Vodní světy
Hydrohistorie a představy o planetární energii
Ve filmu Vodní svět (Waterworld, 1995) je Země téměř zcela zatopená. Jedna z nejvýraznějších scén filmu se odehrává nikoliv během bitvy nebo bouře, ale při tichém aktu směny: v malé nádobě je odměřována pitná voda, je pečlivě střežena a obchoduje se s ní jako s nejcennější komoditou na planetě.
Ve Vodním světě je voda zároveň měnou, územím i zákonem. Určuje, kdo může cestovat, usadit se, kdo může přežít. Moc již není spjatá s půdou, průmyslem nebo ideologií, ale s kontrolou tohoto vzácného a přenosného zdroje.
Obvykle je Vodní svět označován za ekologickou dystopii nebo přehnanou fantasy o klimatickém kolapsu, lze jej ale také chápat jako politickou alegorii. Film nezobrazuje pouze environmentální katastrofu, ale režim, v němž se voda stává primárním prostředkem k ustavení autority, hierarchie a nerovnosti. Znepokojivá síla snímku spočívá v důvěrné známosti tématu. Dlouho předtím, než oceány v populární kultuře pokryly planetu, formovala voda vztahy mezi územími a obyvatelstvem, znalostmi a kontrolou. Řeky, kanály a hydraulické infrastruktury vytvářely v krajině a ekosystémech nové pořádky a umožňovaly nadvládu skrze vodu. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme vodu vnímat nejen jako environmentální faktor, ale také jako nástroj moci.
Voda jako nástroj moci
Voda bývá často popisována jako přírodní zdroj: něco, co je možné čerpat a distribuovat, co je nutno ochraňovat. Historicky však voda nepředstavovala objekt, který bylo potřeba řídit, ale spíše nástroj, jímž se moc uplatňovala. Byla pojítkem mezi územími a populacemi, infrastrukturami a znalostmi a spojovala ekologické procesy s politickými rozhodnutími. Kontrola nad vodou se tak málokdy týkala pouze zásobování; spočívala především v utváření prostoru, organizaci času a kontrole rizik.
Na rozdíl od jiných přírodních zdrojů se voda pohybuje. Přetéká přes hranice, mění skupenství, překonává překážky a uniká trvalému vlastnictví. Právě kvůli své pohyblivosti vyžadovala komplexní systémy regulace: kanály, přehrady, břehy a měření, udílení práv, odbornou expertízu. Skrze různorodá opatření se voda stala zásadním místem, kde si politická moc osvojila, jak hmatatelně působit na životní prostředí. Povodně, sucha a nedostatek vody už nebyly jen přírodními jevy, ale také událostmi, které umožňovaly ospravedlnit mocenské zásahy, restrikce a reorganizaci.
Chápat vodu jako prostředek moci znamená také uznat její časovost. Hydraulické infrastruktury vnucují přírodním cyklům lidský rytmus a sezónní toky přetváří v regulované harmonogramy i dlouhodobé plány. Přírodní variabilitu proměňují v administrovaný řád. Správa vodních zdrojů tak umožňuje působit současně na krajinu a obyvatelstvo i rozhodovat o nakládání s časem, čímž se stává výsostným nástrojem pro prosazování autority. Z tohoto pohledu voda politickou moc nejen podporuje, ale také aktivně utváří to, jak si ji představujeme, jak se stabilizuje a jak je vykonávána.
Hydrohistorie před antropocénem
Debaty o antropocénu často vyzdvihují zlom: náhlé zrychlení změny klimatu způsobené industrializací, fosilními palivy nebo technologiemi 20. století. Pohled na historii vody však tento příběh komplikuje. Dlouho předtím, než byl antropocén pojmenován, společnosti skrze zacházení s vodou výrazně přetvářely životní prostředí. Kanály, regulace řek, odvodňovací projekty a protipovodňová opatření proměňovaly krajinu, přesměrovaly říční toky a trvale pozměnily ekosystémy.
Hydraulické infrastruktury fungovaly jako nástroje reorganizace přírody i společnosti od raného novověku. Podle potřeb navigace, produktivity a bezpečnosti byla vyrovnávána koryta řek, vysoušeny bažiny a upravovány vodní toky. Tyto zásahy nebyly pouhou reakcí na přírodní podmínky, ale přímo vytvářely novou ekologickou realitu. Měnily se sedimentační vzorce i plochy záplavových oblastí, sezónní rytmy se podřídily politickým a ekonomickým prioritám. Voda se stala sférou, v níž byla ekologické nestálosti vnucena lidská časovost – plánování, výpočty a neměnnost.
Z této perspektivy mohou být hydraulické infrastruktury chápány i jako rané technologie planetární transformace. Propojovaly vzdálené regiony, napomáhaly sjednocovat území a stabilizovaly formy vládnutí po dlouhá časová období. Tyto projekty nebyly náhodnými vedlejšími produkty rozvoje, ale ukazují záměrné snahy kontrolovat a přetvářet environmentální systémy. Zaměření na hydrohistorie tedy umožňuje chápat antropocén ne už jako čistě moderní krize, ale zaměřit se na delší genealogii, v níž vládnutí prostřednictvím vody položilo základy planetární environmentální moci. Ústřední otázkou tedy je, jak tyto historicky situované praktiky začaly fungovat v planetárním měřítku.
