oligarchie absolutní politický ideál. Demokracii a moc považovali za nesmysl. Podle nich byli schopni vládnout jen ti, kteří se dobře narodili, měli správné vzdělání a kontakty.

Všechny plány státní reformy vymyšlené konzervativci na podzim 1932 směřovaly k zavedení jakési formy prezidentské monarchie a návratu k volebnímu právu na základě majetku (tedy rezervovanému pro ty nejbohatší), ke zrušení volebního práva žen, popřípadě k udělení více hlasů otcům rodin a válečným veteránům. Ostatně podobné úvahy můžeme pozorovat i dnes ve Spojených státech, kde se některé státy snaží pozměnit volební pravidla, aby omezily volební právo například černošských či hispánských menšin.

Co se týče pojmu „elita“, odmítám jej používat bez uvozovek nebo bez adjektiva majetková. Muži, kteří jsou v roce 1932 u moci, jsou především obránci majetkových zájmů: velkostatkáři, finančníci, průmyslníci, členové armády a aristokracie. Slovo „elita“ v meritokratickém a republikánském pojetí předpokládá práci, snahu a excelenci. Von Papen nikdy nevynaložil sebemenší úsilí, aby se dostal tam, kde byl… Majetkové elity moc dobře věděly, že nacisté budou používat násilí, ale myslely si, že zasáhne pouze společné nepřátele: odboráře, socialisty a komunisty. Této buržoazii násilí vadilo pouze, když rušilo jejich vlastní pohodlí. Jasně to vyplývá ze slavného proslovu von Papena v Marburgu v červnu 1934, kde v podstatě řekl: „Spojili jsme se s nacisty, abychom udělali pořádek. To se podařilo. Levicové strany jsou zničeny. Ale teď je potřeba, aby se to zastavilo na prahu našeho salonu a aby mi nikdo necenzuroval mé nedělní noviny!“

AP: Ve vaší historické analýze neustále hledáte vztah mezi minulostí a současností. Popisujete „autoritářské liberály“ schopné všeho, jen aby zůstali u moci, a krajní pravici, která je hlučná, ale zvládnutelná. Vidíte dnes, ve Francii nebo v Evropě, politické vůdce, kteří by mohli hrát roli těch „nezodpovědných“ z minulosti?

JC: Ano, určitě. Liberálně-autoritářská skupina, jež otevřeně prosazuje zájmy podnikatelů a zároveň stále více útočí na demokratické principy, má zjevný současný ekvivalent. Nacházíme jej u politických vůdců, kteří se prohlašují za středové, jsou ekonomicky velmi liberální, ale neváhají pošlapat výsledky voleb, pokud jim kříží plány.

Co se týče otázky, jestli dnes existují nacisté a fašisté, odpověď je také ano. Je to naprosto zřejmé. Když jsem psal knihu, sledoval jsem především dění ve Francii, ale také ve Spojených státech a v Německu. Nepředpokládal jsem však, že inaugurace Donalda Trumpa v roce 2025 vyústí přímo v nacistické pozdravy vysílané do celého světa, a to pod záštitou zastánců nadřazenosti bílé rasy a se souhlasem digitálních platforem, které se staly hlásnou troubou antisemitismu a rasismu.

AP: Příklad médií je fascinující. Vykreslujete portrét Alfreda Hugenberga, německého mediálního magnáta, kterého označujete jako předchůdce miliardářských kartelů, které dnes kontrolují tok informací. Napadnou nás jména jako Silvio Berlusconi, Rupert Murdoch či francouzský konzervativní miliardář Vincent Bolloré nebo Andrej Babiš. Ve třicátých letech Hugenberg prosazoval krajněpravicová témata ve dvaceti šesti celostátních a šestnácti stech regionálních tiskovinách. Myslel si, že Hitlera využije, ale jakmile se nacisté dostali k moci, Hugenberg byl odstaven. Co tento příběh vypovídá o iluzích mediálních impérií?

