Až na dřeň
Jak Turecká republika využívá nejslavnější byzantské památky
V knižní zpovědi Istanbul vykresluje Orhan Pamuk své rodné město jako zaostalé, zchátralé a především zasmušilé. Popisovanou melancholii pojí se zaniklou kulturou Osmanské říše, kterou nová Turecká republika po svém vzniku v roce 1923 netoužila zachraňovat, ale ani ji nezvládla přetavit v něco nového a svébytného. V Pamukově vyprávění je Istanbul druhé poloviny 20. století neprosperujícím a pro Západ neatraktivním místem, které žije v neustávající nostalgii po své zářné minulosti.
Istanbul, do kterého jsem se přistěhovala na konci letošního února, je vše, jen ne pamukovsky zasmušilý. Je to hlučné, zářivé město, doslova tepe v rytmu udávaném davy turistů. Ti neproudí jen do nejstarší části historického poloostrova dnes nazývaného „Fatih“, už dávno se posunuli do čtvrtí Beyoğlu, Beşiktaş či Şişli na evropské straně, ovládli však také asijské části Kadıköy a Üsküdar a postupně se roztahují výš a výš po Bosporu.
Ač Istanbul svým návštěvníkům nabízí celou řadu zážitků, často i velmi exotických, první příčku mezi turistickými aktivitami bezkonkurenčně drží návštěva Hagie Sofie, velkolepé stavby vybudované císařem Justiniánem v 6. století. Tisíce návštěvníků každý den žasnou nad příběhy o byzantských císařích a tureckých dobyvatelích. Málokdo si však uvědomuje, že nejnovější kapitola příběhu této stavby se píše přímo před jejich očima: pojednává o osmanském a tureckém přístupu k byzantskému dědictví. A v něm můžeme sledovat několik milníků. Prvním z nich je rok 1453, kdy Mehmed II. Dobyvatel při obléhání Konstantinopole vyslovil jednoznačný rozkaz největší chrám za každou cenu uchránit před zničením. Po dobytí pak stavbu obratem konvertoval na mešitu, kterou zůstala po několik následujících staletí. Situaci zvrátily až zásadní změny prvních dvacetiletí 20. století, které z Osmanské říše udělaly Tureckou republiku. Právě pro ni se Hagia Sofia stala cenným diplomatickým nástrojem. Skrze její proměnu na muzeum roku 1934 měla mladá republika možnost celému světu ukázat, že její směřování je sekulární, moderní a prozápadní. Muzealizací, která sklidila kýžené mezinárodní ocenění, však diplomatický potenciál stavby zdaleka nevyhasl. V roce 1985 Hagia Sofia vedla kandidátku při zápisu historického centra Istanbulu na seznam kulturního dědictví UNESCO. Tentokrát se skrze byzantskou dominantu turecká vláda snažila prezentovat jako tolerantní vůči nemuslimským menšinám, a to od samotného počátku osmanské vlády na území dnešního Turecka.
Neustávající odliv arménských, řeckých i židovských občanů Turecké republiky do emigrace i svědectví o všudypřítomné diskriminaci té hrstky, co ještě zůstala, dokazují, že tolerantně se k menšinám přistupovalo jen na oko, pro potřeby mezinárodní sebeprezentace. Obdobně by se dalo problematizovat i sekulární a moderní směřování Turecké republiky, která se od svého vzniku potýkala s mnohými vnitřními problémy a o jejíchž strastech svědčí mimo jiné i Pamukovy paměti. Nehledě na to však byzantské stavby v Istanbulu v průběhu minulého století skutečně prožívaly období nebývalé volnosti. Několik z nich následovalo Hagii Sofii a bylo přeměněno v muzea: například chrám svatého Spasitele v Chóře s dechberoucími mozaikami přestal fungovat jako mešita roku 1945. Nedaleko stojící kostel Pammakaristos se podobného privilegia dočkal na počátku padesátých let.
