Lední medvědi a jihoamerické žáby
O umění zobrazujícím (mrtvou) přírodu
Mezi lety 2001 a 2006 shromáždila umělecká dvojice Bryndís Snæbjörnsdóttir a Mark Wilson vizuální materiál mapující exempláře taxidermií medvěda ledního dochované na území Velké Británie. V rámci projektu vznikly velkoformátové fotografie třiceti čtyř preparátů, a to v podmínkách, v nichž se v danou chvíli nacházely – ať už v expozicích nebo depozitářích muzeí, či v interiérech soukromých sídel. Dvojice se navíc snažila vysledovat původ jednotlivých medvědů a jejich „cestu“ k současnému místu uložení.
Prezentované fotografie a také následná publikace Nanoq: flat out and bluesome. A Cultural Life of Polar Bears (Nanoq: čistý a bez poskvrnky. Kulturní život polárních medvědů) nejsou jen výpovědí o osudech monumentálních šelem, ale vyvolávají i celou řadu otázek týkajících se našeho vztahu k okolnímu světu a přírodě. Jedním z takových témat je samotný „přerod“ živých tvorů do podoby nehmotných artefaktů, často tvořených jen pouhou slupkou jejich původních existencí, stejně jako jejich symbolická hodnota v ambicích na zkrocení a ovládnutí těžko dostupných polárních krajin, které skýtají nejen nová území, ale také přírodní zdroje.
Podobné otázky v nás však mohou vyvolat i výtvarná díla vzniklá o staletí dříve. Skvělým příkladem je nynější výstava v mnichovské Alte Pinakothek nazvaná Rachel Ruysch: Nature into Art (Rachel Ruysch: Z přírody umění). Ta prezentuje jeden z méně známých segmentů mnohovrstevnaté barokní malby – kašírovaná květinová zátiší, překypující barevností a bohatostí zobrazovaných květin. Ačkoli dnešnímu divákovi může tento žánr připadat poněkud bizarní, ve své době patřily malby nizozemské umělkyně Rachel Ruysch (1664–1750) mezi „must have“ kousky objevující se na tehdejším trhu s uměním. Krom obdivování se až hyperrealistickému zobrazení, které diváka takřka nabádá k přičichnutí k obrazu, však lze i zde klást otázky týkající se vědeckého poznání přírody a lidské dominance nad faunou a flórou. Vyobrazené květiny totiž ve skutečnosti mají zcela odlišné vegetační cykly a nekvetou zároveň. Obrazy jsou tak z vědeckého hlediska zavádějící a z určitého úhlu pohledu jsou důkazem o nadřazenosti člověka nad přírodou, neboť umělec je schopen popřít přirozený řád věcí a přetvořit jej tak, aby vyhovoval jeho záměrům.
V zátiších Rachel Ruysch a dalších umělkyň a umělců zastoupených na výstavě přitahují pohledy diváků také zobrazení zástupců živočišné říše, kteří se mezi květy pohybují – šneků, much, ještěrek, vos, vážek, ptáků, žab, motýlů atd. Ti však většinou nevznikali podle živých modelů, ale podle mrtvol – taxidermií, preparátů a tělíček naložených v lihu – nebo podle toho, jak je zachytili jiní umělci v tehdy populárních atlasech rostlin a zvířat. Vzhledem k tomu, že malířčin otec Frederik Ruysch byl anatom a botanik a ve svém domě měl soukromé přírodovědné muzeum, měla Rachel Ruysch to nejlepší zázemí. Vynikajícím příkladem spojení umění a vědy byl trik, jak na obraze dokonale zachytit motýla nebo můru – stačilo vzít preparát motýla, utrhnout mu křídla, obtisknout je do ještě čerstvé malby, a voilà, realistické zobrazení bylo na světě včetně struktury žilek či chloupků. Jednalo se tedy o výmluvný příklad spotřebního zacházení s pozůstatky v umělecké praxi.
V díle Rachel Ruysch vyčnívá mezi záplavou elegantních květinových zátiší obraz zachycující žábu Pipu americkou (Pipa pipa) z roku 1690. Tento tvor budil ve své době mezi ženami a muži vědy značnou pozornost svým metamorfózním způsobem rozmnožování. Samice žáby totiž vypustí vajíčka, ta zachytí samec, který je oplodní a následně je samici natlačí do měkké tkáně na zádech, kde zarostou a vyvinou se v mláďata. Exempláře Pipy americké dostupné v Evropě pocházely z dnešního Surinamu, tehdejší nizozemské kolonie. Nacházely se tak především v majetku učenců, jako byl právě otec Rachel Ruysch nebo přírodovědkyně Maria Sibylla Merian. Ta osobně cestovala do Surinamu a byla způsobem rozmnožování Pipy americké fascinována natolik, že, jak uvedla, „hodila samici a její mláďata do brandy“, aby je uchovala pro další pozorování. Jako kuriozity se však exempláře této žáby nacházely také u mocných osob tehdejšího světa. Jednu vlastnil například starosta Amsterdamu Nicolaas Witsen, který se zajímal o přírodovědu, ale především byl politikem a zástupcem Nizozemské východoindické společnosti, tedy instituce, která se podílela na kolonizaci a zotročování a finančně těžila z exploatace přírodních a lidských zdrojů v globálním měřítku.
Co tedy mají taxidermie medvědů a žáby naložené v alkoholu společného? Dle našeho názoru oba příklady ukazují, jak úzce může být touha po vědeckém poznání propojena s ambicemi na ovládnutí okolního světa. To se ovšem nemusí projevit jen v nadvládě politické a ekonomické, ale také v eliminaci všeho divokého a neznámého, kdy jsou živé organismy redukovány na relikty svých fyzických schránek nebo na taxonomické kategorie doložené ať už hmotnými artefakty, nebo vizuálními díly. Umělec pak může mít překvapivě roli nekromanta, který ve svých dílech mrtvoly symbolicky přivádí k novému životu, což různými způsoby platí jak pro barokní malíře, tak pro současné výtvarné projekty. •
Autoři jsou historici umění.