Vytváříme své příběhy?
„Poetika resilience“ zní jako paradoxní spojení lidské psychologie a literárních věd. Jak však naznačuje Vladimích Chrz ve své eseji, jde naopak o spojení zásadní pro pochopení našeho lidství. Jde, v kostce, o schopnost chápat svůj život jako příběh a zároveň z něho příběh – ironický, radostný či třeba směšný – dělat.
„Poetika resilience“ tak z každého jednotlivce činí autora svého života více, než bychom si dokázali představit, a to je v kontextu lednových re:vizí skvělá zpráva. Napětí mezi nadějí na změnu (k lepšímu) a fatalismem (ať děláme, co děláme, stejně stojí všechno za starou belu) totiž probublává celým číslem (a bohužel ne vždy s dobrým koncem).
Síla příběhů, a to, jak si je vyprávíme, je přitom principiální: vždyť způsob, jakým se díváme na naši minulost, dokonce jak ji překládáme (a to i opakovaně), má dopad nejen na minulost samotnou (ano, my minulost přepisujeme pořád), ale především na náš pohled na svět. A tak se římský básník Catullus může skrze své překlady stát romantikem, cudným milovníkem nebo prasákem, podle toho, jak ho interpretuje překladatel. Zároveň překlady Catullových veršů jasně ukazují, jaké příběhy chce slyšet doba, v níž vznikají (z čehož se dá usoudit, že nežijeme v době výhradně cudné ani romantické), a samy dobu formují.
Jsou však příběhy, které máme vepsány do vlastního těla, do naší DNA, a tady by si jeden řekl, že prostor pro interpretaci, pro možnost kreativně příběhy přepsat je malá, ne-li žádná: vždyť studium DNA je přece „objektivní“ věda. Příběhy 20. století a současný výzkum však ukazují neočekávané: že výsledky vědeckých analýz lze interpretovat po svém, samozřejmě nikoho nepřekvapí, ale co kdyby naše biologické DNA bylo formováno příběhy, které si o sobě vyprávíme? Zní to naprosto absurdně, ale výzkum Zuzany Hofmanové naznačuje, že je to velmi pravděpodobné!
Příběhy, které si vyprávíme, zobrazujeme nebo píšeme, tak nejsou jenom interpretací a vzpomínkou na to, co bylo, ale aktivně se pojí do tvorby naší budoucnosti. •