Trpělivá příprava
Katedrální školy a formování středověké vzdělanosti
Jazykovou výuku spojovaly se systematickou přípravou na správní, soudní a duchovní povinnosti. V lavicích středověkých katedrálních škol se utvářely dovednosti a intelektuální návyky, které dlouhodobě ovlivnily evropskou kulturu i organizaci veřejného života.
Fodere quam vites, melius est scribere libros.
(Lepší je psát knihy než obdělávat vinice.)
Alkuin z Yorku
Vzdělávání má smysl tehdy, když odpovídá konkrétní potřebě společnosti – a to platilo i ve středověku. Katedrální školy připravovaly jedince, aby dovedli jasně hovořit, přesně psát, logicky uvažovat a spolehlivě počítat; právě tyto schopnosti byly klíčové pro chod diecézí i měst. Tyto školy nestavěly na rychlém „výkonu“, ale na trpělivé kultivaci jazyka, myšlení a charakteru, čímž navázaly na klášterní tradici a otevřely prostor dalšímu rozvoji vzdělanosti.
Řečnictvím k výšinám
Úzkou vazbu mezi vzděláním a přípravou na úřední kariéru lze spatřit už v pozdně antickém Římě, kdy bylo jasné, že bez znalosti jazyka, rétoriky a právních principů se člověk vysoko nedostane – vzdělání člověku mohlo umožnit překonat jeho sociální zařazení. Jako typický příklad nám může posloužit svatý Augustin (4. stol.), pozdější biskup a církevní otec, který se ve svém autobiografickém spisu Vyznání (Confessiones) vrací ke své dráze studenta a učitele rétoriky. Pocházel z nižší střední vrstvy – jeho otec byl pohan, matka hluboce věřící křesťanka – a studium v Kartágu si rodina mohla dovolit jen za cenu značného finančního vypětí. Přesto právě díky řečnickému vzdělání se Augustin vypracoval až k místu učitele rétoriky v Kartágu, v Římě (382/383) a nakonec v Miláně. Mimochodem, právě ve Vyznáních si postěžoval, že studenti sice docházeli na přednášky, když ale došlo na placení školného, už se nedostavili: „Aby se vyhnuli placení, domluví se tajně skupina studentů a přejdou najednou k jinému učiteli. Láska k penězům znamená pro ty proradné lidi víc než spravedlnost.“
Ještě před svou konverzí ke katolické víře byl Augustin do úřadu v Miláně doporučen pohanským senátorem Symmachem, což můžeme považovat za důkaz, že rétorická průprava a schopnost formulovat myšlenky měly v byrokratickém aparátu pozdní Římské říše vysokou cenu. Rétorské školy, v některých případech financované státem, totiž představovaly oficiální vstupní bránu do státního byrokratického aparátu. Toho, kdo zvládl gramatiku, logiku a veřejné vystupování, mohla čekat úspěšná světská či duchovní kariéra.
Sedm svobodných umění
Základní osnova středověkého vzdělávání vycházela z koncepce pozdně antických autorů, kteří usilovali o shrnutí a zpřehlednění tehdejšího vědění. Klíčovou roli sehrál Martianus Capella, jehož alegorické dílo O sňatku Filologie a Merkura (De nuptiis Philologiae et Mercurii) z 5. století představilo sedm svobodných umění (septem artes liberales) jako mytologické postavy a zároveň jako rámec pro ideální vzdělání. Capella rozdělil učivo na dvě úrovně: trivium (gramatiku, rétoriku a dialektiku) jako základ jazykové a myšlenkové výbavy a quadrivium (aritmetiku, geometrii, hudbu a astronomii) jako pokročilé disciplíny zaměřené na číselný a kosmický řád. Tuto strukturu dále rozpracoval Boëthius, jenž působil na přelomu 5. a 6. století a jehož díla jako O základech aritmetiky (De institutione arithmetica), a především O základech hudby (De institutione musica) ovlivnila vnímání hudby nejen jako uměleckého projevu, ale jako matematické disciplíny: „Hudba je s námi spojena tak přirozeně, že se bez ní nemůžeme obejít, ani kdybychom chtěli. Proto je třeba napnout duševní sílu, abychom dokázali odborně obsáhnout to, co máme od přírody vrozené. Jako totiž u zraku nestačí vzdělaným lidem dívat se na barvy a tvary, a přitom nezkoumat i jejich vlastnosti, tak nestačí mít potěšení z hudby a písní a nenaučit se také, jakými zvukovými poměry jsou navzájem spojeny.“
Co znali z antiky
Po pádu Západořímské říše se vzdělání přesunulo z městských rétorických škol do prostor za klášterní zdí. V raném středověku se právě kláštery staly hlavními nositeli a ochránci vzdělanosti – a často i jediným místem, kde bylo vůbec možné se naučit číst a psát. Vzdělání mělo primárně náboženský cíl: připravit mnicha na správné slavení liturgie, porozumění biblickým textům a dodržování řehole. Dnes jen těžko dokážeme rekonstruovat obsah tehdejších klášterních knihoven. Dochované katalogy jsou výjimkou, ne pravidlem, a rukopisů z období mezi koncem antiky a nástupem karolinské renesance máme jen poskrovnu. O tom, které spisy takzvaných auctores (uznávaných autorů) byly mnichům k dispozici, se často dozvídáme jen nepřímo – z citací ve středověkých textech. A i ty mohou být zavádějící: není vždy jasné, zda středověký autor tato díla znal přímo, nebo jen prostřednictvím pozdně antických kompendií, jako byly školní gramatiky, výpisky a florilegia (antologie citátů).
