Při pokusném ověřování metod badatelské výuky (projekt Dějepis plus) se testovalo, jak žáci devátých tříd českých základních škol rozumějí historickým fotografiím.
Obecně rozšířený obraz Byzantské říše je často značně stylizovaný: luxusní, statická a dekadentní civilizace, obydlená svůdnými císařovnami nebo mnichy a duchovními zaseknutými v nekončících rituálech. Tento pohled má málo společného se středověkou realitou; jde o moderní konstrukci, vzniklou v západní Evropě 19. století a protkanou orientalistickými fantaziemi.
Koloniální vzdělávací systémy zakládané na africkém kontinentu Francií a Belgií od padesátých let 19. století vycházely z francouzských norem a zvyklostí. Jejich mottem byla civilizační mise, jinými slovy představa, že domnělé barbarství a primitivismus afrických kolonizovaných národů je třeba vykořenit spolu s veškerými jejich kulturními, potažmo identitárními aspekty.
Michal Kindernay je intermediální umělec zaujatý krajinou a jejím vnímáním, časem, technologiemi, vědou. Kromě dlouhodobých dokumentačních projektů, jako je třeba skenování krajiny, tvoří interaktivní instalace, videoperformance nebo zvukové kompozice a spolupracuje na divadelních a filmových experimentech.
Pařížské hřbitovy Père-Lachaise, Montparnasse či Montmartre představují oázy klidu uprostřed udýchaného velkoměsta. Pro místní i turisty jsou vyhledávanými místy odpočinku, bezcílného toulání, lze tu pozorovat běh času, obdivovat funerální umění i vykonat svéráznou pouť.
Dne 24. dubna 1915 začala mladoturecká vláda deportovat arménské intelektuály z Konstantinopole. Odstartovala tak proces eliminace arménské, řecké a asyrské populace z Osmanské říše, dnes známý jako arménská genocida.
Když se americká historička umění Linda Nochlin ve své vlivné eseji Why There Have Been No Great Woman Artist? (1971) ptala, proč zde nejsou žádné velké umělkyně, došla k závěru, že je zajímavější se zabývat okolnostmi jejich nepřítomnosti v historiografii dějin umění než horečnatě doplňovat soudobý kánon o jejich příběhy. Zaměřila se na mapování podmínek „ženské práce“ a na důvody, které ženám nedovolily prosadit se ve výtvarném umění podobně jako muži.
Podíl žen mezi lidmi vězněnými státní mocí v sovětských pracovních lágrech byl v roce 1941 třináct procent, na konci války šlo o téměř třetinu. Celkem tábory Gulagu prošlo na dva miliony žen, stovky z nich měly české kořeny. Další miliony byly deportovány a statisíce popraveny.
Dana Kyndrová přes čtyřicet let dokumentuje život v Sovětském svazu a následně v Ruské federaci. Objektivem fotoaparátu zaznamenává každodenní život a její fotografické cykly představují (a vysvětlují) situaci v Rusku lépe než nejeden publicistický komentář.
