Když čelíte dominantnímu diskurzu
Rozhovor s berlínským sociologem Peterem Ullrichem o vědeckém zkoumání současného antisemitismu
Na příkladech ze středověkého Španělska je vidět, že rasizováni a vylučováni z katolické společnosti byli židé i muslimové. Existuje však dnes v německém akademickém prostoru nějaký dialog bádání o rasismu a o antisemitismu? A jaké podmínky mají vědci a vědkyně s takovým zaměřením? Hovoříme se spoluautorem Jeruzalémské deklarace o antisemitismu.
MŠ: Jak velký problém je v dnešním Německu antisemitismus?
PU: V různých obměnách je antisemitismus hluboce zakořeněn v křesťanském myšlení a vůbec v odkazu západní civilizace. Pozorujeme ho v různých sférách – v historických artefaktech, v jazyce, v postojích lidí, kteří jsou obvykle předmětem výzkumů, v nenávistných projevech. Dlouhodobě je podíl antisemitsky smýšlejících v německé populaci podobný jako jinde, v závislosti na metodologii mezi pěti a dvaceti procenty. Co je ale podstatnější, hodně lidí by se nepřihlásilo k antisemitskému světonázoru, ale sdílí ten či onen „fragment antisemitismu“. To je rozšířené mnohem víc.
MŠ: Jak se to projevuje?
PU: Největší roli dnes antisemitismus hraje v krajněpravicovém diskurzu. U těchto lidí funguje jako jakási teoretická opora při posuzování imigrace a islámu, jež považují za hlavní problém. Oblíbená je v tomto prostředí představa o židovském pozadí čehosi, co označují jako „Velkou výměnu“. Antisemitismus ale prostupuje celou společností. Ačkoli ho převážně vidíme na politické pravici, různou měrou se objevuje na celém politickém spektru.
MŠ: Na jaké potíže výzkum antisemitismu naráží?
PU: Je jasné, že z každého přijatelného úhlu pohledu – lidských práv, liberalismu, demokracie a tak dále – antisemitismus odporuje základním hodnotám a představám o tom, jak by měla společnost fungovat. Také ohrožuje židovské obyvatelstvo, samozřejmě. Takže je nutné s ním bojovat. Ale máme jeden velký problém. S antisemitismem je to složitější než třeba s nenávistí vůči homosexualitě nebo vůči bezdomovectví. V dnešním Německu se diskurz o antisemitismu skoro výhradně vztahuje k izraelsko-palestinskému konfliktu. A za antisemitské bývají často velmi ledabyle označovány pozice, jež lidé zaujímají vůči Izraeli.
MŠ: Proč tomu tak je?
PU: Některé jevy historicky skutečně přispěly k tomu, že v tomto konfliktu antisemitismus hraje roli – třeba mezi islamisty spojenými s Muslimským bratrstvem. Vůči antisemitismu i nacismu byli otevření také někteří arabští nacionalisté. I to zanechalo stopy. Navíc je blízkovýchodní konflikt obvykle vnímán jako střet dvou stran, které bývají převážně charakterizovány odlišným náboženstvím, což vede k interpretacím v duchu nenávisti vůči „té druhé“ nábožensko-etnické skupině. A také je tu historie antisemitského antisionismu, což je lidem z bývalého Československa dobře známo třeba z procesu s Rudolfem Slánským z roku 1952.
Jenomže obvinění z antisemitismu je zároveň používáno jako zbraň, která má delegitimizovat palestinskou stranu konfliktu, oponenty Izraele a jejich podporovatele. A to se děje, ať už strategicky (třeba ze strany izraelské vlády, pro jeden příklad za všechny), nebo někdy i v jakési pokřivené dobré víře.
MŠ: Mluvíte v tomto kontextu dokonce o „autoritářském anti-antisemitismu“. Co tím myslíte?