Z místních vod k planetární správě
Správa vodních zdrojů nezískala planetární rozměr pouze díky rozsáhlejší infrastruktuře, ale také díky standardizaci a šíření znalostí. Postupy, které se vyvinuly na konkrétních řekách, deltách nebo mokřadech, se postupně proměnily v abstraktní modely aplikovatelné i na jiných místech. Klíčovou roli v této změně hrálo měření, výpočty a technická expertíza. Voda byla převedena na objemy, průtoky, průměry a rizika, díky čemuž se stala srozumitelnou pro své správce a přenositelnou z jednoho politického a ekologického kontextu do druhého.
Tento proces oddělil vodohospodářství od místních podmínek a zakotvil je v byrokratických a expertních systémech. Inženýři, geodeti a správci vyvinuli sdílený jazyk a techniky, které se přenášely mezi regiony a říšemi. V důsledku byla podobná řešení – přehrady, kanály, hráze, vysoušecí systémy – zaváděna ve velmi odlišných prostředích. Důležitá nebyla ohleduplnost k danému specifickému ekosystému, ale řiditelnost. Voda se stala objektem, který bylo možné podrobit plánování, kontrole a replikaci v různých měřítkách.
Touto transformací přispělo ovládání vodních zdrojů k nástupu globálních modelů vlády. Schopnost spravovat vzdálené oblasti byla založená spíše na standardizaci vědomostí a infrastruktur než na přítomnosti na místě. Řeky a rozvodí už nebyly lokálními krajinnými prvky, stávaly se součástí širších územních a imperiálních systémů. V tomto smyslu vláda nad vodou napomohla k normalizaci myšlenky, že i samotnou Zemi lze organizovat, stabilizovat a řídit jako koherentní celek. Takové formy organizace ale nikdy nebyly neutrální a jejich politické důsledky byly rozloženy velmi nerovnoměrně.
Vodní energie nad rámec energetiky
Vodní energie je často spojována s fyzickou silou a výrobou elektřiny, její politický význam ale sahá daleko za turbíny a elektřinu. Historicky se správa vodních zdrojů řídila zákony, předpisy a mocenské autority určovaly, kdo má k vodě přístup, za jakých podmínek a na čí náklady. Práva, koncese a regulační režimy proměnily vodu v právní objekt a začlenily ji do systému vlastnictví, povinností a kontroly.
Moc nad vodou a skrze vodu se nejvíce projevovala v obdobích nedostatku, povodní nebo sucha. Zatímco se mluvilo o stavech nouze nebo přírodního ohrožení, zmíněné situace často ospravedlňovaly výjimečné zásahy: přerušení zavedených zvyklostí, přeorganizovávání prostoru, soustředění rozhodující moci do rukou určitých osob. Krizový management se stal hlavní technikou vlády, umožňující autoritám ve jménu ochrany a nutnosti zasahovat do životního prostředí i vůči obyvatelstvu. Voda tedy byla nejen spravována, ale především využívána pro posílení moci.
Taková opatření soustavně vytvářela nerovnosti. Zatímco někteří profitovali z ochrany, přístupu a stability, jiní nesli břímě vysídlení, vyloučení nebo ohrožení. Hydrocentrická moc působí nerovnoměrně a rozděluje bezpečnost a zranitelnost podle sociálních, ekonomických a politických kritérií. Porozumět správě vodních zdrojů tedy znamená zabývat se nejen technickými řešeními, ale také způsoby, jakými kontrola nad vodou v průběhu času strukturovala autoritu, odpovědnost a nespravedlnost. Nahlíženo touto optikou, voda nabízí obzvlášť cenný pohled pro přehodnocení toho, jak chápeme antropocén.
Voda a přehodnocení antropocénu
Zaměříme-li se na vodu, antropocén se jeví spíše jako výsledek dlouhého historického procesu než jako náhlý ekologický zlom. Již dlouho předtím, než se ve vědeckém a obecném diskurzu planetární krize stala tématem, se společnosti naučily řídit životní prostředí pomocí vodních infrastruktur, odborné expertízy a právních režimů. Voda se stala prostředkem, který umožňoval měřit, stabilizovat a naturalizovat moc, a tím přetvářet celá území, populace a ekologický čas.
Vrátíme-li se k Vodnímu světu, populární kultura tu neodkazuje pouze do spekulativní budoucnosti. Odráží hlubší historickou intuici, že kontrola nad vodou je již dlouhou dobu v samotném středu organizace globální moci. Od kanálů a řek po eliminaci rizik a řešení nedostatku vody naučila hydrocentrická správa politickou moc přistupovat k Zemi jako k systému, který je možné řídit.
Důraz na hydrohistorické souvislosti v environmentálních humanitních vědách nás vyzývá, abychom zaměřili pozornost na moc, infrastrukturu a historickou hloubku. Chceme-li pochopit dnešní planetu, musíme si uvědomit, jak byla spravována v minulosti – a že právě voda, víc než kterýkoliv jiný přírodní zdroj, takovou správu umožnila. •
Autor je historik vědy a životního prostředí specializující se na raně novověkou a moderní Evropu.
Z angličtiny přeložila Zuzana Urbanová.