Co je to rasa?
O genetice ve veřejném diskurzu po druhé světové válce
V roce 1952 vyšla kniha s názvem What Is Race? Evidence from Scientists (Co je to rasa? Důkazy vědců). Byla určena široké veřejnosti od školáků po dospělé a vydala ji organizace UNESCO, založená o sedm let dříve, na samém konci druhé světové války. Jedním z hlavních bodů ústavy UNESCO byl „boj proti dogmatu o nerovnosti ras a lidí“, a publikace tak byla součástí rozsáhlé kampaně zaměřené na pojem rasa. Význam této kampaně v poválečném období, tedy poté co byly v důsledku rasové teorie zavražděny miliony lidí a byla odhalena zvěrstva páchaná v koncentračních táborech, je zjevný.
V textu vydaném roku 1950 po prvním setkání na dané téma organizovaném UNESCO čteme: „Rasová otázka se stala jedním ze stěžejních bodů nacistické ideologie a politiky.“ Z textu rovněž vyplývá, že osobnosti, které nacistický imperialismus přímo zasáhl, například Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, pravděpodobně už od třicátých let volaly po „konferenci, která by v myslích a svědomí lidí všude na světě obnovila pravdu o rase […]. Ale taková příležitost jim nebyla dána. Nacistická propaganda mohla pokračovat ve svém zhoubném díle, aniž jí bránila autorita mezinárodní organizace.“
V období vlády nacistů se antropologie a obecněji nacistická věda snažily pomocí zavádějících údajů a pseudovědeckých metod prokázat údajnou nadřazenost evropské, konkrétně árijské rasy. Pojem, vymyšlený v 19. století, pak nacisté přetvořili do podoby dokonalé germánské bytosti s modrýma očima, světlými vlasy a rovným nosem. Otázka nadřazenosti se netýkala pouze židovského obyvatelstva, které trpělo nejpříměji, ale všech, kteří byli považováni za „neárijce“, a tudíž méněcenné, včetně Romů, Sintů, černochů a Slovanů.
Obálka knihy What Is Race? Evidence from Scientists © UNESCO, Paříž, 1952
Gregor Mendel v knize What Is Race? Evidence from Scientists © UNESCO, Paříž, 1952
GENETIKA JAKO „NEUTRÁLNÍ“ ŘEŠENÍ?
Kniha vydaná v roce 1952 se měla škodlivé nacistické ideologii postavit a didakticky, za pomoci schematických ilustrací, veřejnosti představovala výklad UNESCO o „rasové otázce“. Jako jeden z nástrojů k vymítání démonů minulosti nabídla vědu, zejména pokroky moderní genetiky, formulované Gregorem Mendelem, jenž byl v knize zobrazen. A tak se navzdory diskreditaci genetiky (kvůli jejímu spojování s eugenikou a nacistickou rasovou vědou) tento obor v poválečném desetiletí prosadil jako „čistě vědecký“ – to jest univerzálně použitelný a politicky neutrální – prostředek k pochopení rozdílů mezi lidmi i principů dědičnosti.
Problematika genetiky, přesněji novějšího oboru archeogenetiky, tedy aplikace molekulárních technik populační genetiky na studium lidské minulosti, se i dnes stává předmětem diskusí badatelů i širší veřejnosti. Dochází k významným vědeckým objevům a můžeme sledovat zájem o velká vyprávění, v nichž jsou etnické skupiny opět vnímány jako původci historických změn, avšak zároveň se objevují i nová politizovaná využití, která genetiku a historii kombinují. Genetický výzkum často nekriticky využívá esencialistické modely, a pod praporem vědeckého pokroku tak v posledních letech dochází k reifikaci rasy a etnicity, a tento pohled se – podobně nešikovně jako roku 1952 – předává veřejnosti, která po vyprávěních o původu a předcích sahá s velkým zájmem. Představy o biologickém základu rasy se tak s nadšením chopili zejména zastánci teorie o nadřazenosti „bílé rasy“, kteří jsou fascinováni hledáním svých předků a původu.
