Zahálka šlechtí
O produktivismu, nicnedělání, lidech i přírodě
Produktivismus kolonizoval náš volný čas. Prostor pro odpočinek se stal místem, které je třeba zaplnit produktivními činnostmi a aktivní zábavou tak, aby vše sloužilo další seberealizaci a rozvoji potenciálu. Ctností je pracovitost. Ba co víc, přepracovanost. Spánek je pro slabé. Při pohledu na všudypřítomné pracovní přetížení a nadvýrobu se ale zdá, že jsme po cestě zapomněli, kam jsme to vlastně chtěli dojít.
Možná skutečné naplnění nikdy netkvělo v práci, nýbrž v zahálce. Oslavou a objevováním lenosti a nicneděláním můžeme najít nový hodnotový standard pro to, jak trávit nejen volný čas, ale i jak se postavit zbytečné, ubíjející a škodlivé práci. Zahálková etika poskytuje prostor pro kultivaci dobrého života bez zbytečného nátlaku jak na lidi, tak přírodu. Protože k dobrému životu stačí, aby většina lidí neudělala nic.
Nepromarnit ani sekundu
Ideálně nastartovaný den začíná poslechem podcastů při ranní hygieně. Snídaně, stejně jako první várka pracovních úkonů a odbavení osobních zpráv na několika komunikačních platformách, se dá vyřešit cestou do práce. Podobně po formálním konci pracovní doby pomáhá klidu mysli dohánění nedokončených úkolů a příprava práce na další dny. Vzdělávat se po večerech v profesních tématech už je vnímáno spíše jako součást koníčku než většinou nutná podmínka výkonu práce. Práci si domů odnášejí všichni. Přinejmenším v mentální zátěži, ve zpracovávání nastalých situací a v obavách z dalších dnů.
Podstatnou část času po práci ukusuje i správa domácnosti. Úklid a opravy v našich domovech jsou z podstaty nekonečné, stejně jako příprava jídla pro regeneraci pracovní síly či extrémně časově náročné vychovávání nových pracujících nebo naopak péče o ty, kteří již pracovat nemohou. Jakkoliv nám technologie slibují osvobození od zbytečné námahy a k dispozici máme stále nové spotřebiče, práce v domácnosti podle výzkumů prakticky neubývá.
Bezmyšlenkovitý oddych na konci dne u pasivní zábavy dříve třeba nekonečným přepínáním kanálů a dnes spíše bezmezným skrolováním je pak už jen zoufalou obnovou posledních sil pro další výkon práce. Nadto náš volný čas obsazují i samoobslužné pokladny, komunikace s úřady a bankami, ale i vyhledávání nejlepších produktů na internetu (které si hledáme sami, místo toho, abychom získali odbornou radu na prodejně) a vyzvedávání balíčků. Práce je natolik protkána našimi životy, až se zdá, že vytržení z nekonečné sansáry je možné pouze naprostou rezignací. Naneštěstí je produktivistickou logikou kolonizován i zdánlivě neproduktivní odpočinek.
Dobývání volného času
Po vší vyjmenované práci a nutných činnostech pro udržení vlastního života, a případně i života blízkých, by měl konečně přijít volný čas. Prostor pro snad autentickou svobodu a odpočinek. Tlak na výkon a neustálý konzum ale prosakuje i do této sféry našich životů.
Sledování seriálů a filmů není jen zdrojem zábavy, inspirace a uměleckého prociťování, ale často i nutnou podmínkou pro diskuse v kolektivech a s blízkými. Streamovací společnosti s tímto sociálním tlakem počítají, a proto experimentují s vydáváním celých seriálů najednou, aby zvýšily tlak na binge-watching pro ty, kteří se hovorů o tom kterém seriálu chtějí účastnit. Podobnou roli má i cestování, jež je možné a pro spoustu lidí nezbytné zúročit na sociálních sítích a ve svých kruzích.
Posilování může být cestou ke zdravějšímu a odolnějšímu tělu i mysli, mnohem častěji se ale setkáme s tlakem na představu dokonalého těla, kterým se podmiňuje společenské i partnerské přijetí. Čtení knih a sebevzdělávání nakonec také nemá jen hodnotu samo o sobě. Stejně jako předcházející příklady je spojeno s tlakem na neustálou sebeaktualizaci a sebezdokonalování svého já, z čehož nám mají v budoucnosti plynout konkrétní společenské a ekonomické výhody.
