Duch nejistě těká, život se žije jen tak, aby se neřeklo
Volný čas v antickém Římě
V dochovaném fragmentu (F 84 TRF II) z tragédie Iphigenia římského básníka archaického období Ennia si řečtí vojáci čekající v Aulidě na příznivý vítr před odplutím na válečnou výpravu do Tróje stěžují, že nevědí, co si počít s volným časem:
Pro toho, kdo neví, jak nakládat s volným časem (otium),
jsou to horší obtíže (negotium), než když pracuje v čase vyhrazeném práci (negotium in negotio).
Protože kdo má určeno, co má dělat, ten to dělá,
aniž by se zabýval něčím jiným (nil nisi negotium), ten o to usiluje a ten tím těší svou mysl i svého ducha.
V zahálčivém volném čase (otioso in otio) duch neví, co chce.
S námi je to stejné, jen se podívej – nejsme teď ani doma, ani v boji,
jdeme sem, odsud tam, a když se přijde tam, tak si zase usmyslíme jít odtamtud.
Duch nejistě těká, život se žije jen tak, aby se neřeklo.
Stížnost je to dosti důrazná. Vojáci naříkají, že bezobsažné volno je horší než jasně určená (a možná i značně namáhavá) práce. Duch se nemá čeho chytit, bezcílně těká a život se stává jen jakýmsi „skoroživotem“. V tomto textu se zároveň objevuje nejstarší dochovaný doklad slova otium, které představuje jeden z klíčových prvků dějin idejí antické římské kultury. Náplň slova je bohatá a definovat jeho přesný a jednoznačný význam, především během vývoje v čase, je velmi obtížné. Pozoruhodný je i fakt, že slovo pro činnost, práci nebo aktivní veřejné působení se v latině vytvořilo právě negací slova pro zahálku, nikoliv naopak, jak bychom asi čekali. Negotium je tedy původně označení stavu, kdy člověk nemá otium. Avšak analogií s řeckým ascholia (scholé = odpočinek, oddech, volná chvíle – otium ovšem nelze s tímto řeckým termínem ztotožnit!) se stalo pozitivním označením pro „zaměstnání“, „činnost“.
Pokud bychom se při interpretaci termínu otium chtěli chytit etymologie, nabízí se několik hypotéz. Roztomilý, avšak poněkud bizarní je návrh spojující otium s bukolickou oblastí. Ten předpokládá příbuznost s kořenem *oui, a tudíž i se slovem ovis = ovce (s nadsázkou tedy můžeme otium překládat jako „ovcočinek“). Jde o příjemnou a blahodárnou venkovskou nečinnost asi v tom smyslu, jaký zachycuje básník Lucretius (5,1384–1387):
…líbezné lkání,
jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů,
dítko odlehlých lesů a hájů a hvozdů,
pastýřských pustin a jejich blažené prázdně (otia dia).
(překl. J. Nováková)
Blízko šťastné pastýřské zahálce je podle jiného pojetí mystická radost, veselí a spokojenost ve smyslu náboženském. Pak se otium odvozuje od slova *avetiom, které souvisí se staroindickým ávati s významem „pozitivně ovlivňovat“ nebo „pomáhat“. Z téhož zdroje však může pocházet také interpretace s negativními konotacemi, jak jsme viděli u vojáků. I v té se vychází z *avetiom a z předpony ava- (staroindického, staroperského a avestského původu), znamenající „pryč“, tedy *auotiom. Pak bychom zde měli osamění jedince, jeho oddálení od (dění) života, případně spojené i s nudou. Ze slovotvorných důvodů je ale tato hypotéza spíše nepravděpodobná.
Obecně se od snahy nějak se dobrat významové náplně otium na základě etymologie ustoupilo a ke slovu se dostala sémantika. Postihnout všechny významové odstíny otium u římských autorů, kteří o něm píší, ovšem nemůžeme. Prozkoumejme tedy alespoň několik slavných a zajímavých výskytů.
