Z dějin sociálního kapitálu
Literárně činní c. a k. důstojníci v první světové válce
Převratné události ve veřejném dění vždy představovaly výzvu pro různé typy elit, včetně těch uměleckých. Zvláště literáti se v mnohých komplikovaných historických momentech i etapách snažili plnit také roli společenskou, ba politickou. V našich zemích takovou angažovanost stále vnímáme jako samozřejmost – i díky ne tak dávným zkušenostem s rozdělením literárního pole v době nesvobody: před rokem 1989 byli na jedné straně autoři a autorky prorežimní, na straně druhé spisovatelé a spisovatelky publikující v samizdatu a v exilu.
Fakt, že přecházení z role literáta do role veřejné a politické nemusí být vždy žádoucí, tematizoval v meziválečném období francouzský filozof Julien Benda v proslulé eseji Zrada vzdělanců (1924, knižně 1927). Benda kriticky nahlížel přilnutí tehdejších moderních vzdělanců (básníků, ale třeba i duchovenstva) k nacismu, rasismu či militarismu a upozorňoval, že jejich rezignace na intelektuální nestrannost je často diktována zájmem o kariéru a společenské postavení. Omluvu nalezl jen pro spisovatele, jejichž angažované politické vášně, respektive vášnivá angažovanost vykazují upřímnost a naivitu. Jinak dle Bendy chce mít „dnešní lidstvo v těch, kdo si říkají jeho mistři, nikoli vůdce, jen služebníky“. Pro vzdělance a umělce již ovšem po extrémní zkušenosti první světové války nebylo cesty zpět, zpět ke snahám o myšlenkovou objektivitu. Při úvahách, jak obtížné bylo a je v takové službě veřejnosti obstát, nám může pomoci pohled na literárně činné důstojníky rakousko-uherské armády za Velké války.
Ideál básníka s vojenskými ctnostmi
Důstojnický stav rakousko-uherské armády vděčil za svou sociální prestiž císařovně Marii Terezii, jakož i rozmachu vojenského vzdělávání v polovině 19. století, a spolu s úřednictvem tvořil státotvorný prvek Rakouska-Uherska. Zvláštním fenoménem byl vysoký počet literátů mezi důstojníky – dalo by se říci, příslušníků rodu homo militaris literatus (germanista Joseph P. Strelka v publikaci Im Takte des Radezkymarschs, Do rytmu pochodu Radeckého, z roku 1994, v této souvislosti zmiňuje více než 230 jmen). Přičemž můžeme sledovat různé typy propojování kariér – spisovatele, kteří prošli vojenským vzděláváním a byli důstojníky v záloze, profesionální vojáky s literárními ambicemi, přechod z literární do vojenské kariéry a naopak. Literární aktivity c. k. důstojníků lze chápat především jako snahu o zvýšení respektu a uznání i jako součást habitu.
Spojení vojenské a literární kariéry, jakož i příslušný sociální kapitál (konexe, přátelství, či dokonce protekce), budovaný mimo jiné v předválečných literárních salónech, kde se potkávala umělecká, politická a diplomatická elita (například v salónu Berty Zuckerkandl ve Vídni), mnozí po vypuknutí první světové války zúročili.
Jednou z prvních literárních reakcí na začátek války byla esej Thomase Manna z listopadu 1914 Gedanken im Krieg (Myšlenky ve válce), v níž autor válku asociuje s „očištěním a osvobozením“ a básníka představuje jako mluvčího lidu (sic). Umění je u Manna ztotožňováno se službou. Literárně činní důstojníci mohou být ideálním ztělesněním Mannových básníků s vojenskými ctnostmi. Konstrukt statečného umělce, „který se poznává v obraze vojáka,“ se ovšem ve světle konkrétních osudů mnohdy rozpadá. Vlastnosti, jež Thomas Mann vychvaluje – „síla, statečnost (…) vytrvalost při snášení útrap a porážek (…) pohrdání tím, co se v občanském životě nazývá ‚bezpečí‘“ –, jsou pro řadu literátů nedosažitelné, nebo zkrátka nepřijatelné. Mnohé vojenské kariéry spisovatelů totiž vedou přes protekci, superarbitraci (zneschopnění) či lékařské potvrzení o nervové slabosti.