Ve volném čase zkrátka usilujeme o zvýšení své hodnoty. Existencialistické vnímání člověka jako projektu bez předem určeného záměru nabylo karikaturně doslovných rozměrů. Člověk je projekt s vlastním to-do listem a deadliny a s volným časem musí být nakládáno hospodárně pro zachování konkurenceschopnosti. Naše niterné tužby jsou zkrátka výrazně podmíněny životem v produktivistické společnosti s tlakem na výkon. Kořeny takového přístupu přitom nesahají až tak daleko.
Za jeden z kořenů myšlenky, že práce je hlavním smyslem života, považoval německý sociolog Max Weber kombinaci protestantské pracovní etiky a rozvíjející se průmyslové revoluce. Do té doby převažovalo negativní vnímání práce jako lidského břemene, přestože podle mnoha pramenů člověk po většinu historie pracoval méně nejen ve srovnání s průmyslovou revolucí, ale i s dnešním čtyřicetihodinovým pracovním týdnem.
Protestantská pracovní etika podle Webera ospravedlňovala pozemskou dřinu tvrzením, že právě prací si člověk zaslouží výhodnou pozici ve světském i posmrtném životě. Dnešní pracovní etika už sakrální rozměr opustila, práce je hodnotná sama o sobě a člověka šlechtí jen práce pro práci. Pracovní etika přitom utváří i náš volný čas. Že se jedná o morální standard, dokazují naše pocity provinilosti, když nejsme tak produktivní a výkonní, jak bychom si přáli. Pokud chceme svobodnější a soucitnější život s ostatními, musíme se pracovní etice postavit.
Zahálková etika není ustrnutí
Umístění práce do centra našich životů a tlak na výkon nemá negativní vliv pouze na lidskou psychiku skrze pocity stresu, vyhoření či neustálého nestíhání. Každá práce s sebou také nese velký dopad na živý i neživý svět. Každý výrobní proces doprovází spotřeba materiálů a energie, které se musí někde vzít. Jejich získávání a nakládání s nimi je prakticky vždy na úkor přinejmenším mimolidského světa, většinou ale i lidského, a to skrze různé typy vykořisťování místních obyvatel i pracujících.
Z přírody odňaté materiály i plochy zabírané pro lidskou činnost umenšují životní prostor pro nesčetné druhy organismů, které přicházejí nejen o prostor pro život, ale často i o život samotný.
Zahálka, nebo dokonce flákání se tak zdá být tím nejmorálnějším činem, který může člověk vykonávat. Nicnedělání má obrovský dopad na prosperitu živého světa. Část prací určitě aktivně zlepšuje naše společenské a přírodní prostředí, spousta práce je nutná pro zajištění dobrého lidského života. Takových prací je ale menšina, a i v nich najdeme spoustu neužitečné, zbytečné, tudíž škodlivé práce.
Do zahálkové etiky můžeme zařadit činnosti, jež nevykonáváme primárně s produktivistickým cílem, ale mají pro nás hodnotu samy o sobě a slouží pro udržování života, nikoliv jeho intenzifikaci. Bezcílné lelkování se tak najednou stává tou největší ctností. Zahálet můžeme i procházkami s blízkými, na komunitních kulturních akcích, ale i pletením, kutilstvím, zahrádkařením, rekreačními kolektivními sporty a dalšími aktivitami Všechny mohou mít svůj produktivistický nádech, ostatně i zádumčivé zírání do zdi může vést k novým nápadům a kontemplaci pracovních aktivit. Zahálková etika si klade za cíl dobrý život bez zbytečného tlaku na neopodstatněný výkon, nikoliv ustrnutí. Zároveň dává vzpurný popud všem, kteří mají dost přírodě a lidem škodlivé nebo zbytečné práce. V pracovním procesu je zahálková etika podvratným živlem, který by produktivistickým firmám rád znemožnil fungování. Už dnes vidíme zárodky takové etiky v tiché rezignaci lidí, kteří v práci odvádějí jen naprosté minimum a své naplnění hledají jinde. Vyložené flákání je pak vzdorem proti samotné pracovní etice.
Pouhá zahálková etika samozřejmě naši ekonomiku netransformuje. Utváří však nový morální standard, který je v souladu s lidským i mimolidským životem a zdůrazňuje blaho všech. •
Autor je enviromentalista.
