Vmezeřováním vstříc novým vazbám
O hledání definic queer těl
Před padesáti lety vydal Michel Foucault své přelomové Dějiny sexuality (Gallimard, 1976, česky 1999), ve kterých mapuje (nejen) zrod veřejného diskurzu o roli, projevech a výchylkách sexuality. Právě poslední zmíněné staví Foucault do popředí, když definuje vývoj společenského vnímání homosexuality napříč stoletími.
Termín queer se logicky v textu ještě neobjevuje, na jeho de facto plošné zavedení v evropských zemích (o to více v těch frankofonních, nejvíce odolávajících anglosaskému lexiku) si budeme muset ještě pár desítek let počkat. Co však ve Foucaultově textu zní anachronně, to pro dnešní definice a reflexi nezbytně potřebujeme. Pojem queer si našel pevné místo v aktuálním vědeckém i běžném slovníku a svým původem ve foucaultovském obráceném diskurzu neustále připomíná schopnost menšiny podrýt normativní teze a utvořit z nich nové, vlastní, queer závěry.
Téma queer tělesnosti má široký záběr napříč společenskými vědami a jejich odvětvími a můžeme nabýt dojmu, že bzučí téměř všemi veřejnými komunikačními kanály. Obšírnost tématu nabízí různé cesty, více či méně exhaustní, jak se s ním vypořádat, otázkou však zůstává, zda lze najít alespoň částečně syntetický přístup, takový, který se queer tělům nevěnuje izolovaně od jejich kontextových souvztažností, a zároveň pouze ploše nepopisuje skutečnosti, které nám již nepřinesou nic nového. Hledání takové rovnováhy se zdá být funkční výchozí strategií.
Tajuplná fyziologie a jiné senzace
Jak tedy komplexně vnímat queer těla v soukromé i veřejné sféře, ve vztahu vůči sobě samému i jeho okolí? Foucault je ve svých Dějinách definuje jako společenská, jako těla osob, které „žijí ve vmezeřené tkáni společnosti“. Trvalo několik staletí, než historie vpustila queer lidi do svých záznamů, činila tak navíc s notnou dávnou xenofobie a předsudků. Do 19. století ani nehovoříme o žádném druhu systematické zmínky homosexuálních osob, natož o jejich respektování. „Homosexuál 19. století, to už je osobnost: má svoji minulost, anamnézu a dětství, charakter, způsob života; také ale morfologii s indiskrétní anatomií, a možná i tajuplnou fyziologii.“ Foucault ironicky naznačuje teoretické přijetí existence queer osob konzervativně heteronormativním přístupem pouze v případě, že přiznáme, že menšinová orientace zcela definuje danou osobu. Onou tajuplnou fyziologií, kterou Foucault tolik pohrdá, se queer těla vyčleňují, vzdalují od centra směrem k periferii. Menšinová sexuální orientace se v tomto duchu na tělech propisuje jako cejch, kterého se nelze zbavit, a činí je tím zranitelná.
Můžeme právě zranitelnost považovat za komplexní a zároveň dostatečně stimulující přístup ke queer tělesnosti? Pochybovat o ní zřejmě nemůžeme. Dle aktuálních bioetických studií se queer lidé prokazatelně častěji setkávají s diskriminačním jednáním nejen během návštěv lékaře či jiných pečovatelských služeb. Zároveň se v nich dočteme, že se o svá těla znatelně víc starají, což potvrzuje existenci fenoménu queer sebepéče. Tyto skutečnosti vedle sebe koexistují v napjatém vztahu: nedostatek systémové péče musí nahradit ta osobní. Tento princip pouze přispívá ke zmíněnému zespolečenštění těl, které vyplývá z marginalizujícího pohledu heteronormativní většiny. Těla se tak stávají místem navazování vztahů a sebedefinice, současně ale absorbují společenský útlak a přetváří ho ve zvýšenou citlivost queer jedince vůči okolním soudům, postojům, předsudkům. S tímto neustálým vnímáním vlastní tělesné přítomnosti se pojí také menšinový stres, který se projevuje fyzicky rozpačitostí nad svým chováním, psychicky například sklony k úzkostem či hlubokému vyčerpání. Podobné stavy nalezneme nejen ve vědeckých článcích, ale také v beletrii tematizující queer zkušenost: „Pro sebe jsi pak vytvořil seznam pravidel: hlídat, jak se hýbeš; za každou cenu mlčet; nevyčuhovat […]. Tvé tělo jako duch proplouvalo den za dnem, jako robot vykonávalo pohyby.“ Marek Torčík ve svém prozaickém debutu Rozložíš paměť (Paseka, 2024) definuje cíl uměle naučených pohybů jasně: nevyčuhovat. Zapadnout, pro jednou nalézt schopnost, jak se zbavit společenské nálepky dané onou tajuplnou fyziologií, a ztratit se v davu ostatních těl.