Stejně jako ve třicátých letech 20. století, i v současnosti poskytl nedávný genomický výzkum historie populací určitou formu vědecké legitimizace již existujících rasových, a dokonce rasistických představ. Bílí nacionalisté často analyzují svůj vlastní genetický původ, přičemž jejich hrdost pramení nejen z genetické „čistoty“, ale také z vědomí, že jsou součástí specifické historie. Řecká krajně pravicová politická strana Zlatý úsvit (Χρυσή Αυγή) interpretovala výsledky paleogenetické studie jako potvrzení rasové kontinuity Řeků od doby bronzové až po současnost. A vědci z Florentské univerzity, Harvardovy univerzity a Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku využili archeogenetiku k přehodnocení složení obyvatelstva Pompejí. Genetické údaje, které publikovali v roce 2024, v tomto případě naznačují kosmopolitní charakter Římské říše a ukazují, že obyvatelé Pompejí pocházeli především z rodin přistěhovalců z východního Středomoří. Stejně jako všechny ostatní vědy, ani archeogenetika nemluví „sama za sebe“. Interpretují ji vždy lidé, často ve světle vlastních zájmů.
Cesty hlavních germánských ras v době stěhování národů © Albert E. Brinckmann, Geist der Nationen, 1938
Mapa nazvaná Tavicí tyglík lidí z knihy What Is Race? Evidence from Scientists © UNESCO, Paříž, 1952
MIGRACE, MAPY A ZMATEK
Důležitou roli v nacistické rasové politice hrála také historie, zejména historie migrace. Jedním z pilířů nacistické politiky byl záměr obsadit území, na něž se během historických migrací germánského obyvatelstva dostala „árijská krev“. Co bylo například ve Francii a Itálii nazýváno nájezdy barbarů, bylo v Německu od 18. století označováno jako Völkerwanderung, tedy stěhování národů. Německo, hledající svou kulturní a uměleckou identitu, představovalo „novou krev“ severních ras jako rasovou, kulturní a politickou obnovu národů upadající Římské říše. Tato „nová krev“ barbarů – Gótů, Franků, Langobardů atd. – tedy dle nich nic nezničila: zachovala staré a zároveň s sebou přinesla „antiřímské“ a „antiklasické“ formy (zejména v umění), jejichž dědictví bylo v Evropě stále patrné i o patnáct století později. Na konci 19. a na počátku 20. století byla tato představa ještě posílena názorem, že pouze germánská krev může přinést rasovou a tvůrčí obnovu. V letech nacismu myšlenka spojující krev a půdu (Blut und Boden) ospravedlňovala v očích nacistů „znovuzískávání“ území obsazených jiným obyvatelstvem a nové územní uspořádání, a to na základě takzvaného Generalplan Ost, generálního plánu pro Východ. Tyto plány počítaly nejen s nucenou emigrací neárijského obyvatelstva, a tedy s rasovými čistkami, ale také s „repatriací“ německého obyvatelstva na dobytá území.
Brožura UNESCO vydaná v roce 1952 reagovala na tuto vizi mapou, která představovala Evropu jako národní a národnostní metlting pot. Mapa přebírala princip šipek, který najdeme na předválečných mapách, ale propagovala představu skutečného prolínání populací a ras, přičemž, jak se dozvídáme z popisků, „červené kruhy označují centra osídlení, kde se dobyvatelé smísili s domorodci nebo je nahradili […]. Výsledky těchto raných migrací jsou mezi Evropany patrné dodnes a způsobují, že národy kavkazoidní skupiny je velmi obtížné klasifikovat k jednotlivým rasám.“ Smyslem brožury bylo překrýt smyšlený nacistický příběh o migracích a nutnosti čistek příběhem novým, avšak pojem rasy zde zůstává navzdory „vědeckému“ rámci stále velmi přítomný. A všechny tyto mapy – spíš zmatené než jasné, plné protichůdných šipek – by nám měly připomenout, že mapy, jakkoli se mohou zdát vědecké, jsou pouze nástrojem vizualizace určité ideologie a že jejich použití ve školním či vzdělávacím kontextu bylo (a stále je) často problematické. I když myšlenka „tavicího kotle“ z roku 1952 – se vší svou neohrabaností a problémy, které dnes představuje – je samozřejmě lepší než myšlenka nacistických map, osobně dávám přednost mapě vytvořené Reném Goscinnym a Albertem Uderzem v komiksu Asterix a Gótové: zkrátka „strašlivému zmatku“. •
Z francouzštiny přeložila Míla Janišová.