Jste šťastní?
Konec vlastnictví a technofeudalismus
„Nebudete nic vlastnit a budete šťastní.“ (You’ll own nothing and be happy.) Tato krátká věta pochází z textu zveřejněného v roce 2016 na stránkách Světového ekonomického fóra, nezávislé mezinárodní organizace, která se zasazuje o „zlepšení stavu světa“. Autorka věty, dánská politička Ida Auken, představila budoucnost jako ráj minimalismu, svět tak bohatý a praktický, že vlastnit věci v něm nebude mít smysl. Všechno bude k dispozici, všechno bude možné pronajmout jedním klikem. Bude konec přecpaným skříním, konec složitým stěhováním sbírek knih, dévédéček a cédéček.
O deset let později se proroctví naplňuje, ale slíbené štěstí se, jak to tak vypadá, nedostavilo. Ve skutečnosti nás mechanismus pronajímání nenápadně okradl. Aniž jsme si toho všimli, většina z nás se stala nájemníky hrstky miliardářů.
Noví páni, nové daně
Ekonomové Cédric Durand a Yanis Varoufakis popisují tuto novou epochu bez vlastnictví výstižným termínem „technofeudalismus“. Nevolníci ve středověku nevlastnili zemi, kterou obdělávali. Za to, že na ní mohli žít, odváděli místnímu pánovi daň. Dnes obilné pole nahradil cloud. Noví páni z Big Techu se jmenují Apple, Amazon, Sony, Microsoft nebo Adobe. A z nás, uživatelů, se stali novodobí nevolníci. Každý měsíc platíme naši malou daň, které se říká „předplatné“, za prosté právo pracovat v jejich virtuálním světě, využívat ho nebo v něm jednoduše existovat. Pod zástěrkou „super praktických“ služeb se pohodlně uvelebila smrt vlastnictví. Když si myslíme, že si „kupujeme“ knihu na čtečce, film na streamovací platformě nebo počítačovou hru na konzoli, ve skutečnosti toho moc nekupujeme. Z právního hlediska platíme za dočasné oprávnění k přístupu. A jestli se velcí majitelé Amazonu nebo Sony pohádají s daným filmovým studiem nebo z jakéhokoliv důvodu přijdou o distribuční právo, film vám zmizí z obrazovky ze dne na den. Často bez náhrady či možnosti odvolání. Logika pronajímání vystupuje z obrazovek a zasahuje fyzický svět. Výrobci luxusních automobilů přišli s nápadem, že za doplňkové funkce, například za vyhřívání sedadel, budou jejich klienti platit měsíční předplatné. Vybavení je přitom do vašeho auta, za které jste už zaplatili hromadu peněz, už naistalováno, ale výrobce vám k němu na dálku zablokuje přístup, dokud nezaplatíte za odblokování. Totéž platí pro tiskárny. Některé značky provoz stroje zablokují, pokud zrušíte měsíční předplatné za jejich inkoustové kazety. Plastové zařízení vám trůní na stole, ale jeho fungování stále patří výrobci. Fyzický předmět se tedy stal místem k výběru mýtného, které si instalujeme do vlastních domovů.
Skutečnost, že nás vrchol technologického vývoje zavedl „zpět“ do feudálního systému, typického pro středověkou minulost, je ironická. Ale bohužel pro nás zde paralela se středověkem končí. Podmínky feudální smlouvy byly sice drsné, ale spočívaly ve vzájemné pomoci přežít: lenní pán se zavazoval své poddané chránit a v případě útoku nebo drancování jim hradební zdi poskytovaly fyzické útočiště. A před čím nás dnes technologičtí giganti chrání? Před ničím. Naopak, drancují naše osobní data, zvyšují ceny předplatného, když zavětří úspěch, a pokud jejich výnosy klesnou, jednoduše odpojí servery a bez jediného varování vyhodí naše virtuální majetky do digitálního prázdna.
Protest vlastnictvím
Mysleli jsme si, že dematerializace světa nám přinese lehkost a svobodu. Poněkud rychle jsme přitom zapomněli na ekologické dopady proslulého cloudu, který zdaleka není imateriální a spočívá na infrastruktuře datacenter, která pohlcují zdroje (jak popisujeme v článcích ve 22. čísle re:vizí). Co hůř, tato iluze nás učinila zcela závislými, a vlastnictví se tak stává téměř skutkem nepřímé revolty. Nákup tištěné knihy nebo vinylu z druhé ruky, podpora umělce či grafičky, nakladatelství a knihkupectví, odmítnutí umělecké tvorby generované umělou inteligencí, neochota zbavit se starých desek či rozhodnutí skladovat fotky na reálném disku odpojeném od všech sítí – to vše se stává malými skutky odporu. Není náhodou, že se mladá generace instinktivně vrací do hmotného světa. Za oblibou secondhandů, analogových fotografií, re-use projektů a za slavným návratem vinylů stojí zajisté módní trend a nostalgie po estetice minulosti. Ale je tam také, alespoň doufám, intuice, že je potřeba uniknout pasti technofeudalismu. Koupit fyzický předmět z druhé ruky znamená vyhnout se řetězení nikdy nekončícího předplatného. Bránit své právo opravit si sám přístroj znamená vystoupit proti naprogramovanému stárnutí verzí a nutnosti aktualizací.
Odmítnutí nekončícího koloběhu nás vede k ústřednímu tématu tohoto čísla: technofeudalismus nám prodává iluzi imateriální a věčné hojnosti. Návrat k hmotě naopak předpokládá přijetí chátrání a konečnosti věcí. Naučit se znovu vlastnit znamená přijmout zranitelnost a křehkost předmětu, jeho opotřebení, jeho konec. Protože tváří v tvář postupující ztrátě naší autonomie je volba konečnosti věcí nejlepší obranou před digitálním otroctvím. •
Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.