Důstojnost vyděděncům!
Flákání jako alternativa amerického snu
Imperativem vedoucím k naplnění amerického snu byl odjakživa především důraz na tvrdou dřinu. Pracovní morálka se stala modlou (nejen) v americké společnosti i kultuře, byť se pravidelně objevovala díla, jejichž hrdinové tomuto ideálu vzdorovali. Nejspíš prvním byl Rip Van Winkle ze stejnojmenné povídky Washingtona Irvinga, publikované roku 1819.
Oblíbený prostoduchý vesničan učil děti, jak pouštět draky, byl tak dobrosrdečné povahy, že na něj ani pes nezaštěkal, a jeho jediným nedostatkem tak byla „nepřekonatelná averze ke všem druhům práce, jež přináší zisk“. Aby toho nebylo málo, hrdina po požití silného likéru usíná na dvacet let a prospí nejen mnoho příležitostí vydělat nějaký ten dolar, prospí dokonce samotnou americkou revoluci.
Vzdor vůči nutnosti tvrdě pracovat byl vlastní mnoha subkulturám od beatniků přes hippies, ale stál také v základech americké nezávislé kinematografie. Debut Jima Jarmusche z roku 1980 tento tulácký protisystémový postoj ztělesňoval už ve svém názvu Trvalá dovolená (Permanent Vacation). V devadesátých letech se pak objevila celá řada „indie“ titulů, které se po svém vymezovaly vůči postreaganovskému pragmatismu, ztělesněnému krutě nepravdivým bonmotem „Tvrdá práce ještě nikoho nezabila“.
Flákači, zevlouni a ti druzí
Když v roce 1990 Richard Linklater uvedl do kin svou druhotinu Flákač (Slacker), definoval pocity celé generace. V jeho snímku, natočeném za 23 tisíc dolarů, ostatně hráli především vrstevníci, kteří podobně jako sám režisér pobývali v texaském Austinu, nejevili zájem o to věnovat se standardní práci, ostatně jí tam pro „příliš vzdělané“ absolventy vysokých škol mnoho nebylo. „Možná žiju mizerně, ale aspoň nemusím ‚pracovat‘, abych mohl žít,“ prohlašuje jeden z flinků v Linklaterově snímku. Ten zachycuje jeden den v ospalých městských kulisách, vystupuje tu kolem stovky protagonistů, ale jediným hrdinou je kamera, která se potuluje od jednoho hrdiny k druhému, od situace k situaci, v jakémsi štafetově vystavěném vyprávění meandruje mezi postavami, které snadno mohou odpuzovat konzervativního diváka. Často se tu sáhodlouze hovoří, už v první scéně vede samotný režisér na zadním sedadle taxíku tříminutový monolog o paradoxní povaze reality, která se dělí na různé verze podle rozhodnutí, jaká učiníme. Bezejmenní hrdinové jsou jednou posedlí hypotézami o vrahovi Johna Fitzgeralda Kennedyho, jindy mají bizarní umělecké ambice, potuluje se tu postarší beatnik a vykládá konspirační teorie o skleníkovém efektu či mimozemských únosech, žena tvrdící, že má ve sklenici pubické ochlupení Madony, nebo chlapík, který má na zádech přimontovanou televizi. Navzdory plejádě podivínských figurek ovšem Linklaterův snímek je dílem zcela tlumeným, všednodenním, zachycuje svět, v němž lidé mají úplně jiné ambice než vybojovat si své místo na slunci.
Nikdo si nestěžuje, vlastně se zdá, že tato nesourodá komunita má neustále něco na práci, jakkoli to může být jen putování od bytu do baru či na koncert lokální kapely. Flákač divákům nedovoluje dostat se k postavám blíže, rozhodně nijak neidealizuje jejich životní postoje, jen přitakává excentrickému nonkonformnímu chování, které je zachycené v celé své nahotě. Je pochopitelné, proč měl během produkce, dokončování a uvedení snímek potíže. Nikdo nechtěl na základě ukázek dofinancovat titul o skupině „budižkničemů“, festivaly Sundance i Berlinale dílo odmítly. Nakonec ho Linklater uvedl na přehlídce v Seattlu, snímek časem získal kultovní status a pojem slacker films definoval značnou část nezávislé kinematografie devadesátých let. Publikum nakonec uhranula ta extrémně bezdějová forma či nenápadný suchý situační humor. V jedné scéně například vchází postarší muž do svého domu, kde nachází vetřelce, jenž na něj vytahuje pistoli. Stařík bez mrknutí oka klidně říká, že tu není nic k uloupení, pouští se do družné debaty a mezitím odebírá mladíkovi zbraň z rukou. Ten se nijak nebrání. V tom je možná to vůbec největší kouzlo filmu. Nechává nás pobýt mezi charaktery, které na první pohled můžou působit otravně, či dokonce pozérsky, ale nikdy tu nedochází ke konfliktům, postavy maximálně opouštějí scénu, jakmile vyhodnotí, že jim daná situace nic nepřináší. A právě coby nenápadný manifest jednoho životního pocitu, coby alternativa k lopotění se za kolektivně uznávanými cíli je Flákač dodnes inspirativním dílem.
