Klima, péče a feministický odpor
Co znamená nástup petromaskulinní politiky pro spravedlivou budoucnost?
Během své krátké historie prošla ochrana klimatu v Česku řadou zvratů. Po dlouhém období informačního vakua a nezájmu se na přelomu tisíciletí objevily první nesmělé pokusy prosazovat klimatická témata prostřednictvím osvěty a protestů proti rozšiřování těžby uhlí, začalo ale také výrazné dezinformační tažení klimaskeptiků.
Výrazněji se snahy o otevření klimatických témat propsaly do politické debaty teprve kolem roku 2015, a to díky nově se formujícímu hnutí za klimatickou spravedlnost. Hnutí jako Limity jsme my, později také Fridays for Future, Univerzity za klima, Extinction Rebellion či různé rodičovské skupiny přispěly k tomu, že se na ochranu klimatu začalo nahlížet méně technokraticky a více jako na problém s výraznými sociálními a morálními rozměry. Do popředí se postupně dostal i požadavek, aby do hledání spravedlivých řešení vedle expertů na energetiku promlouvaly také ženy, marginalizované skupiny či lidé negativně zasažení zelenou transformací. Právě na tyto skupiny totiž disproporčně dopadají jak negativní projevy změny klimatu, tak i sociálně nešťastně nastavené politiky na jeho ochranu prostřednictvím dekarbonizace.
Ženské hlasy
Pražská kancelář německé nadace Heinrich Böll Stiftung, která se kromě environmentálních témat zaměřuje také na posilování zdravé demokracie prostřednictvím většího zastoupení žen ve veřejném prostoru, se v roce 2020 rozhodla vytvořit facebookovou skupinu Ženy pro lepší klima. Jejím cílem bylo propojovat ženy aktivní v ochraně životního prostředí a klimatu a prostřednictvím workshopů a školení je podporovat ve větší, veřejně viditelnější angažovanosti. Když však ani tato iniciativa nepřinesla výraznější nárůst ženských hlasů ve veřejné debatě o klimatu a klimatické politice, nadace se rozhodla zmapovat překážky a skutečné potřeby žen prostřednictvím výzkumu.
Vznikla tak studie publikovaná pod názvem Budoucnost je feministická (2022), jejímž zpracováním jsem byla pověřena na základě své zkušenosti z klimatického hnutí a kvalitativního výzkumu sociálních hnutí a aktivismu. K projektu jsem přizvala také odbornici na gender studies Ananké Nebeskou, která se věnovala podobnému tématu v diplomové práci. Z výpovědí žen zapojených do ochrany klimatu vyplynulo, jak se na jejich zapojení podepisují strukturální bariéry, například péče o děti či takzvaná druhá směna. Ukázalo se rovněž, že ženy bývají kvůli genderovým stereotypům a genderované dělbě práce často odsouvány do méně viditelných rolí i uvnitř samotných organizací. Výraznější veřejné pozice typicky zastávají muži, zatímco ženy zajišťují každodenní chod organizací — jako koordinátorky, fundraiserky, vedoucí kanceláří či správkyně sociálních sítí.
Mnohé ženy však o větší veřejnou viditelnost nestály. Nepříjemné pro ně bylo zejména konfrontační a někdy toxické prostředí, které jejich zkušenosti znevažovalo. Jedna z účastnic výzkumu to popsala vzpomínkou na expertní panel, kde ji moderátor – jako jedinou ženu ve skupině – během zkoušky mikrofonu vyzval, aby „odrecitovala básničku“. Podobnou zkušenost měla právnička, kterou přítomní na začátku schůzky považovali za asistentku někoho jiného. Další ženy zmiňovaly i tlak plynoucí z toho, že jsou obecně posuzovány mnohem přísněji než muži, obzvlášť pokud se veřejně profilují jako aktivistky. Jako problém bylo vnímáno i to, že se debata o klimatu často stáčí jen k technickým aspektům dekarbonizace a odstavování uhelných elektráren, zatímco jiná důležitá témata ustupují do pozadí.
