Od McCarthyho k Trumpovi
Autocenzura na amerických univerzitách
V posledních letech se ve Spojených státech stále intenzivněji diskutuje o svobodě projevu na univerzitách. V médiích i mezi politiky zaznívají obavy, že akademická půda se mění v prostor, kde „už není možné nic říct“ bez rizika skandálu. Ve skutečnosti se však dnešní autocenzura na amerických univerzitách mnohem častěji neodvíjí od „přecitlivělosti“ studentů či tlaků zdola, ale od politických zásahů shora, zejména ze strany konzervativní pravice a současného prezidenta Donalda Trumpa.
Univerzity jsou tradičně jedním z mála míst, kde se systematicky diskutují otázky rasové nerovnosti, genderu nebo zahraniční politiky mimo oficiální státní linii. Právě proto se nyní ocitají v centru takzvaných kulturních válek a mnozí akademici i studenti se ptají: co si ještě můžeme dovolit říci, aniž bychom riskovali existenční následky?
Zmrazené granty, mizející obory
Jedním z nejvýraznějších tabu se v posledních měsících stala otázka Palestiny. Po eskalaci konfliktu v Gaze se vyučující a studenti ocitli pod tlakem za to, že veřejně vyjádřili solidaritu s Palestinci. Mnozí přišli o pracovní pozice, nabídky či granty a velcí donoři pohrozili, že zastaví financování univerzit, pokud nezasáhnou proti „antisemitským“ hlasům. Následkem těchto kroků se mnoho akademiků z obavy před existenčními sankcemi rozhodlo veřejné debatě o Palestině vyhnout.
Trumpova administrativa myslí své výhružky vážně, jak ukazuje případ Kalifornské univerzity v Los Angeles, kde protesty proti izraelské genocidě byly jedny z nejhlasitějších a kde federální vláda v létě 2025 skutečně zmrazila granty ve výši 584 milionů dolarů. Podobně dopadly další univerzity – Columbia, Cornell, Northwestern či Brown –, zatímco Harvard čelí hrozbě ztráty až 2,6 miliardy dolarů. Harvard je zatím jedinou elitní univerzitou, která na federální vládu podala žalobu, respektive dvě – první kvůli odebrání grantů a druhou kvůli překážkám při přijímání zahraničního studentstva.
Podle kritiků jde o otevřený pokus vládnout „vydíráním“ a veřejné finance využívat jako nástroj politického nátlaku. Terčem jsou především programy na podporu diverzity a studentstva z minoritních skupin. Nyní je proto Trumpovou administrativou zpochybněna ústavnost grantového programu určeného univerzitám s minimálně čtvrtinou studentstva hispánského původu, jehož zrušení by znamenalo ztrátu 350 milionů dolarů ročně a postihlo by více než pět set univerzit.
Tlak na akademickou půdu se přitom neodehrává jen na federální úrovni. Florida se už v předchozích letech stala laboratoří kulturních válek, když guvernér Ron DeSantis prosadil zákony zakazující výuku kritické rasové teorie a genderových studií. Výsledkem je klima strachu, a proto i vyučující, kteří zákon přímo neporušují, raději předem cenzurují sami sebe. Za problematická jsou například považovaná i témata otroctví či kolonialismu; tedy v případě, že jsou předkládána jako kritika americké společnosti.
Důsledky těchto opatření jsou patrné v každodenním fungování floridských univerzit. Některé obory a kurzy byly zrušeny nebo přepracovány, aby se vyhnuly tématům spojeným s rasovou a genderovou rovností. Vyučující často podrobují své sylaby autocenzuře, aby předešli obvinění z „politické indoktrinace“, a vedení univerzit zavádí kontrolní mechanismy nad obsahem výuky. Florida se tím stala jakýmsi pilotním projektem pro další republikánsky vedené státy, například Texas, Oklahomu či Tennessee, kde se objevují podobné legislativní návrhy. Kritici varují, že tento model může sloužit jako předobraz federální politiky, pokud se Trumpova administrativa rozhodne systematicky zasahovat do akademické autonomie napříč celými Spojenými státy.