Takovému zacházení s památkami, které právem můžeme označit jako dědictví nenáležící pouze jedné kultuře či náboženství, je však dnes už dávno konec. Současný turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se opírá o konzervativní voliče nábožensko-nacionalistického zaměření a potřeba se jim zavděčit vítězí nad snahou udržet alespoň na oko obrázek inkluzivity. S rostoucím úsilím se prezident snaží o „nápravu pochybení“ sekulární vlády prvních desetiletí republiky, mezi nimiž zaujímá proměna Hagie Sofie v muzeum výmluvné místo. Její konverze zpět na mešitu ležela na stole několik let, takže když k ní roku 2020 skutečně došlo, nikoho to příliš nepřekvapilo. I přesto se však jednalo o značně symbolické gesto, které vzbudilo ve světě bouřlivé reakce.
Istanbul jsem poprvé navštívila v roce 2022, kdy už bylo nutné si při návštěvě Hagie Sofie zahalit hlavu a vyzout boty. Zároveň ale stavba zůstávala otevřená veřejnosti, tak jak je u mešit v Turecku zvykem: po celý den i noc, bez otevíracích hodin a zadarmo. Jen o tři roky později, na jaře roku 2025, už ani to neplatí. Vstup přes hlavní nartex je nyní vyhrazen pouze muslimům, kteří se musí zapřísahat, že přichází z důvodu modlitby, a prokázat se identifikačními dokumenty. Hlídkující policie nepolevuje v ostražitosti, aby odhalila ty, co se za muslimy jen vydávají. Vypadá-li někdo příliš západně, neváhají ho policisté na chodníku před stavbou požádat o ukázku modlitebních praktik. Davy turistů, toužících tuto impozantní stavbu „jen“ navštívit, jsou směřovány ke vchodu z východní ulice, kudy můžou vystoupat na vyvýšené galerie, na kterých se nachází několik slavných mozaikových výjevů. Z galerií však v současném muzejním provedení není možné sestoupit do samotného prostoru hlavní lodi ani nartexu. Pro nemuslimské návštěvníky je tak setkání s jednou z nejdůležitějších staveb světa osekáno o zážitek z mimořádného prostoru stavby.
Oproti situaci před třemi roky se změnilo ještě to, že vstup do stavby už není zadarmo. Částka za návštěvu se navíc vyšplhala vysoko nad rozumnou míru. Obdobně tomu je i v dalších byzantských stavbách v Istanbulu. Některé z nich doslova kopírují osud Hagie Sofie: například chrám Krista Spasitele v Chóře byl přeměněný zpět na mešitu rovněž roku 2020. Konverzi doprovázelo čtyřleté uzavření, ze kterého stavba vyšla jako funkční mešita, ale také jako drahé muzeum. Protože drobnější prostor Chóry neumožňuje segregaci věřících od návštěvníků, je dvojí, poněkud paradoxní využití řešeno úplným uzavřením stavby v čase modliteb. Návštěvník si tak musí před zaplacením tučného vstupného dobře pohlídat, jestli ho náhodou kvůli náboženské ceremonii do pár minut z prostoru nevykážou. Kostel Pammakaristos je už několik let uzavřený – je snadné si domyslet, že se v něm pomalu chystá podobný přerod, jaký prožily Hagia Sofia a Chóra.
Proměna původních byzantských chrámů zpět v mešity vypovídá ze všeho nejvíc o směřování turecké politiky, je však zajímavé sledovat také snahu z nich vytěžit i co nejvíc kapitálu. Do všech ostatních mešit Istanbulu, včetně velkolepé Modré mešity naproti Hagii Sofii nebo Sulejmanovy mešity, totiž vstup není zpoplatněný. Ohromné částky vyžadované za návštěvu zmiňovaných byzantských památek jsou na oficiální úrovni ospravedlňované křehkostí stovky let starých staveb a snahou zamezit nekontrolovanému přílivu návštěvníků. Limit pro jejich počet však stanovený není. Paradoxní situace, v níž bývalé byzantské stavby ztratily status muzeí, ale zároveň nejsou ani plně mešitami, tak spíš ukazuje, že Turecká republika hodlá i dnes do poslední kapky vyždímat jejich potenciál: politický i ekonomický. •