PU: Práh pro označení něčeho za antisemitské se neustále snižuje. V hlavním proudu mediálního diskurzu a v politice vidíme tendenci hodnotit všechny projevy distance nebo nepřátelství vůči Izraeli jako antisemitismus. Jiné dimenze konfliktu jsou ignorovány nebo považovány za nepodstatné. V posledních letech také pozorujeme zavádění přísnějších státních opatření proti lidem, kteří zastávají kritické postoje. A zvlášť po útoku Hamásu ze 7. října 2023 skutečně sledujeme to, co italská socioložka a politoložka Donatella della Porta popisuje jako morální paniku, která vedla k tvrdším společenským opatřením s vážným dopadem na demokratické svobody, včetně práva na svobodné shromažďování, akademické svobody a podobně.
MŠ: Někde hraje v tomhle autoritářském nástupu větší roli křesťanský sionismus, v německém případě zřejmě spíš politika ve jménu odčiňování nacistických zločinů. Co různé anti-antisemitské režimy spojuje?
PU: Pozorujeme celosvětovou alianci velké části pravicových stran s Izraelem, jemuž také vládnou pravicoví extremisté, zčásti dokonce fašisté. Jejich spojující myšlenka nespočívá v tom, že by politická pravice nyní měla ráda Židy – jde o to, že Izrael vnímají jako hráz proti islámu. V různých křesťanských kruzích, zejména v evangelikálních sektách, se objevuje také filosemitská instrumentalizace Izraele. To v Německu skutečně nehraje velkou roli, zato v USA a mnohde jinde je to dominantní. V každém případě má blízkovýchodní konflikt a s ním související debata globální význam. Německá politika paměti tomu dodává jen specifickou podobu.
MŠ: Jak konkrétně v Německu politika paměti deformuje veřejnou debatu?
PU: Zkoumal jsem například veřejné reprezentace hnutí BDS (Bojkot, stažení investic a sankce proti izraelské okupaci). Ukázalo se, že skoro každý novinový článek o BDS to téma nějak vztahuje k nacistickému bojkotu Židů. Někdy to přirovnávají nepřímo, jindy přímo, ačkoli mezi těmi formami bojkotu je propastný rozdíl. Je tu malé povědomí o tom, kde se pojem bojkot vzal – že má původ v Irsku, že existoval dokonce i židovský bojkot Německa, tedy zdaleka nikoli jen německý bojkot Židů jako jeden z předstupňů holokaustu. V Německu dnes zkrátka bojkot asociuje výhradně nacistický bojkot Židů a je tu tendence vnímat samotnou politiku bojkotu jako něco antisemitského. Zvláště od osmdesátých let 20. století a v posledních dvou dekádách sílí snahy mířící proti univerzální platnosti poučení z dějin – zužuje se specificky na holokaust jakožto vyvražďování Židů, a tudíž na antisemitismus. Jako by „nikdy víc“ mělo znamenat jen „nikdy víc“ antisemitismu, zatímco užívání tohoto hesla ve všeobecnějším smyslu se prezentuje jako narušování německého národního konsenzu v otázce, jak se vyrovnat s minulostí. Vede to až k jakési sakralizaci Izraele i boje proti antisemitismu.
MŠ: Neslouží přikládání speciálního významu antisemitismu mezi ostatními nenávistnými předsudky – a posvátné vnímání Izraele – k upozadění jiných problémů?
PU: Z boje s antisemitismem se stal hlavní prvek vytváření pozitivního obrazu německého národa. Je to jeden z ústředních projektů vykreslujících Německo jako aktéra, který by měl být opět respektovaný. To se projevuje v různých oblastech. Mám na mysli diskurz, ve kterém je bezpečnost Izraele představována jako Staatsräson (smysl existence německého státu), vzdělávací programy zaměřené výhradně na antisemitismus, všichni ti komisaři proti antisemitismu, jejichž počet roste exponenciálně… Nejdřív jsme je měli na federální úrovni, pak ve všech státech, potom v mnoha městech, v Berlíně je teď vyčleněný ještě zvlášť na univerzity, každá univerzita by měla mít svého… Boj s antisemitismem není zařazen do obecných struktur protidiskriminačních opatření. Vždycky je mu vyčleněna zvláštní úloha a stát se zaměřuje na boj s ním.