Dobytčákem, nebo první třídou?
Požadavkům statečnosti jistě dostojí rakouský spisovatel a dramatik Robert Musil, který se na začátku války dobrovolně hlásí jako důstojník v záloze a v roce 1915 bojuje v bitvě na řece Soče na rakousko-italské frontě v první linii. Nebo vycházející pražská reportérská hvězda Egon Ervín Kisch, jenž je v červenci 1914 mobilizován a projde bitvami na srbské a ruské frontě až do svého zranění v březnu 1915. Či opěvovatel Šumavy Robert Michel, rezignující na úřednické místo ve prospěch vojenské kariéry.
Mnozí literáti, ačkoli v hodnosti důstojníků, však před službou v poli upřednostňují službu a boj perem ve službách propagandy, vytvářené v bezpečném zázemí institucí, jako byly Kriegsfürsorgeamt (Hugo von Hofmannsthal), Kriegspressequartier (Alexander Roda Roda) nebo literární skupina v Kriegsarchiv (Rudolf Hans Bartsch, Franz Karl Ginzkey Stefan Zweig, Reiner Maria Rilke). Tito spisovatelé svá zadání a práci zhusta hodnotí sebekriticky, například Rilke si v oné souvislosti poznamenal v roce 1916 výraz Heldenfrisieren (učesávání hrdinů). A neuniknou pozornosti nelítostného vídeňského novináře a dramatika Karla Krause, který například na adresu válečných zpravodajů z Kriegspressequartier ve vydání svého časopisu Fackel (Pochodeň) v prosinci 1915 posměšně utrousil: „Příležitostně jsou dokonce po tuctech posíláni na frontu – ne v dobytčáku, jako slušní lidé, ale první třídou (…) nebo mohou fotografovat smrtelně zraněného Rusa a nechat se při tom fotografovat. Obvykle však sedí (…) v kavárně nějakého příjemného městečka, odkud sledují dění na čtyřech frontách a jednou týdně jsou krmeni novinkami.“ V čísle z května 1916 zase psal o „armádě literátů vyslané ke glorifikaci událostí, které za žádnou cenu nechtěli zažít“.
Proměny privilegií
S mobilizací v červenci 1914 přišlo dilema (ne)účasti ve válce, ovšem jen pro některé. Nadšení dohnala realita a pouze příslušníci společenské elity měli privilegium rozhodovat se s jistou mírou svobody. A mnozí z nich za tímto účelem aktivovali svůj nashromážděný sociální kapitál.
Příkladem budiž triumvirát Michel–Andrian–Hofmannsthal, jejichž přátelství zároveň dokládá proměnlivost sociálního kapitálu. V předválečné době byli již zavedený rakouský dramatik, libretista i básník Hugo von Hofmannsthal a diplomat a poeta Leopold von Andrian jakýmisi ochránci a podporovateli absolventa vojenské akademie, důstojníka Roberta Michela v jeho tvůrčích začátcích v literární skupině Jung-Wien (Mladá Vídeň). Válka pochopitelně mocenské pole i konstelaci přátelských vztahů výrazně změnila. Hofmannsthal byl na začátku války povolán jako rezervní důstojník, ale už v srpnu 1914 se díky intervenci svého přítele, poslance říšského sněmu Josefa Redlicha, vrací do Vídně. Michel se v roce 1915 stává vojenským poradcem přítele Andriana (za dva roky se pak, zklamán úřednickou prací i výší gáže, dobrovolně přihlásí na frontu). Hofmannsthal se ocitá v podřízené pozici a prosí Michela o pomoc. A díky Michelovým kontaktům s vedoucím Kriegsfürsorgeamt získává místo v tamní tiskové skupině. S prací je však nespokojen, a navíc se obává nového přezkoumání způsobilosti, záhy tedy Michela žádá o další pomoc: zkontaktování Andriana a zprostředkování přednáškové činnosti. Do té doby paradoxně spadají Hofmannsthalovy propagandisticky laděné eseje Die Bejahung Österreichs (Přitakání Rakousku, 1914), kde je armáda líčena jako vzor a morální tvůrčí síla a válka pojímána oficiózně jako válka obranná, či Die Taten und der Ruhm (Činy a sláva, 1915), kde se autor v reakci na tragické ztráty v bitvě v Karpatech zamýšlí nad nutností uměleckého přetvoření činů ve slávu.
