Ideální místo?
O restaurování baziliky sv. Sabiny v Římě za fašistického režimu
Jestliže plánujete svatbu, mohlo by vás zajímat, že chrám svaté Sabiny na římském Aventinu nabízí své prostory pro svatební ceremonie. Je to ostatně jedna z prvních informací, kterou na webu baziliky, jejíž harmonický světlý prostor se zdá být pro svatby jako dělaný, najdete. Kdo by nechtěl složit svůj svatební slib na tak krásném místě s „původní“ raně křesťanskou výzdobou?
Svatebčan či prostý návštěvník jedné z nejstarších římských staveb zde totiž může obdivovat některé typické prvky pozdně antických chrámů: třeba mramor najdete nejen na podlaze, ale také na stěnách apsidy, rozložený v geometrických obrazcích. Tuto uměleckou techniku opus sectile uvidíte i mezi arkádami, které oddělují jednotlivé lodě baziliky. Nejvýraznějším prvkem interiéru je schola cantorum neboli „oplocený“ prostor pro liturgický sbor a oltář, postavený z obdélníkových desek s reliéfy, takzvaných pluteí. A nakonec jsou tu velká okna, jež podtrhují symetrii celého prostoru, bazilika je zalitá sluncem.
Nicméně ještě na přelomu 19. a 20. století vypadal interiér chrámu docela jinak. Podlaha nebyla mramorová a strop nebyl kazetový. Apsidu zdobily barokní malby a před ní stál místo oltáře a masivní scholy cantorum vysoký baldachýn. Na triumfálním oblouku byste nenašli patnáct bust znázorňujících Krista a světce, ale zajisté byste si všimli kaplí v bočních lodích. A především, světlo do interiéru proudilo pouze třemi malými okny z každé strany hlavní lodi.
Bazilika totiž prošla výraznými restaurátorskými zásahy ve dvou fázích: v letech 1914–1919 a 1936–1938. Restaurátorské práce vedl historik umění a tehdejší správce římských památek Antonio Muñoz (1884–1960). Ten rozhodl, jak sám popsal, že baziliku je nutno navrátit do co nejautentičtější původní podoby a zároveň ji „osvobodit“ od nánosů baroka.
Od samého počátku Muñozova práce rozdělila veřejnost i akademickou obec na dva tábory. Jeden Muñoze ostře kritizoval, vyčítal mu hrubý zásah do památky a nedodržení restaurátorských zásad a údajnou proměnu svaté Sabiny v muzeum, které „falšuje historii“; druhý, do nějž patří i Benito Mussolini, který se pak 28. října 1938 zúčastnil slavnostního otevření baziliky, naopak Muñozovu snahu o co nejautentičtější návrat do minulosti schvaloval a oslavoval.
Jak můžeme na baziliku nahlížet dnes? Jako na (úspěšný) revival pozdně antické vizuální kultury, anebo jako na moderní, především fašistickou invenci?
Oběť protireformace?
Hodnotit zpětně „správnost“ Muñozových restaurátorských postupů je ošemetné, neboť na počátku 20. století se pravidla památkové péče teprve tvořila a o přístupu k historickému dědictví probíhaly živé debaty. Za pozornost stojí, že sám Muñoz přistupoval k úpravám památek v různých případech různě: zatímco někdy prostor „čistil“, jindy odstranění dekorací z historických etap následujících po antice považoval za nepřijatelné.
Proč se tedy Muñoz právě v bazilice na římském Aventinu rozhodl barokní dekorace odstranit? Jasnou a jednoduchou odpověď nalezneme v knize, kterou Muñoz restaurování svaté Sabiny věnoval. Muñoz v ní totiž tvrdí, že barokní prvky z roku 1586, kdy bazilika prošla rozsáhlou rekonstrukcí pod vedením Domenica Fontany, postrádaly jakoukoli uměleckou hodnotu. V jeho další knize Roma Barocca z roku 1919 se dále dočteme, že ono období pontifikátu Sixta V., za něhož byla bazilika rekonstruována, prý vystihuje „neúprosná přísnost“. Konec 16. století se pak podle Muñoze nesl v duchu boje, v němž katolická církev všemi dostupnými prostředky brojila proti luterské reformaci a přetvářela raně křesťanské baziliky v temná místa, čímž ničila jejich uměleckou hodnotu. Bazilika svaté Sabiny se tak dle Muñoze stala obětí katolického boje proti luterské reformaci.
