Poznámky o konci světa
Libanon mezi příliš mnoha apokalypsami
Libanon se v současnosti nachází ve změti mnoha souběžně se odehrávajících apokalyps. Svět už dávno skončil, ale přesto neúprosně pokračuje. Četné kontradikce a mnohovrstevnatost zmaru se staly součástí každodenního života, což nicméně neznamená, že by události byly čímsi přirozeným, co se v určitých částech světa zkrátka děje. Destrukce, jíž jsou Libanon a jeho lidé vystaveni, je sérií každodenních rozhodnutí velmi konkrétních lidí – a lze ji také relativně snadno zastavit.
Příběh ztraceného vařiče
Libanon v posledních dvou letech zažil několik nocí před začátkem oficiálního klidu zbraní – a mívaly obdobný scénář. Ač Izrael žádnou z dosavadních úmluv o příměří nedodržoval, stalo se zvykem, že krátce před jejich formálním začátkem přistupuje k obzvláštní brutalitě. Armáda využívá poslední momenty k zintenzivnění masakrů, i když dobře ví, že se o poslední momenty nejedná. Místní obyvatelé se vrací do oblastí, z nichž byli vyhnáni, i přesto, že nevěří, že IDF útoky zastaví. Všechno si odporuje – a přesto se děje současně.
Jiná nebyla ani noc na 18. června 2026, během níž byly zavražděny desítky lidí a se zemí srovnány další domovy. Po podpisu memoranda o porozumění mezi Íránem a USA panovalo přesvědčení, že by mělo znamenat i ukončení útoků na Libanon. Mnoho z více než milionu lidí tak přistoupilo na nadějí motivovaný krok – včetně pětičlenné rodiny Ahmeda z jižního města Nabatíja.
Poslední tři měsíce strávili ve skladových prostorech školy nad severním městem Tripolis –sloužící jako nouzové přístřeší pro rodiny na útěku. Ahmed v nyní z velké části zničeném městě Nabatíja provozoval obchod se smíšeným zbožím. Přišli tak o veškeré příjmy a jsou zcela odkázáni na pomoc neziskových organizací.
Oproti poslední eskalaci izraelského násilí v roce 2024 se prostředky neziskovek zásadně snížily. Mimo mnoha dalších věcí tím trpí kvalita jídla, denně distribuovaná v plastových krabičkách. Několik málo variant se téměř neobměňuje a většina obsahuje luštěniny, které Ahmedovým dětem nedělají dobře. Vše se změnilo, když se mu po několika týdnech podařilo sehnat plynový vařič a začít vařit vlastní stravu pro sebe i sousední pokoje.
18. června pak rodina naložila děti, matrace a vařič do auta a vydala se zkontrolovat svůj obchod a dům. Obojí stále stálo. První noc doma nicméně přerušilo intenzivní bombardování. Rodina se dala na útěk, aniž stihla cokoliv zabalit. O pár hodin později se už zase mačká v zácpě směřující na sever – bez vařiče.
Síla pozitivního myšlení
Rodina Fatimy se s návratem rozhodla vyčkat. V prvních týdnech našla přístřeší v malé školní v místnosti podobné té Ahmedově, jenže v centrálním Bejrútu. Když se k nim připojila širší rodina – s níž Fatima od dětství nemluvila –, přestěhovali se do větší školní třídy. Fatima pochází z jižního Libanonu a po svatbě se usadila ve čtvrti spadající do jižního bejrútského předměstí Dáhija. Během jednoho z minulých neplatných příměří se jim podařilo alespoň zastavit pro lehčí oblečení pro děti. Z domova utíkali během chladné zimy, nyní už je zase vedro.
Třída, v níž nyní spí na zemi, je výrazně větší a má okna. Na jedné ze stěn visí plakát vyzývající k pozitivnímu myšlení – očividně výroba dětí, jejichž školní docházka byla nyní dočasně pozastavena. Ptám se, jestli ho nemá chuť strhnout. Zasměje se a odvětí, že už je jí všechno jedno.
Pod plakátem sedí její matka a vypráví o jejich vesnici na de facto hranici se Státem Izrael. Vzpomíná na dům, na terasu s širokou lavicí, na okrasné keře, které zalévala, a na výhled, který se jí za celý život neokoukal. Teď nestojí nejen jejich dům, ale ani vesnice. Izraelská vojska ji s mnoha dalšími celou srovnala se zemí.
„Ale ten výhled tam určitě ještě je,“ uzavírá a k Fatimině nespokojenosti si zapaluje další cigaretu.
