Hadži Baba z Isfahánu
Aneb orientální orientalismus?
Orient zanechal nepřehlédnutelné stopy v dějinách evropských literatur. Role, jež přitom sehrával, i stereotypy, jež se k němu pojily, se časem měnily, přičemž základní vlastností Orientu byla odpradávna jeho jinakost. To vesměs platí i pro dnešní přístupy, přesněji řečeno většinu z nich.
Ona zdánlivě nevyhnutelná jinakost mohla být spojována, jak lze dokumentovat na nedozírném množství příkladů, s pozitivnějšími atributy (tajemnem, snovostí, mystičností, pohádkovostí, exotikou, bohatstvím atp.), ale též negativnějšími asociacemi (třeba nepřátelskostí, neslučitelností, barbarstvím či zvířeckostí). Časté přístupy přitom Orient chápaly zejména v rovině abnormalit čili jako jistý protipól toho, na co jsme „u nás“ zvyklí, což se realizovalo v rovině fyzické (viz vyprahlé pouště versus líbezné sady) i duchovní (viz „naše“ zbožnost versus „jejich“ fanatismus a tak podobně). A tím, co orientálce v očích Evropanů spolehlivě diskreditovalo, byla, spolu s dalšími „typickými“ vlastnostmi jako úskočnost či mstivost, také domnělá lenost a zahálčivost.
Vědomí, že existují normy, které „u nás“ platí, ale „u nich“ nikoliv, vedlo k různým závěrům, jež zpravidla měly jednoho společného jmenovatele, a to pevné přesvědčení o zásadní odlišnosti, obvykle navíc spjaté s představami o podřadnosti, morální, intelektuální, či dokonce fyzické. Setkáváme se tak s Orientem „v roli“ antiteze, což je v těch nejobecnějších konturách přístup, jenž spojuje jinak naprosto rozdílné kapitoly, od „obrazu Turka“ ve starším písemnictví přes myšlenkový odkaz Edwarda Saida a jeho další osudy až po dnešní, v Česku tak oblíbenou, disciplínu, jíž je definování „typického muslima“ na sociálních sítích, a islamofobii v médiích i politice, na niž jsme si již natolik zvykli, že se nad ní až na pár výjimek dnes málokdo pozastavuje.
Íránský Forrest Gump
Orient v kontextu evropských literatur mohl hrát různé role; představoval exotické kulisy, stával se záminkou pro jinak nemyslitelné (viz erotické harémové fantazie 19. století), nastavoval zrcadlo „našim hodnotám“ (viz slavné Perské listy Charlese Louise Montesquieua z roku 1721), či přímo vybízel k mobilizaci (viz v současnosti tolik oblíbená beletristická podání apokalyptických střetů civilizací). Jistěže snahy o překonávání dualismu ve stylu „My a Oni“, ať již vědomé, či podvědomé, existovaly, ale bývaly spíše zřídkavé a mnohdy též předem odsouzené k zániku. Počinem, který v tomto směru vyšel vskutku na jedničku, se stal romantický dobrodružný román Hadži Baba z Isfahánu od Jamese Moriera (asi 1780–1849). Byl napsán tak mistrovsky, s citem pro detail i vhled do „perské duše“, že Íránci dlouho nemohli uvěřit, že toto dílo, jež se na Západě dočkalo veliké obliby, napsal cizinec, a soudili, že jméno Morier je pseudonymem jednoho z jejich rodáků.
Skutečnost, jak už tomu často bývá, je poněkud složitější: Morier byl sice synem britského obchodníka (s francouzskými hugenotskými kořeny), ovšem narodil se ve Smyrně (dnešním Izmiru), takže Orient pro něj rozhodně nebyl exotickou destinací, nýbrž domovem. Po letech strávených v diplomatických službách se Morier vrhnul na psaní, ale pouze Hadži Baba se dočkal většího ohlasu. Zřetelné napětí mezi pohledy insidera, jenž zažil Orient „na vlastní kůži“ v dětství i během svých misí do Persie, a pozorným předjímáním toho, co západní čtenář od Orientu čeká, je patrně jedním z důvodů, proč kniha dovede nadchnout i dnešní čtenáře.
Ve víru činorodosti
Česky vyšel Morierův román ve skvělém překladu Jarmila Krůty dvakrát, a to za protektorátu v nakladatelství Sfinx a v roce 1975 v Odeonu, v obou případech ve skvělém překladu Jarmila Krůty. Hadži Babu, chudého syna isfahánského lazebníka, hnal vířivý proud dobrodružství do nejrozmanitějších situací, v nichž leckdy jenom o vlas unikl smrti, ale rovněž do všemožných koutů Persie i za její hranice, až do Cařihradu. Hrdina prožil pohnutý život a na cestách světem poznával všemožná prostředí, což Morierovi umožnilo bohatě zúročit prvotřídní znalosti „orientálních reálií“ i „orientální mentality“. Hadži Baba, tento pradávný „Forrest Gump“, zkrátka prošel v životě ledasčím, krom jiného se na čas připojil k dervišům. O zákrutách jeho nadmíru spletitého osudu nás výmluvně a starosvětsky obeznamují již samotné názvy kapitol: „Hadži Baba odchází z Mešhedu, vyléčí se ze svého polámání a vypravuje mravoučný příběh“; „Sám šáh se stane Hadži Babovi sokem v lásce a připraví ho o milovanou ženu“; „Hadži Baba se stává světcem a obcuje s nejslavnějším perským bohoslovcem“; „Hadži Baba potká muže, kterého pokládal za mrtvého, a zprostředkuje sňatek“.