A ano, v tom světle je vidět, že se zároveň téměř vůbec nepřipomíná koloniální minulost Německa a rasistická politika těch, kteří kritizují antisemitismus. Navíc se ta témata spojují – státní instituce jako parlament v nedávných rezolucích zvýrazňují migranty coby údajně hlavní zdroj antisemitismu.
MŠ: Proč je antisemitismus i ve výzkumu stále tak propastně oddělen od jiných druhů předsudků a nenávisti?
PU: Britský sociolog Robert Fine v té souvislosti psal o „metodologickém separatismu“ mezi bádáním o rasismu a o antisemitismu. Obě pole výzkumu jsou hodně ovlivněna politikou a aktivismem. I koncepty antisemitismu a rasismu představují něco, čemu se v sociální teorii říká silné pojmy (thick concepts) – nejde je použít neutrálně nebo popisně, nejde je oddělit od morálního rozměru. Vztahují se k odlišným politickým aktérům a zabývají se problémy, které jsou podobné jen v některých ohledech. Na úplně základní úrovni historických konstrukcí etnických, kulturních a rasových skupin samozřejmě ano. Ale antisemitismus je také těsně spojen s teoriemi o židovských silách v pozadí; Židé nejsou často na první pohled rozeznatelní a nezažívají mnohdy takové formy diskriminace, jimž jsou vystaveni lidé odlišní od „normálních“ Němců barvou kůže nebo jménem. Proto pojmy kritických diskurzů a teorií těchto oborů nejsou vždy uplatnitelné oboustranně. Ale samozřejmě, sakralizace oné zvláštnosti, kterou sledujeme v německém diskurzu, je naprosto neproduktivní. Měl by tu být společný výzkum, dialog a výměna, už jen s ohledem na četné historické, fenomenologické a kognitivní spojnice mezi oběma jevy. Vždyť na nejstarších příkladech protorasismu ve středověkém Španělsku vidíme, že byli rasizováni a z katolické společnosti vylučováni židé i muslimové.
MŠ: Je dialog bádání o rasismu a o antisemitismu možný?
PU: Vždy když se o to někdo pokusí, začnou šílet strážci německé paměťové kultury ve státních institucích – třeba zmínění komisaři – i v občanské společnosti nebo třeba asociace německo-izraelského přátelství. Například v roce 2012 uspořádal historik Wolfgang Benz, tehdejší ředitel berlínského Centra pro výzkum antisemitismu, konferenci srovnávající antisemitismus a islamofobii. Cílem samozřejmě nebylo říkat, že antisemitismus a islamofobie jsou stejné věci. Ale jejich vztah je přece něco, co se úplně samozřejmě, logicky nabízí k výzkumu. Jenže mnohými strážci paměti to bylo vnímáno jako svatokrádež. Už jen to srovnání jako by otvíralo brány pekel – co kdyby se nakonec ukázalo, že antisemitismus není ve všem jedinečný? I jen poukázat na četné společné rysy je naprosto nepřijatelné pro lidi, kteří to vnímají jako zlehčování antisemitismu. V takové atmosféře je dost těžké vést produktivní diskusi nebo dosahovat vědeckého poznání. Oddělené tábory jsou i přímo v oboru studií antisemitismu – lidé s otevřenějším, komparativním pohledem a zmínění strážci národní paměti spolu jen zřídka mluví.
