Změna směru
Ferdinand Oyono v literatuře a politice
Spisovatelé z afrických kolonizovaných území nejednou projevili nemalou a dvojí odvahu: kritizovali chování evropských kolonizátorů a zároveň nešetřili ani své krajany a jejich nevoli se proti nespravedlnostem a zvůli vzbouřit. Někteří, například Kameruňan Mongo Beti či Alžířan Kateb Yacine, posléze podrobovali nesmlouvavé kritice i nově nastolené, zdánlivě nezávislé režimy a upozorňovali na promarněné šance, což jim způsobovalo značné potíže od cenzurních zásahů přes zákaz publikovat až po věznění. Jiní se naopak dali do služeb místních politiků, z nichž někteří měli od samého počátku sklony k autokracii a diktatuře.
Pero jako zbraň namířená proti kolonizátorovi
Kamerunský spisovatel Ferdinand Oyono (1929–2010) patřil k první generaci subsaharských frankofonních romanopisců a jeho dílo po určitý čas představovalo jeden z pilířů afrických literatur. V padesátých letech minulého století publikoval v bývalé koloniální metropoli Paříži tři ve své době úspěšné romány napsané v jazyce kolonizátora – francouzštině: Une vie de boy (1956, Život boye), Le vieux nègre et la médaille (1956, Starý černoch a metál, česky 1959) a Chemin d’Europe (1960, Cesta do Evropy). Druhý román byl, jako jedno z mála afrických děl, záhy přeložen také do češtiny.
Oyono byl coby příslušník kamerunské elity vybrán koloniální administrativou ke studiu v Evropě, kde se také věnoval literární tvorbě, v níž komplexně a nekompromisně kritizoval přítomnost Francouzů v Kamerunu, francouzskou koloniální politiku a praktiky.
Každodenní život ve francouzské kolonii Oyono ve svých knihách nahlížel a představoval očima třech mužských postav různého věku, vzdělání a profese. Každý z protagonistů zažívá krutost koloniální správy, policie či křesťanské církve a zároveň jsou všichni s režimem úzce propojeni a po velkou část příběhu jej obhajují, ačkoli vědí o jeho nespravedlnostech. V jisté chvíli se však tento navenek jednostranný pohled na koloniální realitu změní a představy postav o Francii se zhroutí. Chlapec Toundi je falešně nařčen z krádeže, uvězněn a mučen, stařec Meka je zesměšněn policií, neprávem uvězněn a zmrzačen. Jen vzdělaný Aki nezažije fyzické násilí, prochází však psychickým utrpením, protože se mu nedaří dosáhnout naplnění snu, který mu v koloniální škole vtloukali do hlavy: odjet do Francie.
Všechny tři romány jsou čtivé, srozumitelné, zasazené do přehledného prostředí. Vypravěč s neochvějnou jistotou vede příběh do konce, kdy si každá z postav uvědomí skutečnou tvář koloniálního systému, motivovaného touhou nastolit zdrcující nadvládu, zničit kulturu a převálcovat svobodu ducha kolonizovaného lidu. Všichni tři pochopí, že kolonizovaný není ničím jiným než prázdnou nádobou, již koloniální mocnost vyplňuje kusými informacemi, bezbřehou adorací sebe samé a cizím jazykem, s nímž místní přicházejí o identitu. Přesto není žádná z postav schopna svůj osud zvrátit, nebo se alespoň vzbouřit, všechny jsou zobrazeny jako bezmocné loutky, či spíše dobytek jdoucí na porážku. Existují jen proto, aby svědčily o realitě v kolonii. Civilizační mise koloniálních mocností v jejich případě bezvadně sehrála svůj part.
Takto jednoznačně tematicky směřovaná díla s realistickým narativem a lehce rozklíčovatelnou zápletkou, která slouží jako ilustrace koloniálních hrůz, jsou dodnes definována jako antikoloniální a nejen v Kamerunu se neodmyslitelně pojí s padesátými lety minulého století. V té době vzniklo několik románů s tematikou revolty vůči imperialismu, které navzdory zjevné kritice přetrvávajícího kolonialismu vzbudily v metropolitní Francii nebývalý zájem. I Oyonova díla ve své době rezonovala literárními kruhy, psalo se o něm ve francouzských literárních časopisech, znaly ho intelektuální elity frankofonní Afriky a jeho druhý román se zařadil mezi stovku nejvýznamnějších děl afrických literatur. To vše Ferdinanda Oyona předurčovalo k tomu, aby zaujal výsadní místo mezi literárními velikány. Ovšem jeho život nabral jiný směr.
