Pas, emoce a identita
O postojích emigrantů z Ruska k Rusku
Zdá se, že nové „my“ je nevyhnutelné, ať už člověk Putina podporuje, nebo vystupuje proti němu. Marija Stěpanova, ruská spisovatelka žijící v Německu
Neustále cítím, že jsem Ruska, že jsem ze země, která vede válku, a že moje země ničí jinou zemi a že zničí všechno, kam dosáhne. Samozřejmě se tím cítím vinna. Lilija, 49, žijící na Slovensku
Ruský vpád na Ukrajinu v únoru 2022 způsobil největší emigraci z Ruska od revoluce v roce 1917. Během prvního roku a půl této invaze z Ruska odešlo podle odhadů více než milion lidí. Zatímco obyvatelé Ukrajiny prchali před fyzickým nebezpečím, ruští migranti utíkali před státními represemi, povolávacími rozkazy a mobilizací a také hledali možnost, jak ochránit své děti před propagandou.
Od února 2022 do října 2024 bylo v Ruské federaci zahájeno 1 297 trestních řízení na základě takzvaných politických, tedy represivních paragrafů. Dlouhodobá odnětí svobody za zveřejnění příspěvků na sociálních sítích, za použití ukrajinských symbolů nebo za individuální veřejné vyjádření nesouhlasu s válkou se v současném Rusku stala běžnou záležitostí. A ruské věznice jsou trestající, nikoli nápravná zařízení, podmínkami srovnatelná s koncentračním táborem. Jsou to místa naprostého bezpráví a bezmoci.
Zvláštnímu nebezpečí jsou vystaveni lidé z menšinových etnik a lidé s identitou LGBTQ+, jelikož ruské zákonodárství se stává stále více diskriminujícím a ruská společnost, podléhající státní propagandě, je k těmto skupinám stále nepřátelštější.
Míra represí roste, což nutí čím dál více obyvatel Ruské federace uvažovat o emigraci jako o způsobu, jak snížit riziko, že zasáhnou i je. Političtí emigranti z Ruska nyní žijí v nejrůznějších zemích od Německa a Srbska po Argentinu a Vietnam a utvářejí vysídlenecké komunity, jejichž vliv na hostitelské společnosti není na konci třetího roku války možné přehlédnout. Otázka, kdo tito lidé jsou, co cítí a jak se vyrovnávají se svým nelehkým postavením, je stále aktuálnější. Odpověď na ni hledala autorka spolu se svými kolegy ve vlastním výzkumu Escaping Russia, Trapped by Identity: National Identity Negotiation in Light of In-group Wrongdoing.
JAK NAKLÁDAT SE SVOU NÁRODNOSTÍ?
Podle teorie sociální identity se lidé definují mimo jiné prostřednictvím sociálních skupin, k nimž se vztahují, a prostřednictvím sociálních interakcí s druhými lidmi. Zároveň je důležité udržovat si pozitivní obraz sebe sama. V situaci, kdy je toto nemožné, vzniká potřeba změnit sociální skupinu nebo svou skupinu představit v příznivějším světle.
Národní identita je specifická kategorie sociální identity, spojená nejen s osobními pocity nebo volbami, ale také s odpovídajícími koncepty etnické a občanské příslušnosti. Když je tato příslušnost určena dokumenty, nemusí být pro člověka snadné překonat pocit spoluúčasti na činech spoluobčanů. Zároveň může vznikat pocit morální disonance, pokud činy spoluobčanů, nebo dokonce představitelů vlády protiřečí individuálním morálním hodnotám a přesvědčením člověka.
Rusové v emigraci, kteří jsou proti válce, poukazují na to, že s jejím začátkem přestala jejich ruská identita být něčím samozřejmým a dostala se na úroveň okolnosti, která se neustále objevuje v zorném poli a s níž je nutno počítat, smiřovat se a někdy i bojovat. K této změně došlo nejen v důsledku vnitřního uvědomění si přináležitosti, ale také působením vnějších okolností, například vlastenecké propagandy, která stírá hranici mezi patriotismem a národní identitou a tyto pojmy využívá k legitimizaci svých činů. To má vliv na přijímání Ruska a Rusů zástupci jiných zemí, vede k „rušení“ ruské kultury a komplikuje setkávání se zástupci hostitelských zemí či kontakty s ukrajinskými uprchlíky.
Do těchto kontaktů se promítají vnitřní procesy, z nichž se rodí vnímání národnosti jako kategorie, která ohrožuje pozitivní sebepřijetí. Napětí, které se asociuje s ruskou identitou, popisují migranti jako pocit viny, studu a morální disonance. Přestože účastníci vědeckého výzkumu mluví o zmíněných pocitech jako o osobních, jsou jejich emoce neoddělitelné od širšího politického diskurzu o kolektivní odpovědnosti a nutnosti postavit se režimu. Ruští migranti tyto narativy pouze pasivně nepřijímají, ale také aktivně používají různé strategie, aby dali najevo svůj postoj k činům svých spoluobčanů a vedení země. Někteří zcela odmítají svou ruskou identitu nebo se zapojují do procesu takzvané deidentifikace. Jiní hledají možnosti, jak posunout „rámec identity“, a definují se prizmatem alternativních identit, které lépe odrážejí jejich hluboké „já“. Mluví například o pocitu lokální přináležitosti k městu v protikladu k přináležitosti k celé zemi (státu) nebo hledají alternativní etnické kořeny a hovoří o nedůležitosti své národní identity (ruského občanství) a zdůrazňují, že oni k ruskému národu nepatří.
TOXICKÁ OTČINA
Je pozoruhodné, že v sebedefinici ruských migrantů se často objevuje metafora toxických rodinných vztahů. Účastníci výzkumů přirovnávají svůj vztah s Ruskem ke vztahům se zneužívajícím partnerem nebo s rodiči alkoholiky. Toto vnímání je velmi bolestné, vymanit se z takových vztahů je obtížné, ne-li nemožné. Kořeny této metafory jsou velmi hluboké; ne náhodou se v mnoha evropských jazycích země původu označuje slovem příbuzným se slovy otec, matka nebo rodiče. Jako příklad mohou posloužit francouzské patrie, španělské patria, anglické motherland, německé Vaterland, slovinské očetnjava, ukrajinské батьківщина (baťkivščyna), ruské родина (rodina).
Metaforický jazyk také svědčí o tom, že distancování a deidentifikace nejsou pouze strategickými procesy, ale také hlubokými emočními prožitky. Dokonce i lidé, kteří mluví o svém přání přetrhat s Ruskem všechny vazby, přiznávají, že to není snadné a že ani oni nejsou vůči své zemi lhostejní.
Zkoumání ruské identity na pozadí ruské invaze na Ukrajinu a v kontextu politického aktivismu vede k paradoxním závěrům. Ačkoliv boj proti režimu a aktivismus jsou často považovány za nezbytné faktory politických a společenských změn, protiválečně naladění Rusové distancující se od své národní identity jsou aktivismu nakloněni méně, než by se dalo očekávat. Výzkumy ukazují, že klíčovým faktorem, který určuje zapojení do aktivistické činnosti, je právě sociální identifikace; lidé, kteří se od stigmatizované identity distancují, nemají vždy se svou skupinou psychologickou vazbu, která je pro zapojení do opozičního hnutí proti režimu nezbytná. Strategie, jež emigrantům pomáhají vyhnout se destruktivnímu vlivu ruské identity na jejich psychiku, tak mohou zároveň potlačovat jejich touhu a odhodlání účastnit se odporu. •
Autorka je doktorandka v oboru sociální psychologie.
Z ruštiny přeložila Karolina Foletti.