Studie o postavení žen v českém klimatickém hnutí, doplněná také o praktická doporučení pro zlepšení situace, našla odezvu hlavně mezi aktivistkami. Získaná data se zároveň stala podkladem pro navazující výzkum v rámci mezinárodního projektu www.sustainaction.org. Spolu se socioložkou Martou Kolářovou jsme se rozhodly rozšířit původní zacílení o širší politickou intersekcionalitu. Zajímalo nás, jak české klimatické hnutí začleňuje nejen ženy a osoby s jiným než mužským genderem, ale také jakou roli v něm hrají lidé znevýhodnění na základě etnicity, třídy, věku, vzdělání či zdravotního stavu. Výsledky výzkumu jsme publikovaly v roce 2025 v článku Mobilising Political Intersectionality in Czechia’s Climate Movement (Mobilizace politické intersekcionality v klimatickém hnutí v Česku) v časopise Gender, Place & Culture.
Podkopaná důvěra
Optika politické intersekcionality je důležitá nejen kvůli tomu, že umožňuje odhalit, kdo má ke klimatickému hnutí reálný přístup a kdo je z něj naopak neviditelně vylučován. Ukazuje také, na které cílové skupiny dopadají politiky ochrany klimatu. Lidé z různých marginalizovaných skupin totiž často nesou nejtvrdší dopady změny klimatu i sociálně necitlivých opatření přijímaných ve jménu dekarbonizace. Klimatická politika, která tyto rozdíly nebere v potaz, nejen sociálně selhává, ale také podkopává důvěru v demokracii coby systém, který má chránit ty nejzranitelnější. A právě z řad nejzranitelnějších skupin se pak mohou snadno rekrutovat nejen odpůrci transformace, kterou vnímají jako ohrožující, ale také voliči nedemokratických politických stran.
Jak důležité je brát různé osy znevýhodnění vážně, se ukazuje už od vzedmutí klimatického hnutí v letech 2018 a 2019. Sotva se mezinárodnímu klimatickému hnutí podařilo svými požadavky alespoň částečně přispět ke vzniku Zelené dohody pro Evropu, jeho agendu zastínila pandemie covidu-19 a následně také ruská agrese vůči Ukrajině. Běžní lidé přitom pociťují dopady asociálních politických opatření v řadě oblastí. Během pandemie někteří nemohli chodit do práce, zatímco jiní se naopak museli každodenně vystavovat riziku nákazy v provozech, které nebyly nikdy přerušeny. Válečný kontext pak posloužil spekulativním trhům a fosilním oligarchům k vyšroubování cen energií do výšin, které se pro mnoho domácností staly neúnosné. V takové situaci působí zprávy přicházející z Bruselu – například o plánovaném zákazu spalovacích motorů či o zavádění systému emisních povolenek dopadajícího na domácnosti – jako snaha nízkopříjmové skupiny úplně rozdrtit.
České klimatické hnutí se snažilo a stále snaží tyto problémy pojmenovávat a integrovat do své vize sociálně spravedlivé transformace. Nabízí alternativy v podobě obnovitelných zdrojů a komunitní energetiky, které během energetické krize v kampani Energie lidem propojovalo i s problematikou nedostupného bydlení prostřednictvím nájemnického hnutí a Platformy pro sociální bydlení. Dlouhodobě se mu však nedaří získat na svou stranu odborová hnutí, která – i vzhledem k vlažnému a málo inkluzivnímu přístupu českých vlád k otázkám spravedlivé transformace – vnímá ochranu klimatu spíše jako hrozbu než příležitost.
Proti sociálnímu pojetí ochrany klimatu a životního prostředí se nicméně staví i část českého environmentálního a klimatického hnutí. Když v roce 2021 vznikl z iniciativy platformy Re-set dokument Nová dohoda, který nabízel program sociálně-ekologické transformace pro Českou republiku, některé organizace jej odmítly podpořit kvůli jeho levicovému vyznění či z přesvědčení, že propojení mezi ochranou přírody a otázkami sociální spravedlnosti není relevantní.
Zájmy „obyčejných lidí“?
