Vládkyně času
Smrt v individualistické společnosti
Když dnes přijdeme na Staroměstské náměstí, abychom si prohlédli orloj Staroměstské radnice, uvidíme nejprve davy turistů, kteří si orloj fotí na mobilní telefony, případně fotí sami sebe s ním. Teprve když se jimi prodereme, spatříme, při odbíjení celé hodiny, defilé dvanácti apoštolů se smrtkou. Smrtka coby vládkyně času tahá za provaz zvonice, jako by nám chtěla každou hodinu připomínat naši vlastní smrtelnost.
Odbíjením hodin odkazuje za pozemský řád k domnělému řádu věčnému: i dokud jsi zde, na Zemi, nezapomínej, že ve skutečnosti patříš do řádu zcela jiného (vyjádřeného apoštoly), že jsi zde pouze na návštěvě. Dnes už nejsme situováni v žité křesťanské kultuře a orloj se tak proměnil v pamětihodnost; jak je tedy turisty prožíván, proč se na něj jezdí dívat? A jaké postavení má pro nás smrt?
Neurotický útěk
Věc nám může pomoci osvětlit antropolog a držitel Pulitzerovy ceny Ernest Becker, který ve svém díle Popření smrti (The Denial of Death, 1973) tvrdí, že každá lidská kultura je neurotickým únikovým mechanismem před dotírajícím vědomím smrti. Smrt je třeba popřít a zatlačit do nevědomí; pokud bychom tak neučinili, nesmyslnost života tváří v tvář zející propasti by byla příliš drsná na to, abychom ji snesli. Člověk proto vymýšlí kulturu, která fakt smrti zbaví jeho tíže a osvobodí nás od nutnosti čelit pravdě. Staroměstský orloj v jeho původním významu by tak Becker interpretoval jako snahu křesťanské kultury odebrat smrti její tragičnost. Tím, že postuluje existenci věčného řádu, začleňuje do sebe kultura to, co je nezačlenitelné.
Beckerovo univerzalistické myšlení však paradoxně odráží mnohem více realitu současnosti než realitu vztahu lidských kultur ke smrti. Jeho teorie je zrcadlem naší společnosti, nikoli popisem lidského zacházení se smrtí obecně. Pokud totiž nemáme přístup k metafyzické realitě – a to o sobě moderní myšlení prohlašuje –, pak nemůžeme ani tvrdit, že metafyzické teorie smrti jiných společností jsou smyšlené. Beckerova teze odráží individualizovanou společnost, která hledá smysl všehomíra v individuální svobodě volby a v jejím neustálém rozšiřování, v univerzální emancipaci lidského jednotlivce. Jakmile je jedinec chápán jako střed a smysl kosmu, stává se smrt snad poprvé neřešitelným problémem. Pokud chápeme pozemský život jedince jako rozhodující realitu, jeví se jeho zánik jako neřešitelné dilema. Teprve nyní musíme podniknout onen beckerovský úkrok, v němž smrt vytlačíme z našeho vědomí.
Jak říká Jiřina Šiklová v knize Vyhoštěná smrt (2013), konec života jsme zahnali mimo dosah našeho pohledu – do domovů důchodců, nemocnic a hospiců; odpudivý pohled na scvrklá, nesoběstačná těla a zápach s nimi spojený byly s puntičkářskou pečlivostí přesunuty daleko od vnímání běžného člověka. Stáří a smrt neguje život jednotlivce; my ale chceme vidět život jednotlivce na vrcholu; nejlépe tedy mládí, které překypuje energií. Vědomí, že nesvobodná těla připoutaná k lůžku jsou i naší budoucností, by při hluboké přímé zkušenosti mohlo být příliš otřásající a mohlo by zpochybnit řád naší společnosti jako celku.
Naplno užívat
Avšak vnímat vztah současnosti ke smrti pouze optikou vyhoštění by bylo reduktivní. Smrt není vypuzena zcela: vytěsnit potřebujeme pouze smrt coby radikální a hlubokou zkušenost; pouze tu její část, která by mohla zpochybnit kult mládí a svobody. To ovšem neznamená, že smrt v našem řádu nefiguruje vůbec. Smrti si na určité úrovni jsme vědomi a aktivně tohoto uvědomění využíváme. Vždyť právě v důsledku uvědomění smrtelnosti jednotlivce nám současná kultura káže žít naplno a autenticky. Teď je náš čas – a když teď neuděláme například kariéru, v níž vyjádříme naše hluboké, spontánní a kreativní já, neuděláme to nikdy. Mezi hlasateli takové interpretace smrti vystoupil do popředí například Steve Jobs ve své promoční řeči na Stanfordské univerzitě v roce 2005: „Už teď jste nazí – není tedy žádný důvod, abyste nenásledovali své srdce!“ To, co Becker považuje za neřešitelné, zapřahuje Jobs zdánlivě bezproblémově do spřežení, které táhne současný řád stále kupředu. Absolventi Stanfordu (a ostatních univerzit) si svobodně zvolí kariéru – a založí firmy, které budou produkovat další možnosti volby pro ostatní. Smysl světa je ve zvyšování svobody volby pro jednotlivce a smrt individua se stává vehiklem, který má náš pohyb „kupředu“ dále urychlovat.