Dalším z privilegovaných spisovatelů s hodností poddůstojníka je Stefan Zweig, jenž za své místo v Kriegsarchiv vděčí přátelství s Franzem Karlem Ginzkeym, dnes polozapomenutým autorem, který byl pověřen personálním obsazením literární skupiny v této instituci, úměrně čemuž vyrostl i jeho sociální kapitál. V dopisech přátelům na frontu zmiňuje Zweig obdiv k jejich statečnosti, „jeho je ale třeba v Kriegsarchivu“. V srpnu 1917 ovšem kvůli „nesmyslnosti a neúčelnosti vojenské služby“ a z obav z nové vlny odvodů obnovuje kontakty s Bertou Zuckerkandl, jejíž literární salón dříve navštěvoval. Odvolávaje se na ni, žádá Friedricha von Wiesnera, zástupce ministerstva zahraničí u vojenského vrchního velitelství, o možnost přednášet ve Švýcarsku „v zájmu rakouské propagandy“. Ministr zahraničí Ottokar Czernin v reakci na to Zweiga označuje za „ulejváka“ (Drückeberger).
Jako poslední příklad zmiňme básníka Rainera Mariu Rilkeho, který je v listopadu 1915 přes své podlomené zdraví shledán způsobilým služby. Rilke okamžitě aktivuje okruh svých příznivců jako Sidonii Nádhernou nebo knížete Alexandra Jana von Thurn und Taxis a díky jejich intervenci rovněž získává místo v Kriegsarchiv.
Vzorce selhávání?
A co na to jiní tehdejší intelektuálové? Již na začátku války se objevují i ojedinělé kritické hlasy demaskující občanská i odborná selhání některých reprezentantů elit. Konzistentní Albert Einstein v dopisech Romainu Rollandovi z roku 1915 konstatuje, že „dělníci ducha často zcela ztratili rozvahu (…) ohledně nejtemnějších jevů této strašné doby“, jako by jim „byl amputován mozek“. Sigmund Freud ve své eseji z roku 1915 Enttäutschung des Krieges (Zklamání války) hovoří o intelektuálních pochybeních a pranýřuje vědce: „I věda ztratila svou věcnou nestrannost (…) antropolog musí prohlásit protivníka za podřadného a zdegenerovaného (…) psychiatr oznámit diagnózu jeho duševní poruchy.“ A už zmiňovaný břitký Karl Kraus v říjnu 1914 píše Sidonii Nádherné o intelektuálech opět s despektem: „duchové všech národů jsou duševně hluboko pod šikovatelem. Nemají sílu držet jazyk za zuby.“ A hovoří o zradě spisovatelů, zradě intelektuálů.
Čímž se vracíme k úvodem zmiňovanému Julienu Bendovi a jeho Zradě vzdělanců. Vzorce selhávání se opakují a opakovat budou (Knut Hamsun, Peter Handke…). A proto je i přes objevující se kritiku „voyeurského přístupu“ nutno mít představitele elit, které ovlivňují ostatní vrstvy společnosti, pod drobnohledem. •
Autorka je germanistka.