Trauma z práce
Zvoní telefon, vlčák v místnosti těžce oddychuje a po chvíli do záběru doslova vpadne muž, který se vyvalí na zem ze dveří miniaturního šatníku, kde zjevně strávil noc. Zvedá sluchátko, ospale poslouchá, kterak ho šéf přemlouvá, aby vzal dnešní směnu za nemocného kolegu. „Do 12, pak odcházím,“ přikyvuje nakonec nevrle, jako by tušil, co ho v samoobsluze, kde pracuje, čeká. Film Mladí muži za pultem (Clerks, 1994) Kevina Smithe je pozoruhodný už tím, že se celý jeho děj odehrává na pracovišti. Konkrétně na dvou pracovištích – a ani na jednom z nich se příliš nepracuje. Frustrovaný hrdina Dante doráží do práce, zjišťuje, že kdosi zalepil žvýkačkou zámky od výloh, a sotva otevře, už zákazníky chtivé cigaret manipuluje prodejce žvýkaček k alternativnímu produktu, což ústí ve scénu, kdy dav na Danteho fanaticky pokřikuje a vrhá po něm kuřivo.
„Už sem zažil dost nepravostí a teď tu na mě lidi házejí cigarety,“ stěžuje si zlomený Dante přítelkyni, zatímco leží v jejím objetí pod prodejním pultem. Je znechucený tím, že tu musí být, odpoledne ho čeká hokejový zápas, na který nebude připravený, protože se nevyspal, a svou pracovní činnost redukuje na nápis na pultu, jenž zákazníky vyzývá, aby si vzali zboží a rozměnili si případně peníze pomocí nahoře ležících mincí a bankovek.
Randal, pracující ve vedlejší videopůjčovně, přistupuje ke svému zaměstnání výrazně jinak. Zákazníci ho často iritují a nebojí se jim to dát najevo, působí jako nesnesitelný člověk, nicméně si vybudoval mnohem funkčnější obranný mechanismus než Dante. Netrápí se bezvýznamností své práce, bere ji jako příležitost koukat na video a klábosit s kamarádem. Kevin Smith s podobnými typy postav pracuje i ve svých dalších snímcích, Flákači (Mallrats, 1995) či Hledám Amy (Chasing Amy, 1997). Jeho hrdinové jsou otravní či otrávení, zároveň vyvolávají buď sympatie, nebo alespoň pochopení. Smithovy snímky jsou plné mnohem vděčnějších a vypointovanějších dialogů – často notně nerdovských debat o popkultuře – než Flákač Richarda Linklatera, v němž je humor třeba mnohem více hledat. Ale zároveň Smithova tvorba dává svým vyděděncům důstojnost a skrze protagonisty, jako je Randal, se zase vysmívá falešnosti americké puritánské pracovní etiky, která má stát za každým úspěchem. Randal neváhá zneužít své „moci“ a zrušit jednomu z klientů neprávem kartičku. Jde o karikaturu toho, jak často lidé nabývají pocitů důležitosti kvůli své práci či penězům, jež vydělávají. Randal to navíc dost možná udělal i proto, aby měl dobrou historku pro svého kamaráda Danteho.
Lenivost a zahálka procházejí americkým nezávislým filmem devadesátých let – s pomyslným vrcholem ve snímku bratří Coenových Big Lebowski. Jeho protagonista, přezdívaný Dude, v podání Jeffa Bridgese se potuluje Los Angeles a nejenže nemá žádné zaměstnání, ale ani jedinkrát ho ve filmu nevidíme praktikovat činnost, jež má být jeho největším koníčkem: tedy koulet bowlingovou koulí. Společným znakem většiny těchto děl je, že podvratně nabourávají tradiční představy o tom, jak má vypadat hodnotný neboli maximálně produktivní život. •
Autor je filmový publicista.