MŠ: Pro někoho může být překvapivé, že represi kvůli kritice izraelské okupace čelí dokonce i Židé…
PU: Ano, autoritářský anti-antisemitský proud je plný vnitřních rozporů. Klade rovnítko mezi oběti nacismu a Izrael – a tudíž silně straní Izraeli. Sionismus jako by začínal až v roce 1948, zcela se přehlížejí koloniální aspekty. Tahle ideologie má významnou stabilizační funkci, zhmotňuje se v nastavení institucí a tak dále. Všechno, co tu pozici zpochybňuje nebo co ukazuje její rozporuplnost, je vnímáno jako problém – bez ohledu na to, jestli je tím „problémem“ kritika Izraele, ať ze strany Palestinců, nebo třeba levicových Židů, nebo něco jiného. Prostě to nezapadá do příběhu. Dokonce by se dalo říct, že ačkoli tahle politika určitě není vědomě antisemitská, paradoxně má nechtěné antisemitské důsledky, jelikož jde opět o velice instrumentalizující přístup k židovství. Znovu přináší rozlišování „dobrých“ a „špatných“ Židů, místo aby je vnímala tak, jací ve své rozmanitosti jsou.
MŠ: Je tahle absurdita otevřeně reflektována v německém veřejném diskurzu?
PU: Dalo by se to snadno napadnout připomínkou klasických tropů, jako toho o „sebenenávistném Židovi“. Samozřejmě že existují i antisemitští Židé – lidé jako britský džezový hudebník Gilad Atzmon, který jednou řekl něco ve smyslu „v určitém okamžiku budeme muset začít brát myšlenku židovské nadvlády nad světem vážně“… Ano, i mezi Židy mohou být antisemité. Ale jednoznačně převažuje naopak tendence spojená s oním jednorozměrným, anti-antisemitským pohledem, který očekává to nejhorší od všeho, co není jasně proizraelské.
Velká část kritiky Jeruzalémské deklarace o antisemitismu z roku 2021 (v níž se stovky akademiků z celého světa včetně Petera Ullricha přihlásily k nové definici antisemitismu, pozn. red.) se nesla v duchu, že naším jediným cílem je ve skutečnosti popřít existenci antisemitismu spojeného s kritikou Izraele, nebo dokonce usnadnit cestu antisemitismu, ne-li vyčistit Blízký východ od Židů. Jako vážně – máte tady samozvané německé myslitele, podle nichž v Izraeli žijí Židé usilující o to, aby byli vyhlazeni i se svými rodinami, přáteli… Je to bizarní. Všecko je nakonec podřízeno tomu, jak politicky vykládáte izraelsko-palestinský konflikt – bez ohledu na tu či onu definici antisemitismu.
MŠ: Zmiňujete Jeruzalémskou deklaraci o antisemitismu – jaký byl účel a kontext jejího sepsání?
PU: Byla to reakce na „pracovní definici“ IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance, Mezinárodní aliance na památku holokaustu) z roku 2016, která je značně problematická, ale přesto v mnoha společenských oblastech získala hegemonní postavení. Přijalo ji hodně států i orgánů na nižší úrovni, dokonce i firmy nebo fotbalové kluby. Má dvě velké slabiny. Zaprvé je to špatná definice se spoustou nedostatků, nesrovnalostí a slepých míst, je nepraktická a nepoužitelná. Zadruhé má velmi silně proizraelské ladění – už v nejobecnějším vymezení antisemitismu se hodně zaměřuje na izraelsko-palestinský konflikt a jako příklady uvádí věci, které v určitém kontextu antisemitské mohou být, samy o sobě však nikoli.