Jak se končí svět
Tisíce lidí se už nikdy nebudou moci vrátit do svých domovů, protože již neexistují nejen domy, v nichž vyrostli, ale ani celé ulice a vesnice. I pole byla Izraelci vypálena nebo zasypána bílým fosforem. Vedle debat o normalizaci se sionistickým státem, možnostech budování jiného hnutí odporu, než je Hizballáh, a možnosti kladení otázky „Jak se máš?“ je nyní v Libanonu nesmírně populárním tématem konec světa.
Otázka za poslední dva roky několikrát opsala plný kruh možností, jak se k ní vztahovat, sahající od pobavení, hlubokého uražení až k rezignovanému smíření s tradiční odpovědí „dobře“. V procesu cyklického vývoje se současně normalizovaly odpovědi jako „na pokraji zhroucení, ale dobrý“, zatímco „všichni žijeme, díky bohu“ získalo značně ironický tón.
Otázka konce světa skýtá řadu potíží – jak pro svůj plný význam, tak pro svou dataci. Pro každého svět skončil někdy jindy. Někteří zánik všeho evidují se začátkem genocidy v Gaze – tehdy při čekání, kdy přijde řada na ně, přihlíželi nečinnosti celého světa. Pro jiné se váže na ztrátu blízkých, vlastního domova nebo na několikáté vysídlení. Lidé tak obývají různé časové osy a hledají způsoby, jak se mezi nimi navštěvovat a napříč nimi komunikovat.
Pětatřicetiletá výzkumnice Hiba začala před několika měsíci pěstovat lilek. Říká mi, že když se každé ráno dívá, jak roste, její přesvědčení, že svět skončil, se jí zdá být naprosto arogantní. Jiní zase nemohou světu odpustit, že si dovoluje dál pokračovat, když už dávno není.
Z apokalyptických akčních filmů jsme si odnesli představu, že konec světa znamená veliké bum a jak už jsou všichni mrtví a nic neexistuje. To se jeví jako relativně příjemná varianta – hlavně svou jasností. Život na ruinách, které jsou z mnoha úhlů stále krásné, je nesmírně matoucí.
Stejně jako když svět skončil 8. dubna tohoto roku, během pár vteřin se znovu příhodně poskládal do téměř stejné podoby, aby všechny zmátl – i když se svojí původní verzí nemá mnoho společného. Události daného dne opět souvisí s jednou ze série dohod o příměří uzavřené mezi Spojenými státy americkými a Íránem. Panovaly okolo ní určité nejasnosti, zda je její součástí i ukončení útoků na území Libanonu. Izrael se to rozhodl místo kupříkladu poslání e-mailu vyjasnit spácháním teroristického útoku, který sám nazval „operace věčná temnota“. Během deseti minut po celé zemi zavraždil přes tři sta lidí.
Bomby mířily i do čtvrtí, na něž do té doby nebylo cíleno. Posouvaly se tak hranice, o nichž všichni vědí, že neexistují, ale stejně s nimi počítají. Izrael žádná pravidla dodržovat nemusí, mezinárodní společenství je po něm vyžadovat nebude. Uchýlí se nanejvýš k nesouhlasnému zamručení, pokud by měly být ničeny pěkné čtvrti Bejrútu (čti křesťanské a bohaté).
V jedné takové pěkné čtvrti sedím na terase kavárny 16. dubna, když se už zase jednou schyluje k nějakému příměří. To má začít platit ve večerních hodinách. „Bůh s námi,“ odvětí kamarádka na druhé straně stolu, když zkontroluje, kolik hodin ještě zbývá, a zpravodajské kanály začnou plnit obrazy masakrů na jihu země. Je krásný slunečný den a lidé na terase pokračují v práci na počítačích a svých rozhovorech, zatímco každou chvíli úzkostně kontrolují zprávy. Nad hlavami nesnesitelně hlasitě bzučí sledovací dron, všichni přítomní nicméně předpokládají, že bombardováni nebudou. Jsme přece v pěkné čtvrti, chráněni neexistujícími hranicemi v prostoru, kde vidina příměří vyvolává naprostou hrůzu.
To, že se najednou dějí zcela protichůdné věci, neznamená, že jedna z nich není pravda. Kontradikčnost života napříč apokalypsami nemá přispívat ke zlidovělé výmluvě o takzvané složitosti izraelského počínání. Mnohovrstevnatost situace neznamená, že se za ní lze schovat – ani ze zatím hezky vypadajících ruin. Uznání komplikací spojených s hledáním dlouhodobě implementovatelného řešení neodebírá váhu tomu, že jeho součástí bude vždy muset být zastavení neustálého bombardování lidí a jejich plynových vařičů. Ani to, že svět existuje a neexistuje zároveň, neznamená, že k němu nelze zaujmout postoj. •
Autorka je antropoložka a publicistka.