Ve službách moci
Mnozí autoři Oyonovy generace i po dekolonizaci pokračovali v kritice – již nových – vládnoucích režimů a vraceli se k důsledkům koloniální minulosti. Od Oyona se čekalo podobné směřování. Ještě v roce 1963 pařížské nakladatelství Julliard, jež publikovalo jeho předchozí díla, potvrdilo, že kamerunský spisovatel pracuje na novém románu, nesoucím název Le Pandemonium (Pandemonium). Přesnější informace o tomto literárním plánu nelze dohledat, nicméně z názvu si lze vyvodit možný kritický náboj. Kniha však nikdy nebyla dokončena. Poté, co po roce 1960 Kamerun a jiné subsaharské kolonie získaly nezávislost, vstoupil Oyono na politickou scénu. Nejprve byl vyslán do sídla Spojených národů a za vlády prvního kamerunského prezidenta Ahmadoua Ahidji (1924–1989) působil jako velvyslanec v několika zemích. Za vlády druhého kamerunského prezidenta Paula Biyi pak zastával funkci ministra vícero rezortů a do konce života byl hlavním Biyovým poradcem a zároveň jeho blízkým přítelem.
Od samého vzniku Kamerunu v roce 1960 bylo chování tamějšího režimu velmi problematické, přestože na první pohled stát působí jako demokratická prezidentská republika. Situaci výmluvně dokládá skutečnost, že nynější prezident Paul Biya byl již v letech 1968–1975 generálním tajemníkem prezidentské kanceláře Ahmadoua Ahidji, poté do roku 1982 zastával funkci prvního předsedy kamerunské vlády a po rezignaci prvního kamerunského prezidenta se sám stal prezidentem. V roce 2025 se bude coby nejstarší hlava státu na světě poosmé ucházet o tutéž funkci. Vidíme tedy jeden z nejfrapantnějších příkladů diktátorského režimu. A Ferdinand Oyono byl po několik dekád Biyovým vysokým funkcionářem, a to až do roku 2010, kdy – v Biyově paláci po opulentní večeři organizované pro generálního tajemníka OSN – zemřel.
Z dohledatelných pramenů není jasné, zda Oyono odložil své přímočaré a nezkrotné pero z politických důvodů, nebo jednoduše kvůli vyčerpání z politické práce. Po oficiální dekolonizaci vstoupilo do služeb nových subsaharských států velké množství spisovatelů. Je pochopitelné, že coby bojovníci proti kolonialismu se chtěli podílet na reorganizaci svých rodných zemí. Jen málokterý však opustil literární kariéru tak nekompromisně a tak neotřesitelně se postavil na stranu diktátorů.
Umlčet sebe sama
Ferdinand Oyono si svým politickým angažmá uzavřel veškeré literární kruhy. Dokládá to mimo jiné zanedbatelné množství odborných publikací věnovaných jeho dílu. Známý konžský akademik, spisovatel a literární kritik Boniface Mongo-Mboussa využívá obraz Ferdinanda Oyona v jednom ze svých esejů: „[H]ned jak můžou, vrátí se tito Ferdinandové Oyonové ke svému vesnickému životu. Takoví lidé museli vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby vystudovali pařížské univerzity.“
Nepřísluší mi soudit intelektuální schopnosti Oyona, avšak alegorizace jeho jména a života naznačená v citaci množným číslem vypovídá o mnohém. Jeho chování se jeví jako příznakové pro skupinu subsaharských politiků, kteří po vyhlášení nezávislosti svých zemí neváhali opustit předchozí život, podlehli korupci a zásadním způsobem se přiživili na utrpení obyvatel svých zemí. •
Autor je romanista.