JC: Vidím tu dvě dynamiky. První je strategie mediálních impérií: stojíme před průmyslovými magnáty, kteří chtějí bránit svůj majetek prosazováním zákonů, které maximalizují jejich zisky. Archetypem je Silvio Berlusconi, podobně jako Rupert Murdoch nebo Vincent Bolloré v dnešní Francii. Ve třicátých letech se přišlo s myšlenkou o saturování mediálního prostoru a jeho sjednocení podle kapitalistických zájmů. Hugenberg k tomu přidal i krajněpravicový ideologický projekt „regenerace národa“.

A pak je tu zaslepenost a iluze tradiční pravice. Její kalkul spočíval na zjednodušujících počtech: v listopadu 1932 měla liberální pravice pouze 10 % hlasů, zatímco nacisté jich měli 33 %. Pravice si tedy řekla: „Dejme naše hlasy dohromady, protože máme stejné nepřátele na levici.“ Až na to, že uvažovali staticky, zatímco nacisté uvažovali v rámci politické dynamiky. Často cituji deník Josepha Goebbelse, šéfa nacistické propagandy, který tehdy psal: „Ti buržoazní kreténi si neuvědomují, co dělají. Předají nám moc, ale nechápou, že jim ji nikdy nevrátíme. Vyneseme odtam jejich mrtvoly.“

Von Papen si se svou aristokratickou výchovou takovou úroveň barbarství nedokázal ani představit. První večer Hitlerovy vlády, 30. ledna 1933, von Papen svěřil svému sekretáři, že je ohromen mistrovstvím, s nímž Hitler řídil schůzi. O lidech, kterým svěřil klíče od země, neměl nejmenší ponětí. V průběhu února a března 1933 se tradiční pravice pokoušela Hitlerovi připomínat jeho „slib“, že nenaruší rovnováhu ve vládě. Ale nacisté se čestnému slovu vysmáli. Velmi obávaný Goebbels vstoupil do vlády v polovině března a své protivníky systematicky ponižoval. Hugenberg, mocný mediální magnát, byl vyhozen z vlády v červnu a celé jeho impérium převzala nacistická propaganda. Během Noci dlouhých nožů v roce 1934 byli konzervativci fyzicky zlikvidováni: von Papen těsně unikl smrti zastřelením, jeho spolupracovníci byli pobiti v kancelářích.

AP: Vidíme zde zástupce elit zaslepené pohrdáním zbytkem společnosti…

JC: Přesně tak. Naprosté pohrdání obyčejnými lidmi. Toto pohrdání jim zabránilo vidět, že i oni sami skončí na seznamu obětí.

AP: Chtěl bych se vás zeptat, jak se stavíte ke své roli akademika ve veřejné debatě. Vystupujete angažovaně, přispíváte především do nezávislého média Blast, což vám přineslo přívlastek „militantní historik“. Jakou roli mají hrát akademici dnes, tváří v tvář vzestupu extremismů? Nemyslíte si, že se příliš mnoho historiků schovává za mýtus o neutralitě své disciplíny?

JC: Jestli cítím nějakou angažovanost, tak je to závazek vůči historii. Někdy vystupuji v nezávislých médiích, protože tradiční televizní kanály jsou příliš uniformní, a myslím, že už neodpovídají legitimní poptávce veřejnosti po inteligentním obsahu a objasňování skutečností. Historie je dnes neustále instrumentalizována. Když hlavní kandidátka francouzské krajněpravicové strany hrdě pózuje v helmě nacistického důstojníka Luftwaffe, není to historik, kdo do debaty vnáší odkaz na Třetí říši, jsou to sami političtí aktéři. Moje role profesora je upozorňovat na tyto jevy a pečlivě je objasňovat. Pokud zaujímám kritický postoj, vychází z mé znalosti historie. Když slyším současné slogany „ani pravice, ani levice“, vím, že tato rétorika už byla použita autoritářskou pravicí a mělo to devastační důsledky.