Smrt v takovém chápání je spíše teoretickým konceptem, nemá onu hutnost a radikalitu přímé a otřásající zkušenosti, nemá hloubku té smrti, kterou jsme vyhostili. Často také může nabývat formy pouhého temného povědomí, kdy není vůbec explicitně verbalizována. Pak je implicitně přítomna ve starostlivých pohledech na zvyšující se číslo označující náš věk, prohlubující se vrásky či šednoucí skráně. Přesto anebo právě proto má svou sílu. Světem pak běžíme jako zběsilí, abychom toho co nejvíc stihli ještě předtím, než zemřeme. Ve spisu Demokracie v Americe (1835) věc skvěle vystihl francouzský myslitel Alexis de Tocqueville, který o člověku žijícím v demokratických poměrech napsal: „(…) upíná se ke statkům tohoto světa, jako kdyby byl přesvědčen, že nikdy nezemře, a snaží se zmocnit se těch, které má na dosah, s takovou překotností, že by se dalo říci, že se neustále obává, aby nezemřel dříve, než jich užije. Zmocní se jich, ale místo aby je podržel, nechá si je vyklouznout z ruky a spěchá za novými požitky […]. Nakonec přijde smrt a zastaví ho dříve, než se nabažil této bezúčelné honby za dokonalým štěstím, které mu stále uniká“. V našem řádu smrt jednotlivce pronásleduje a on běží životem v marné snaze uniknout.
Smrtce neunikneš
Příkladem současného vztahu smrti a času v této logice může být turistovo selfie s radničním orlojem. Orloj tu nevystupuje samostatně jako poukaz k údajnému věčnému řádu, ale jako pouhý doplněk individua, které svým zobrazením dokazuje sobě i okolí, že žije „naplno“, tedy že provádí mnoho voleb, jejichž skvělost činí z jeho života přetékající pohár. Jakkoli se zde ale orloj jeví jako zaměnitelný, jako jeden z mnoha možných předmětů volby, ve skutečnosti „vstupuje do obrazu“ mnohem výrazněji. Smrtka tahá za provaz zvonice a individuum spěchá, aby stihlo udělat další volbu dříve, než zvon ohlásí jeho poslední hodinu. Smrtka je tedy nadále vládkyní času, současný turista však její poselství vnímá jinak než středověký divák: „Teď je vaše chvíle! Střezte se strávit váš pozemský čas zahálkou, žitím životů ve stínu druhých, střezte se neučinit vlastní autentickou volbu! Pokud se nevyfotíte dnes, možnost zmizí v nenávratnu – a vy nenaplníte potenciál vašeho pozemského času!“
V pozadí tohoto způsobu života a společenského řádu, jenž tento způsob života plodí, zůstává nedořešena Beckerova otázka po neuróze. Důsledkem našeho způsobu „zapřáhnutí“ smrti do spřežení společenského pokroku je přehnaná, vynucená, násilná mnohost. Nalézáme okolo sebe až příliš mnoho aktivity, příliš mnoho vnitřního i vnějšího spěchu, příliš mnoho touhy po maximalizaci, kterou často dokonce složitě institucionalizujeme – maximalizaci zisku a majetku (kapitalismus), akademických výstupů (průmysl akademického vědění), gastronomických, vizuálních i jiných zážitků (turismus) a tak dále. Všechny ty nesčetné davy „overturistů“ se na smrtku na orloji jedou podívat i kvůli svému neurotickému strachu; že kdyby se na ni podívat nejeli, nedostáli by úkolu, kterým je smrtka pověřuje, totiž prožít život „naplno“. Nefotí si snad s orlojem selfie právě proto, že bojují proti smrtce předem prohranou bitvu? Není focení tohoto selfie scénou v této bitvě; snahou zvěčnit sebe sama tváří v tvář pomíjivosti? Nepropadli jsme se tak hluboko do beckerovské neurózy, že si dnes můžeme smrtku na orloji v klidu prohlédnout už pouze za pandemie; tedy v čase, kdy všichni turisté lačnící maximalizovat své zážitky zůstávají doma právě proto, že se smrtky k smrti bojí? •
Autor je sociolog.