Aktuální nástup petromaskulinní politiky se v kontextu dosavadního úsilí o ochranu klimatu jeví jako obrat o sto osmdesát stupňů. Po nástupu nové vlády sledujeme demontáž i těch několika skromných institucionálních struktur, které v uplynulých letech v oblasti klimatické politiky vznikly. Tento zpětný úder je však zároveň nutné chápat jako reakci na dlouhodobě asociální politiku předchozích vlád, které jen málo reflektovaly problémy běžných lidí. Právě zájmy „obyčejných lidí“ nyní paradoxně zaštiťují autoritářsky orientované politické projekty, jimž jde především o obhajobu partikulárních zájmů konkrétních podnikatelů a české oligarchie, pro něž představují environmentální regulace překážku v byznysu.
Současně s touto demontáží dochází k omezování dotací na úsporná energetická opatření v domácnostech – tedy v oblasti, která by při lepší koordinaci se sociální politikou mohla výrazně pomoci nízkopříjmovým rodinám. O finanční podporu mají přijít také různé spolky poskytující ekologickou výchovu dětem. Zároveň se v české politice ustavilo prostředí, které téměř znemožňuje otevřenou a konstruktivní debatu o těchto paradoxech a kontradikcích. Do Poslanecké sněmovny se letos sice dostal nadprůměrný počet mladých poslankyň pocházejících v mnoha případech z progresivních politických proudů, ty jsou však konfrontovány s extrémně toxickým prostředím, které je ještě horší než to, které už v roce 2021 členky klimatického hnutí popisovaly jako zásadní překážku pro své veřejné angažmá. Z ekofeministického pohledu pak výrazně vyniká, že spolu s poslankyněmi čelí útokům také klimatické instituce coby demokratické kontrolní mechanismy, neboť právě ony omezují moc fosilních oligarchů.
Aktuálně se situace tváří v tvář petromaskulinnímu zpětnému úderu zdá být beznadějná. O to naléhavější je však nutnost připomínat, že klimatická politika nadále nemůže být ani technokratickou abstrakcí, ani rukojmím autoritářských hesel o „obyčejných lidech“. Její úspěch stojí na schopnosti vidět svět také z perspektiv těch, na které jeho nerovnosti dopadají nejvíce. Tedy žen, pracujících chudých, mladých lidí, etnických menšin, samoživitelů, obyvatel strukturálně postižených regionů i všech, jejichž každodennost formuje péče, nejistota a neviditelná práce. Těmto skupinám je dnes nabízena falešná volba mezi neoliberální verzí klimatických opatření a politikou, která je chce „chránit“ popřením samotné existence krize, zatímco se kradmo snaží nastolit ještě horší, autoritářskou verzi neoliberalismu postavenou na strachu a resentimentu. Skutečná alternativa, která zároveň nebude představovat ohrožení pro demokracii, tkví v propojení sociální a ekologické spravedlnosti tak, aby se transformace nestávala hrozbou, ale příležitostí k důstojnému životu.
Důstojný život pro všechny
Možná právě v tomto okamžiku lze hledat určitou naději. Zcela jasně se ukazuje, že klimatická politika není jen záležitostí grafů stoupajících teplot a emisí, ale že je také otázkou péče, budoucnosti a společného domova. O ten se těžko můžeme starat, pokud se k rozhodování dostávají jen ti, kteří sociální problémy odsouvají na okraj. Na rozdíl od předchozí vlády se petromaskulinní politici zájmy „obyčejných“ lidí ohání, ale zároveň na minulou vládu navazují v odvádění pozornosti od skutečných příčin nejistoty: nerovností, slábnoucího sociálního státu a oligarchií a korporacemi ovládané fosilní ekonomiky. Feministické perspektivy na ochranu klimatu oproti tomu připomínají, že spravedlnost a péče nejsou přepychem, ale základem přežití. Žádná klimatická transformace nemůže fungovat, pokud se opírá o ústupky na úkor lidí, kteří už nyní žijí v nejistotě a strachu o budoucnost. A přesně to by si nyní měla uvědomit také ta část občanské společnosti, které na srdci leží demokracie a obavy ze „slovenského“ a „maďarského scénáře“. Demokracie stojí a padá s tím, zda umí chránit důstojný život pro všechny, nikoliv jen pro lidi s dobrým vzděláním a kulturním kapitálem. •
Autorka je sociální geografka.