Údajní zastánci „neutrality“ jsou mezi badateli často ti, jejichž kariéry končí na televizních obrazovkách, kde brání stávající řád. Jakmile děláte práci historika poctivě a na základě důkazů ukazujete, že historicky to byli právě liberální autoritáři, kteří přivedli fašisty k moci, okamžitě jste obviněn z toho, že jste nebezpečný ideolog nebo bolševik a porušujete posvátnou vědeckou neutralitu.

AP: Současný návrat silného diskurzu o vědecké „objektivitě“, který má diskvalifikovat kritiku, vyvolává spoustu otázek.

JC: Objektivita a neutralita nemají v epistemologii žádný smysl, ani v humanitních, ani v přírodních vědách. Je to zajímavé téma, které bych přirovnal k údajné technické povaze a údajné neutralitě jistých politických opatření. V devadesátých letech osoby jako Tony Blair ve Spojeném království, Gerhard Schröder v Německu nebo Bill Clinton ve Spojených státech popularizovali myšlenku „Není pravice ani levice, existují jen dobré, nebo špatné nápady“. Říkalo se, že s koncem Sovětského svazu jsme dosáhli konce ideologií a dále už politika bude jen „management“ a technické řízení. I dnes vás mnozí přesvědčují, že politická rozhodnutí už nejsou ideologická, ale čistě matematická. Například: „Údaje z excelové tabulky ukazují, že je třeba zrušit veřejnou nemocnici, aby se ušetřilo, to není politika, to je neutrální technické rozhodnutí.“

Toto paradigma managementu zaplavilo správu veřejného prostoru a kritický intelektuál, který poukazuje na brutalitu takových rozhodnutí, je vnímán jako agitátor, jako nový avatar bolševismu. Raději se tedy upřednostňují průměrní, zdánlivě „neutrální“ komentátoři, kteří opakují, že snižování dluhu je přirozený imperativ a že liberální reformy jsou jediná rozumná cesta.

AP: Jste optimistou v otázce rezistence vůči současným hrozbám? Myslíte, že v roce 2026 máme ještě čas vyhnout se nejhoršímu?

JC: Paradoxně mi velmi prospělo psaní poslední knihy. Zneklidňovalo mé blízké, kteří se báli o mé psychické zdraví, protože studovat vzestup nacismu není zrovna radostné. Ale práce mi pomohla zbavit ten příběh fatálnosti a rozbít mentální rámec, v němž se tvrdí: „Teď je extrémní pravice na řadě, vyhraje v každém případě, je to nevyhnutelné, historie se opakuje.“ Ne, nic není nevyhnutelné.

Vidím vícero důvodů k naději. První je, že vidíme, že výuka dějepisu v Evropě plní svůj účel. Známe konec příběhu fašismu, víme, že tato ideologie vede k opresivním režimům, k válce, k tisícům obětí, ke genocidě.

Za druhé, současné evropské společnosti se vůbec nepodobají společnostem třicátých let minulého století. Neprošli jsme právě světovou válkou, úroveň každodenního násilí, tolerance ke smrti a cirkulace válečných zbraní jsou nesrovnatelně nižší. To je ostatně velký rozdíl oproti Spojeným státům, kde dochází k tisícům vražd ročně.

A nakonec naše demokratické instituce jsou odolnější. Ve třicátých letech byly francouzské a německé úřady velmi shovívavé, či dokonce ideologicky na straně krajní pravice (ve Francii za vichistického režimu pouze jeden soudce z pěti tisíc odmítl složit přísahu maršálu Pétainovi). Dnes mají administrativní elity jinou povahu. Uvedu nedávný příklad: když v létě 2024 ve Francii všichni ohlašovali nadcházející vítězství extrémní pravice, tisíce úředníků ministerstva školství podepisovaly petice vyzývající k občanské neposlušnosti. Tento typ institucionálního odporu by byl v Německu v roce 1932 nemyslitelný. •

Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.

Portrét Johanna Chapoutota. Foto © Francesca Mantovani-éditions Gallimard

elityFranciekrajní pravicenacismusNěmeckooligarchieUSA