Nedá se ale říci totéž i o restaurování baziliky ve 20. století? Tedy že Muñoz, nejen z estetických, ale také z ideologických důvodů, přetvořil bohatý barokní interiér ve strohý a vybílený prostor?
Oběť fašistické ideologie?
Vizuální kultura fašistického režimu, v němž byla bazilika zrestaurována, čerpala především z velkolepé minulosti Věčného města a přetvářela si jeho obraz k vlastním potřebám. Fašisté používali „charakter římství“, tzv. romanità, spočívající v oslavování tradic a hodnot císařského antického Říma, čerpali ale i z Říma středověkého a papežského s cílem přetvořit Řím v symbol centralizované moci a v hlavní město sjednoceného italského národa.
V urbanistických plánech využíval režim především dvě strategie. První z nich se zaměřovala na jednotlivé antické a křesťanské památky v centru města, které měly být osvobozeny od všech struktur postavených během následných „dekadentních staletí“, aby co nejlépe vynikla jejich velkolepost. Druhá strategie spočívala ve stavbě nových modernistických komplexů na volných pozemcích, většinou na méně obydlených městských periferiích. Cílem bylo vytvořit nové městské panorama. Vše, co bránilo scénografickým efektům a bylo považováno z estetického hlediska za „zbytečné“ – od barokních a renesančních částí města po některé antické památky –, bylo zničeno.
Antonio Muñoz se na urbanistické proměně Říma aktivně podílel. Jako ředitel oficiálního orgánu fašistického režimu pro archeologické výzkumy a ochranu římských památek vedl mnoho projektů včetně úprav řady antických chrámů a římských náměstí, takzvaných fór. Podílel se i na otevření nových ulic, jako byly v roce 1932 Via del Mare nebo Via dell’Impero. Muñozovy sympatie k režimu jsou patrné i z jeho publikací: časopisu L’Urbe a z knihy Roma di Mussolini z roku 1935, v níž Muñoz oslavuje fašistický režim především za to, že dal vzniknout velkému množství kulturních institucí a že z Říma vytvořil umělecké centrum. Fašistický režim nabízel historikovi umění s celoživotním zájmem o Věčné město a jeho památky možnost, jak vyzdvihnout a ukázat jejich význam.
Bazilika svaté Sabiny se zdá být ideálním příkladem, ve kterém se spojily prvky moderní architektury se slavnou minulostí. Bazilika sloužila jako vzor pro nové sakrální stavby, jako například pro interiér farního kostela svatého Filipa a Jakuba v Giussanu (1927–1932) nebo pro kostel Panny Marie Utěšitelky v Rancyr (1922–1923) u Paříže, některé prvky však najdeme i na civilních modernistických stavbách. Kdybyste totiž do Říma cestovali vlakem přes nádraží Roma Termini, postavené mezi lety 1938 až 1942, mohli byste si všimnout arkád ze světlého travertinu, které lemují boční křídla římského nádraží. Tvar arkád a jejich vnitřní stín, který kontrastuje se světlým kamenem, vypadají stejně jako okna svaté Sabiny na bíle vymalovaných zdech. Stejné prvky najdeme také u Palazzo della Civiltà Italiana neboli „hranatého Kolosea“, postaveného mezi lety 1939 a 1953 v rámci projektu Esposizione Universale Roma na počest dvacátého výročí existence fašistického režimu. Všechny tři budovy působí stejným dojmem, který skvěle vystihují slova, jimiž Antonio Muñoz popsal Mussoliniho Řím: harmonie, řád, jasnost, čistota. Toto jsou tedy prvky moderní architektury, fašistické ideologie i restaurované svaté Sabiny.
Nejen návštěvníci či snoubenci se tedy, budou-li chtít, mohou na baziliku sv. Sabiny podívat diferencovaněji, i když možná za cenu ztráty jistých iluzí. Rozhodně nemám v úmyslu odrazovat nikoho, kdo by obřad na Aventinu zvažoval. Bazilika svaté Sabiny zůstává výjimečným místem nesoucím stopy různých dob – včetně nešťastných. Pokud máte svatbu stále v plánu, na webu baziliky naleznete doporučení i na místní floristy nebo fotografy. •
Autorka studuje dějiny umění.