Proti sionismu nebo proti Izraeli přece můžete být z mnoha různých důvodů. Ty můžou být univerzalistické, což byla i historicky třeba pozice mnohých židovských socialistů nebo komunistů. Pak je tu názor židovských sekt, podle kterých by Izrael neměl být vytvořený člověkem. Nebo prostě můžete být anarchista nebo kritik kolonialistických a rasistických dimenzí Izraele jakožto státu a sionismu jakožto konkrétně se projevujícího hnutí. A spousta dalších důvodů, z nichž žádný nemůžete jen tak lehce odbýt jako antisemitský. V tomhle ohledu je definice IHRA velmi nejasná, a ještě horší je způsob, jakým je používána. Abychom tomu čelili, sepsali jsme Jeruzalémskou deklaraci – aby tu bylo přesnější a méně rozporuplné vymezení antisemitismu a aby bylo zřejmé, že vždy záleží na kontextu. Pro situace, kdy IHRA člověka nechává tápat a je jen zdánlivě návodná, poskytuje Jeruzalémská deklarace nástroje k vyjasnění. Ukazuje, že samozřejmě je antisemitské podezírat nebo napadat Židy kvůli izraelské politice. Ale jinak prostě nemůžete odbývat kritiku Izraele na základě nějakých izolovaných úryvků.
MŠ: Jak těžké je pro vás dnes mluvit v Německu otevřeně o těchto otázkách?
PU: Ve výzkumu se zaměřuju na různá témata, sociální hnutí, policii, dohled nad protesty a další, ale nikdy tak moc nepřemýšlím nad každým slovem a nad každou formulací jako při zkoumání antisemitismu. Co zveřejnit na Facebooku, jak široké pozvat publikum – má ta akce být jen pro přátele, nebo otevřená veřejnosti? V hlavě vám sedí pořád ten malý človíček… Jste pod neustálým náporem. A nejen z jedné strany. Samozřejmě že autoritářský anti-antisemitismus je hlavní problém. Ale v takhle antagonistické situaci nejsou ani mnohé části hnutí solidarity s Palestinou úplně otevřené kritice nebo sebereflexi – možná je mezi všemi těmi obviněními občas něco, nad čím by stálo za to se zamyslet? Takže jako vědec jste napadán i odtud, pokud ve všem nesouhlasíte na 150 procent. V hnutí solidarity s Palestinou například velmi rychle po 7. říjnu mnoho lidí začalo rámovat svůj boj jako odpor proti genocidě. A každý, kdo v obecné rovině souhlasil, ale neříkal hned „genocida“, byl nahlížen s podezřením nebo jako nepříliš dobrý spojenec. Dokonce i používání symbolů Hamásu bylo zlehčováno nebo obhajováno. To zkrátka nejsou dobré podmínky pro kritickou a komplexní reflexi.
MŠ: Umožňuje vám německý akademický systém dělat takový výzkum, jaký byste chtěl?
PU: Pracovní podmínky v německé akademii jsou špatné. Až osmdesát nebo devadesát procent lidí pracuje na omezené smlouvy. Já se na tohle téma zaměřuju už mnoho let, ale svobodněji jsem se začal cítit, až když jsem na výzkumu přestal být ekonomicky závislý. Například když jsem se zabýval sociálními hnutími a byl jsem zaměstnaný v Nadaci Rosy Luxemburg, zkoumal jsem antisemitismus a publikoval, aniž bych musel spoléhat na to, že jednou dosáhnu profesury v oboru studií antisemitismu. Kdyby mou strategií byla takováto kariérní cesta, nevím, jak bych o těchto tématech mluvil nebo psal. Veřejné instituce podporují spíš – často pochybné – projekty zaměřené na prevenci. Na důkladný základní výzkum se prostředky shání obtížněji. Když čelíte dominantnímu diskurzu, ocitáte se ve strukturně nepřátelském prostředí. Vím o mnoha kolezích, často skutečně významných kapacitách v oboru, kteří se uchýlili k „bezpečnějším“ tématům – třeba protižidovskému násilí v 19. století, místo aby se vystavili aktuálním politickým střetům. To je ale velká ztráta. Skutečně potřebujeme pokročit ve výzkumu současného antisemitismu a v debatě o něm. •
Peter Ullrich je sociolog působící v Centru pro výzkum antisemitismu na Technické univerzitě v Berlíně. Je také spoluautorem Jeruzalémské deklarace o antisemitismu.
Portrét Petera Ullricha. Foto © RE:CENT. Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Katarína Kravčíková), 2025