Po situaci z Enniovy Iphigenie, kde se otium otiosum vnímá dosti negativně, zkusme však na okamžik otium chápat (a případně i překládat) neutrálně jako „volný čas“. Narazíme ale hned u prvního slavného místa. To se nachází v Ciceronově Obhajobě Publia Sestia (98):
A nyní, co je cílem těchto kormidelníků státu, na nějž musí brát ohled a k němuž mají řídit svůj kurs? To, co je nejlepší a nanejvýš žádoucí pro všechny rozumné, řádné a zámožné: klid s důstojností (cum dignitate otium). Všichni, kdo o toto usilují, jsou pokládáni za optimáty, ti, kdo toho dosahují, za muže prvního řádu a zachránce republiky. Nemělo by se totiž stávat, že se lidé nechají natolik unést důstojností získanou z úspěšné politiky, že by ztratili ze zřetele klid (otio), ani že se oddají takovému klidu (otium), který by byl v rozporu s důstojností.
(překl. V. Marek)
Otium, jak se zdá, může být cílem politických snah, časem, který následuje po veřejné službě a představuje službu „osobní“. Je-li tento cíl dosažen, nese s sebou nebezpečí, že ti, kteří ho dosáhnou, propadnou lenosti, neřestem a zhýralosti. Takže je třeba hledět na to, aby otium mělo svou důstojnost, která těmto negativním jevům zabrání. Cicero sám se v takovém čase věnoval v ústraní práci na filosofických i jiných spisech. Tato doba je spojena i s termíny pax (mír) a tranquillitas (klid). Případně také s fyzickým přesunem z města na venkov. Ten takovému otium poskytuje náležité podmínky a patřičné prostředí spjaté s přírodou a bukolickým půvabem (vracíme se k „ovcočinku“) venkovských vil nebo divokou krásou okolí vil přímořských. To ale docela neodpovídá tomu, jak se „volný čas“ obvykle chápe, tedy jako něco, co je naopak prosto vnějších cílů a omezení, jako aktivní nečinnost, jako produktivní neproduktivita. „Volný čas“ tak vystihuje jen malou část otium a může jeho plný význam zkreslovat.
Zpět k negativnímu vnímání otium se dostáváme s básníkem Catullem (51, 12–15). Ani u něj si nevystačíme jen s „volným časem“.
Catulle, Catulle – ty z dlouhé chvíle (otium)
máš roupy! Ta dlouhá chvíle však trestá:
pro ni i krále stihl pád, i dávná,
kvetoucí města…
(překl. D. Svobodová)
Negativa otium ale Catullus vidí v něčem jiném než Agamemnónovi vojáci. Volný čas je doba, kdy z nedostatku jiných činností doléhají na člověka myšlenky, které ho drásají a ničí, nebo kdy ho napadají věci, které obvykle nevedou k dobrým koncům. V Catullově případě jsou to milostná muka a představy způsobené absencí objektu touhy. V nadsázce pak svou stížnost na otium srovnává s tím, co „dlouhá chvíle“ způsobila na světodějné úrovni.
Přijatelnost otium, ovšem opět pouze za určitých podmínek, a to ještě přísnějších, než jaké stanovil Cicero, popisuje Seneca (Dopisy Luciliovi 82,2–3):
Život v ústraní (otium) bez vědeckých zájmů (sine litteris) je smrt a pohřbení zaživa.
(překl. V. Bahník)
Seneca spojuje otium následující po veřejné činnosti s intelektuální a tvůrčí aktivitou ještě silněji než Cicero a říká, že jiná jeho forma není možná. V souvislosti se stoickým náhledem tvrdí, že otium vlastně není „volný čas“. Je to čas, kdy se řádný muž věnuje jiným činnostem než v negotium, a to literatuře, vědě, bádání nebo filozofické kontemplaci. Zároveň tak kritizuje římské elity, které mnohdy tímto způsobem svůj volný čas netráví.
Ukázali jsme si jen zlomek výskytů, za to však takové, které přestavují zřejmě nejdůležitější a zcela dominantní chápání pojmu otium. Nespočetné významové nuance, jichž u různých autorů v různých kontextech nabývá, z něj činí dosud ne zcela vyjasněný fenomén. Je možné, že původně šlo skutečně o vojenský termín označující ticho zbraní. Z něj potom vycházejí interpretace směřující k profesnímu odpočinku, zajištěnému politickému řádu nebo filozofické vyrovnanosti. Otium může být použito k označení jak různých oblastí života a určitých životních etap, například stáří, tak i času stráveného ve (venkovských) vilách a s ním spojeného životního stylu. Aby ale mohlo být otium považováno za čestné a správné, musí být na hony vzdáleno naprosté zahálce. To se nejlépe daří prostřednictvím smysluplné, zejména intelektuální činnosti. Jedině tak má otium podle většiny římských myslitelů potenciál generovat štěstí. •
Autor je klasický filolog.