Do jaké míry je Hadži Baba produktem orientalismu 19. století a do jaké míry se naopak jeho typickým rysům vzpírá, o tom se přou orientalisté i literární vědci již dlouhá desetiletí. V souvislosti se zmiňovanou leností, v té době orientálcům přisuzovanou, dodejme, že Hadži Baba je vše, jenom ne zahálčivý. Ne vždy drží osud ve svých rukou, ale to mu nijak neubírá na činorodosti.
Pěkným příspěvkem do diskuse na téma, nakolik představuje Hadži Baba „západní“ projekci Orientu a do jaké míry jde o „orientální Orient“, mohou být slova akademika Jana Rypky, klasika naší íránistiky, jenž napsal doslov k českému vydání, kde se mimo jiné dočteme: „Po době víc než jednoho věku, literárně nesmírně rušné, v níž se přemnoho exotiky převalilo a zase rychle a nenávratně zapadlo, i po této a takové době vidíme, že nic neubralo knize na ceně. Tak daleko by stěží sahala síla pouhého kratochvilného vyprávění. (…) Morier zachytil život soudobého Íránu, zachytil jej takovým způsobem, že každý musí žasnout, nejvíce arci ten, kdo sám zná život Orientu, zdánlivě perlivý a křičících barev, ve skutečnosti však skrytý a skrývající až do nepřístupnosti. (…) Jeho Hádží Bábá (sic) souvisí vnitřně i zevně s pravým životem národa. Je nepochybně oasou v poušti, výjimkou v literární produkci čerpající z Východu.“
Zábava s poučením
James Morier, tento, Rypkovými slovy, „nepravý Levantinec“, totiž dokázal dokonale spojit svou autentickou znalost prostředí, v němž nikdy nebyl cizincem, s důvěrným poznáním toho, kterak totéž prostředí vnímají, svou vzdálenou a rozostřenou optikou, soudobí angličtí čtenáři. Dovedl jim proto mistrně vyjít vstříc, ovšem takovým způsobem, aby nepozbyl své vlastní identity, stojící na pomezí „obou světů“. V duchu nejlepších tradic arabské adabové literatury, tj. svérázného žánru středověkého arabského písemnictví, jehož autoři chtěli čtenáře zábavnou formou poučit nebo poučnou formou pobavit, vypráví Hadži Baba o svém životě a přitom, bod po bodu, rozebírá nejrůznější témata a reálie, duchovní i světské, závažné i groteskní.
Tuto svou hlavní, osvětovou ambici ostatně sám vysvětluje v úvodním dopise „ctihodnému doktoru Fundgrubenovi, kaplanu švédského vyslanectví při Otomanské Portě“, kde předesílá: „Mínil jsem tehdy, že Evropan, který by chtěl podat přesný obraz východních mravů, který by líčil pestré proměny orientálcova života, jeho smýšlení o vládě, jeho chování v domácnosti, jeho naděje a plány pro životní úspěchy, jeho závistivost a ramenářství, krátce všechno, co souvisí s činností těla a duše – že by takový Evropan pochodil nejlépe, kdyby nasbíral co nejvíce faktů a anekdot ze skutečného života, jež vrhají světlo na stavy a třídy, z nichž se skládá muslimská pospolitost, a kdyby je pak zpracoval v souvislé vypravování podle vzoru Le Sageova ‚Gil Blase‘, které podává výborný obraz evropského života…“
Výsledek Hadži Babova, tedy Morierova, úsilí tak mohou i dnes ocenit dvě naprosto rozdílné skupiny čtenářů – jak ti, kteří se chtějí nechat unášet strhujícím přívalem dramatického dění, tak ti, jimž jde především o zasvěcené a přesvědčivé zachycení reálií společnosti, jež nenávratně zmizela. Těm druhým, rekrutujícím se nejen z adeptů orientalistických oborů a religionistiky, lze Hadži Babu vřele doporučit jako velmi příjemnou cestu, kterak si osvojit vybrané poznatky o středověké muslimské (přesněji šíitské perské) společnosti, která není méně hodnotná nežli podání příslušných odborných monografií jenom proto, že je mimořádně zábavná. •
Autor je orientalista.
James Justinian Morier: Hadži Baba z Isfahánu. Překlad Jarmil Krůta, Odeon 1975.