Vyprázdněné medíny
Západní pohledy otisknuté do maghrebských měst
Maroko – dovolená jako v pohádce. Marrákeš, město mnoha barev, chutí a zábavy. Přepychové paláce, labyrinty úzkých uliček, nádherné městské parky, souky – tradiční tržiště, muzea a mešity. Kairouan, poutní místo světového významu. Fez, město, kde se zastavil čas. Sidi Bou Said, modrobílá krása protkaná orientálními bugenvileami…
Vyvolaly ve vás tyto slogany představu exotické dovolené na severu Afriky? Aby ne! Léto v sobě ukrývá spoustu příslibů a možná nás to letošní nalákalo, abychom se vydali plnit si cestovatelské sny. Někdo výlety za hranice všedních dní sám pečlivě promýšlí a plánuje, jiní už nejméně od Vánoc okouzleně listují tištěnými či virtuálními katalogy cestovních kanceláří, které často pomocí jednoduchých strategií vytvářejí očekávání něčeho mimořádného, nedostupného, snového, pohádkového a ve střední Evropě nevídaného.
Součástí itinerářů pobytových i poznávacích zájezdů do maghrebských zemí jsou neodmyslitelně také města, především jejich starobylá centra – medíny. Přijíždí-li účastník zájezdu, uvyklý modernitě, do Maghrebu poprvé, zakouší občas něco, co bychom mohli se značnou ironií nazvat orientálním chaosem. Výrazná jinakost prostoru a jeho obyvatel může vyvolat imprese oscilující mezi okouzlením a mírným znechucením, podle toho, zda se pohybuje ve čtvrti udržované právě pro oko (a peněženky) západních návštěvníků, či zda se turista dostal až do oprýskaných zákoutí, kde žijí místní. Tedy mezi orientalistickým okouzlením exotičností místa a znechucením vyvolaným zjevnou bídou, rozpadem, pachy, jinakostí.
Slovo medína, zkomolenina arabského al madīna (město), sloužilo k odlišení původních urbanistických celků od nových čtvrtí vybudovaných francouzskou koloniální správou. Řada maghrebských medín dnes figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO, mimo jiné díky velkému zájmu, který mu věnovali francouzští urbanisté v první polovině dvacátého století. Ti proti sobě stavěli dva urbanistické koncepty: labyrintické shluky ulic v muslimských medínách a pravoúhlé, přehledné struktury vynořujících se ruin všudypřítomných antických památek.
Francouzi sami sebe v Maghrebu vnímali jako pokračovatele antické civilizace, s nimi se měl do Tuniska, Alžírska a Maroka vrátit řád a prosperita. A to, co utvářelo staleté medíny, považovali za jakési nejapné islámské intermezzo. Vedle medín tak od konce devatenáctého století vznikala nová města vybudovaná na důsledném šachovnicovitém půdorysu – vítězství civilizace a pokroku nad dekadencí a chaosem. Zde sídlily instituce koloniální správy, zde bydleli nejvýznamnější úředníci, obchodníci, zkrátka kultivovaní obyvatelé kolonií původem z metropole. Stavby splňovaly standardy moderního bydlení i moderních úřadů, a jediné, co svou velkolepostí nepřevyšovaly, byly nedaleké minarety mešit. Jenže některé tehdejší cestovatele – básníky, malíře, hudebníky –, stejně mnohem více lákaly medíny. Paul Klee strávil v Tunisku v roce 1914 necelých čtrnáct dní, a přece to stačilo k zásadní proměně jeho pohledu na malbu. Pro básníka Camilla Mauclaira byl Fez „učiněnou básní paláců, fontán, souků a kvetoucích hřbitovů“, spisovatelka Marie-Thérèse Gadala „bloudila úzkou uličkou sevřenou dvěma vysokými zdmi, za nimiž se soudě podle libé vůně oranžovníků ukrývala zahrada, slyšela šepot neviditelné vody promísený se vzdáleným halasem souku“. Básník Gérard de Nerval se ze své fascinace Orientem nikdy nevzpamatoval.
„A to, co utvářelo staleté medíny, považovali za jakési nejapné islámské intermezzo.“
V šedesátých letech dvacátého století pak Maroko a další čerstvě nezávislé státy objevili příznivci hnutí hippie. Tanger, Marrákéš či Essaouira se pro ně staly zastávkou před kultovní cestou do nepálského Káthmándú. A po hippies začaly do bývalých francouzských kolonií proudit davy cestovatelů, kteří sice měli méně ideálů a času, zato víc peněz… Pobřeží Středozemního moře i Atlanského oceánu dnes lemují hotelové komplexy, v sezóně do oblíbených destinací létají letadla nízkonákladových společností i charterové linky. Berbeři se naučili návštěvníkům přehrávat divadlo vlastní kultury, „autentické“ beduínské vesnice v poušti mnohdy ožívají jen pro turisty, a když výpravy odjedou za další atrakcí, svlékají najatí herci své kostýmy a vracejí se do komfortnějšího bydlení v nejbližším městečku.
Okouzleně vzdycháme nad přepychovými paláci rekonstruovanými z evropských grantů, rajskými zahradami, v nichž už dávno nikdo nerozjímá nad velikostí Boha a krásou vezdejšího světa, lačníme po orientálních šátcích a koření z tradičního souku, kde kromě turistů skoro nikdo nenakupuje. Dojímáme se nad opulentními tajiny v resortech s režimem all inclusive a navazujeme tak na vyprázdněnou představu o Orientu zrozenou kdesi dávno v osmnáctém století i na dobové urbanistické teorie. Moderní způsob objevování cizích krajů zprostředkovaný cestovními kancelářemi se od toho, jak Orient vnímali průzkumníci flaubertovského střihu, vlastně zas tak moc neliší…•