Tak vám gratuluju!
Po stopách (ne)schváleného moderního umění na Moravě
Když v Jedovnicích na Blanensku vystoupáte strmou ulicí od náměstí, brzy mezi košatými stromy zahlédnete siluetu barokního kostela sv. Petra a Pavla. Tato stavba na kraji obce, obklopená hřbitovem a farou, dlouho bojovala s vlhkostí ze skalnatého podloží, jež postupně narušila její statiku. V roce 1948 proto došlo k zavedení kanalizace a dalším nezbytným opravám včetně provizorního zvýšení věže. Opravy však k zachránění celé památky nestačily.
Nejvíce utrpěl novogotický oltář (osazený obrazem od Emila Pirchana z roku 1873), byl v naprosto zchátralém stavu a jeho restaurování by vyžadovalo nemalé náklady.
Farář František Vavříček se proto v roce 1962 rozhodl k neobvyklému, ba odvážnému kroku: místo nákladné obnovy starého oltáře navrhl jeho úplné nahrazení novým, soudobým uměleckým dílem. Oslovil brněnské památkáře a díky iniciativě Miloše Stehlíka a Jiřího Kuběny vznikly první návrhy. Vybráni byli Jan Koblasa a Mikuláš Medek – tehdy už známí autoři, kteří však zároveň rozhodně nebyli po chuti tehdejšímu režimu.
Tohle jsme neschválili
Dne 23. října 1962 byl hotový model oltáře vystaven v předsíni jedovnického kostela a o pouhé dva dny později Jan Koblasa získal oficiální souhlas památkových orgánů. Věřící – i sám farář – se s nadšením pustili do prací, bez nároku na odměnu. Kostel získal nové elektrické osvětlení, prostor byl prosvětlen oválným oknem nad presbytářem a připraven pro novou výzdobu. V říjnu 1963 pak byl slavnostně nainstalován Medkův obraz Kristova kříže, zasazený do monumentálního rámu od Jana Koblasy a doplněný mramorovou menzou. V roce 1964 přibyl nový eucharistický svatostánek a o velikonočních svátcích šest cínových svícnů. Proměnu završily vitráže Josefa Istlera a dřevěné zábradlí od Karla Nepraše.
Celý projekt ale nezůstal bez odezvy. V listopadu 1963 byl Koblasa předvolán Svazem československých výtvarných umělců, aby zpětně obhajoval práci, kterou neschválila svazová komise. Musel předložit návrhy, skici a vysvětlovat své záměry. Zároveň mu bylo oznámeno, že spolu s Mikulášem Medkem figuruje na seznamu zakázaných autorů (jejich díla neměla být nakupována státními institucemi ani vyvážena za hranice).
Hrozil ale ještě vážnější problém: pokud by znalecký posudek označil práci za „neuměleckou“, mohla být z rozhodnutí úřadů odstraněna. Na začátku roku 1965 do Jedovnic z pověření svazu vyrazili sochař Vincenc Makovský a historik a kritik umění Jiří Kotalík, aby nově upravený presbytář posoudili. Koblasa o jejich návštěvě nic netušil – a tím větší bylo jeho překvapení, když jej o několik dní později Makovský objal a se slzami v očích mu řekl: „Tak vám gratuluju – k tomu oltáři, k tomu svatostánku – je to krásný dílo a je to český dílo [...] vejdu do toho kostelíka [...] a ono to celé svítí a září a mně to vešlo do kolen a musil jsem si kleknout a pomodlit se.“
Klekl si tehdejší nositel Řádu práce a Státní ceny Klementa Gottwalda skutečně v pohnutí mysli v jedovnické lodi? Kdo ví. Jisté však je, že dílo nezavrhl. A právě díky tomu se zachovalo dodnes.
Dokázal nemožné
Pokud vám přeje počasí a ještě se vám nechce domů, vydejte se pěšky do Kotvrdovic – z Jedovnic je to příjemná procházka, ne víc než hodina. Ptáte se, proč zrovna do Kotvrdovic? Povzbuzen úspěchem z Jedovnic, rozhodl se totiž farář Vavříček iniciovat opravu zdejší kaple Božského srdce Páně. Ač malá, kaple má svůj půvab – a milovníky Medkova výtvarného projevu potěší, že právě on je zde autorem oltářního obrazu.
Ale tím pouť za moderním uměním v sakrálním prostoru zdaleka nekončí. Skutečný vrchol cesty vás čeká v Senetářově, kde nezdolný František Vavříček dokázal nemožné: v období sílící normalizace prosadil stavbu zcela nového kostela sv. Josefa. Už jen to bylo malým zázrakem – a skutečným překvapením je samotná podoba stavby. Senetářovský kostel, budovaný v letech 1969–1971 podle návrhu Ludvíka Kolka, je výjimečnou ukázkou soudobé sakrální architektury. Jeho výrazná železobetonová skořepinová střecha s hlubokým konkávním prohnutím odkazuje na brutalistní estetiku švýcarsko-francouzského architekta Le Corbusiera, již demonstruje například kaple Notre Dame du Haut (Panny Marie na výšinách, známější jako Ronchamp, dle nedaleké obce) z roku 1954. Jakkoli jde o nesouměřitelné stavby, při pohledu na senetářovský objekt se nelze ubránit formálním asociacím s tímto slovutným poutním objektem – ať už jde o důraz na solitérní charakter skořepinového zastřešení, či o užití subtilních okenních tabulek, díky nimž je interiér „produchovněn“ osobitou světelnou režií. O to působivější je zde instalovaná křížová cesta, jejímž autorem je výše uvedený Mikuláš Medek.
A jak ke stavbě vůbec došlo? Téměř náhodou. Sám autor návrhu Kolek na to později vzpomínal s úsměvem: „V noci se ozval telefon, byl to otec Vavříček a že chce ode mě kostel. Já jsem říkal, otče, já jsem v životě neudělal ani chlívek [...]. Smál jsem se tomu, že je to nedorozumění, že jsem malíř a sochař. Já jsem byl úplně strnulej. Ještě v tu chvíli se ve mně probudilo něco takového jako: A co když bys to přece jenom měl dělat?“
Chcete-li na vlastní oči spatřit tyto krásné stavby, které vznikly díky spojení víry, výtvarného umění a odvahy čelit době, vydejte se na Moravu. Čeká vás procházka mírnou krajinou, pouť po stopách vynikajících výtvarníků a jednoho velmi umanutého kněze. •
Autoři jsou historici umění.