Pozdně antickou tradici očistil od pohanských příměsí a upravil pro potřeby křesťanského školství v 7. století Isidor ze Sevilly. Jeho Etymologie byly ve své době něco jako encyklopedie i učebnice zároveň. Isidor nejenže shromáždil poznatky antických autorů, ale přetavil je do jasné, hierarchizované a snadno citovatelné podoby, odpovídající potřebám soudobého školství. Prostřednictvím Martiana Capelly, Boëthia a Isidora tak vznikl vzdělávací model, který pak sloužil jako základ výuky po celé středověké Evropě.
Výukové metody katedrálních škol
S postupující christianizací západní Evropy a sílící správní agendou církve rostla poptávka po vzdělaných klericích – úřednících. Zásadní impuls přinesl kapitulář Admonitio generalis Karla Velikého z roku 789, který výslovně nařizoval zřízení škol při každé katedrále i klášteře „pro chlapce laické i kleriky“. Klášterní výuka, zaměřená spíše na uchování tradice, už sama nestačila; hlavním vzdělávacím centrem se proto stala katedrální škola – instituce pevně vázaná na biskupské sídlo a určená k praktické přípravě písařů, notářů, kazatelů či soudců. Nebývala izolovaná: nacházela se v těsné blízkosti biskupské rezidence, chrámu a administrativních budov a spolu s nimi vytvářela chráněný okrsek, jehož archetypem byl Laterán v Římě. Katedrální škola se tak stala centrem duchovního i městského života středověkého Západu.
Výuka v katedrální škole byla živým procesem, který kombinoval opakování, výklad a aktivní zapojení žáků. Učitel – často kanovník (většinou duchovní náležící ke kapitule), někdy s titulem scholasticus – přednášel nahlas autoritativní text, přičemž výklad doplňoval komentářem, parafrází a morálním poučením. Psalo se ostrým rydlem (stylem) na malé destičky pokryté tenkou vrstvou vosku. Jakmile přestal být záznam potřebný, vosk se dal zahřát a text zahladit. Pro trvalejší zápisy sloužily pergamenové kodexy, ty však byly nákladné, proto byly vyhrazené spíše učiteli. Výuka probíhala latinsky, a to nejen pasivně – jazyk byl prostředkem myšlení. Nešlo jen o učení nazpaměť: postupně se rozvíjela metoda disputatio, tedy argumentační cvičení, při nichž žáci zkoušeli obhájit určité stanovisko a čelit protiargumentům učitele.
Síť center vzdělanosti
Mezi nejvýznamnějšími katedrálními školami vrcholného středověku vynikala především škola v Chartres, která ve 12. století představovala jedno z hlavních center takzvaného platonizujícího humanismu. Osobnosti jako Bernard z Chartres a jeho okruh žáků zde usilovaly o oživení antické filozofie v souladu s křesťanským výkladem světa. Jiné školy se profilovaly odlišně: v Remeši probíhala formace budoucích biskupů a kancléřů, tedy elity církevní i světské správy, zatímco Laon se proslavil důkladnou výukou teologické exegeze a výkladem biblických textů. Význam školy v Laonu je navázán především na působení bratrů Anselma a Ralpha, kteří zde vytvořili pevné základy pro pozdější scholastickou metodu.
Do této sítě vzdělávacích center patřil i Lutych – město, kam v druhé polovině 11. století zamířil na studia Kosmas, pozdější kanovník svatovítské kapituly a autor Kroniky Čechů (Chronica Bohemorum). V závěru svého díla, kde se obrací k Múze, Kosmas vzdělávání nepředstavuje jen jako prostředek společenského vzestupu, ale i jako celoživotní vášeň – jako hru ducha, která se nedá snadno ukončit: „Vždyť ty, jež nikdy nestárneš, neustáváš mne starce pokoušet k jinošským studiím, ač dobře víš, že ve mně jako v každém starci dlí dětinská mysl a slabý duch. Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh chtěl vrátit ta minulá léta, v nichž sis dost nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky! Ty nadmíru líbezná jinochům a milá, vždy cudná a nikdy nezestárlá – proč na mne starce znova dorážíš? Proč mou otupělou mysl podněcuješ?“•
Autorka je historička.