Zvnitřnělý dozor se vrací
Autocenzura má mnohem širší dopad, než ukazují jednotlivé mediálně známé kauzy. Často se odehrává v tichosti, bez oficiálních zásahů, a právě proto je obtížněji postihnutelná. Akademici popisují, že si ještě před přípravou kurzu kladou otázku, zda je bezpečné určité téma vůbec otevřít, a raději volí neutrální či méně kontroverzní příklady. Někteří omezují veřejné vystupování, nepíšou komentáře do médií anebo se vyhýbají diskusím na konferencích, pokud by mohly vzbudit politickou pozornost. I já svými veřejnými výstupy riskuji, že mi při cestě do Spojených států bude odepřen vstup, případně že se ocitnu v detenčním zařízení.
Tento mechanismus postupného „zužování prostoru“ je podle kritiků největším nebezpečím: univerzita pak sice formálně působí svobodně, ale skutečná šíře debaty se zužuje do bezpečných, apolitických mezí. Mladší akademici a doktorandi jsou přitom nejzranitelnější, protože jejich kariéra stojí na grantové podpoře a krátkodobých pracovních smlouvách. Obavy o zaměstnání či financování výzkumu je vedou k dobrovolné sebekontrole ještě dřív, než k jakémukoli sporu vůbec dojde. Výsledkem je prostředí, kde strach a nejistota plní funkci, kterou dříve zastávaly přímo vynucované zákazy a tresty.
Takové praktiky mají svou historickou předlohu. V padesátých letech za éry mccarthismu byli profesoři vyslýcháni před kongresovými výbory, podepisovali přísahy a mnozí přišli o práci a svobodu kvůli svým domnělým levicovým vazbám. Ostatní se raději autocenzurovali ze strachu o ztrátu zaměstnání. Ani tehdy nešlo o důsledek akademických sporů, ale o strach z politických represí. Historici zabývající se akademickou svobodou (například Ellen Schrecker) dnes upozorňují, že současné zásahy vůči univerzitám – hromadné zmrazování grantů, rušení celých programů, výzvy k přepsání osnov a hrozby žalobami – jsou ještě systematičtější a zákeřnější než mccarthyovské čistky.
Výzkum organizace FIRE z roku 2024 navíc ukázal, že míra autocenzury mezi akademiky je dnes vyšší než tehdy: podle nedávného šetření pětatřicet procent vysokoškolských pedagogů v USA uvedlo, že zmírnilo podobu své psané práce ze strachu z kontroverze. V roce 1954, na vrcholu mccarthismu, totéž přiznalo jen devět procent dotázaných sociálních vědců. Současná autocenzura je tedy podle výzkumníků čtyřnásobně horší než v éře McCarthyho. Historickou bezprecedentnost tak v tomto případě Trumpovi, který se rád označuje za průkopníka, nikdo neupře.
Přednášející a studenti vracející se nyní, na začátku podzimu 2025, na kampusy popisují atmosféru nejistoty a obav, jak se nové finanční restrikce a omezení svobody slova dotknou jejich studia. Doktorand židovského původu, který veřejně podporuje palestinský lid, v rozhovoru pro The Guardian letos v srpnu vyjádřil obavy o budoucnost svého výzkumu a označil kroky Trumpovy administrativy za „existenční hrozbu“. Stejně jako mnozí další zkritizoval pokryteckou rétoriku vlády, jež své zásahy rámuje jako boj proti antisemitismu: „Vyhrožování odříznutím výzkumných grantů a požadavky, aby univerzita platila vládě, nijak nepřispívají k tomu, aby kampus byl bezpečnějším místem pro Židy.“
Z obou stran barikády – jak mezi pedagogy, tak mezi studenty – panuje dojem, že kampus přestává být místem otevřené výměny názorů a mění se v bitevní pole kulturních válek. Autocenzura na amerických univerzitách je dnes symptomem širší politické strategie, která se snaží přetvořit univerzity podle ideologických priorit vládnoucí moci. Pokud univerzity nedokážou odolat finančnímu nátlaku a nezachovají si roli nezávislých institucí, hrozí, že se historie mccarthismu zopakuje v nové a mnohem tvrdší podobě. Dlouhodobým rizikem je i to, že univerzity, paralyzované autocenzurou a strachem z finančních sankcí, ztratí svou roli líhně kritického myšlení. Pokud budou vědci a studenti vychováni v prostředí, kde je lepší mlčet než klást nepříjemné otázky, oslabí se samotné základy demokratické diskuse a svobodného výzkumu. •
Autorka je amerikanistka.