No Thing Works
V jedné konkrétní historické době však queer těla čelila závažnějšímu ocejchování než kdy jindy. Epidemie AIDS se doslova podepsala na kůži queer osob a jejich „kontaminovaná těla“, jak je nazývá filozof a literární vědec Jack Halberstam v úvodu k publikaci Posthuman Bodies (Indiana University Press, 1995), zkratkovitě označuje za příčinu globální společenské krize. Ve stejném textu sledujeme metaforický rozklad společnosti vlivem reálného rozpadu těla postiženého AIDS. Strach se šíří stejně rychle jako virus a ohrožuje i ta „bezpečná, nesmrtelná těla“. Právě tento konstrukt dvou opozičních kategorií těl se snaží definovat osobu trpící AIDS jako „již mrtvou“, mimo lidský koloběh. Zde se Halberstam opět vrací k Foucaultově obrácenému diskurzu, když říká, že právě tehdy překračuje tento termín vlastní hranice a „začne zpochybňovat a narušovat pojmy, které mu mají sloužit k vlastní definici“. Stejně jako se z hanlivého označení queer stalo inkluzivní pojmenování, které používají zejména ti, kdo se s ním ztotožňují, tak se taky zranitelnost těl nemocných AIDS rozšířila i do všech ostatních těl a poukázala spíše na zranitelnost a křehkost myšlení těch, kteří onemocnění spojují s konkrétní společenskou menšinou. A tak se zranitelnost ukazuje nejen jako inherentní vlastnost, ale také jako nástroj společenské reflexe.
Queer těla z tohoto zamyšlení vycházejí jako těla zatěžkaná společenskými ústrky, omezovaná, osočovaná, vyčuhující. Systém, který na ně takto působí, nachází svoji největší sílu v pevné struktuře mezilidských vztahů a jejich neměnnosti a stabilitě. Jack Halberstam ve své úvodní přednášce, kterou zahájil březnovou konferenci o queer materialitě v Praze, přirovnával tyto neochvějné vazby k současné architektuře, jež otrocky slouží realitním kancelářím a zdaleka ne jejím obyvatelům. No Thing Works: Vytváření děr, trhlin, prázdných prostor na místech, kde systém očekává zeď, může fungovat jako gesto proti gentrifikaci, zhmotnění kapitalismu v architektuře. Analogicky tak queer těla (a podle Halberstama zejména ta trans) rozdrolují skálopevnou fyzickou souvztažnost, rozkládají genderovou binaritu a tím zpochybňují i samotný význam těl takový, jaký ho známe a jak nám ho zavedený systém předkládá.
Projít dírou v rozbořené zdi
Veškeré výše zmíněné definice do jisté míry dodržují rámec, v němž se queer těla něčím vymezují vůči výchozímu nastavení svého okolí a závisí na svých zkušenostech s útlakem a homofobií. Jistým způsobem tím však reprodukujeme marginalizující pohled, který queer tělům přisuzuje pouze sféru negativní, prodchnutou traumatem a útlakem. Lze tedy najít cestu, na které bychom se takovým označením vyhnuli a mohli na ní naopak nalézt definice pozitivní, ve smyslu vycházejícím jak z vlastní podstaty queer těl (a nikoliv jejich opozice vůči „jinému“), tak v původním významu, tedy definici optimistickou, šťastnou, či dokonce humornou?
Opačná rétorika, o které ve svém úvodu mluví Halberstam, sice tvoří prázdný prostor, nicméně právě díky jeho uvolnění na něm mohou vznikat nové vazby, které se zříkávají dosavadních struktur. Podobně se v Posthuman Bodies ptá také americká literární teoretička Kelly Hurley, když studuje nové tělesné formy, které vyvstávají z žánru body horror. Podle ní tyto filmy inscenují demontáž lidského subjektu a nabízejí alternativní formy identity, které nevycházejí z pevných lidských hranic. Když se vrátíme k úvodnímu foucaultovskému vmezeřování, možná právě díky němu, a tedy díky vlastní zranitelnosti, dokážou queer těla objevit nové prostory a nové formy vazeb, v nichž lze existovat. A díky této schopnosti najít díru v rozbořené zdi, projít ní a na její druhé straně spatřit prostor, který do té doby nikdo jiný nespatřil, hojí rány, které nám kapitalistický genderovaný systém způsobuje.
Camp, lék proti útlaku
Britský literární kritik Terry Eagleton ve své knize Sladké násilí. Idea tragična (Blackwell 2002, česky 2005) také navazuje na Foucaultovu teorii společenského těla a srovnává ji s teorií Michaila Bachtina, podle kterého tělo zprostředkovává principy solidarity a „spíše než vytříbeným centrem rozdílnosti je silou tvrdohlavě přetrvávajících kontinuit“. Zabývá se vulgárnějšími prožitky, spíše než sofistikovaným zneužíváním zvnějšku. Bachtinovské tělo zhmotňuje utopii a komedii a cíleně upřednostňuje grotesku před vážností. Vztáhneme-li se k této teorii současnou queer optikou, dalo by se o Bachtinovi hovořit jako o předchůdci dnešní campové kultury. Ta totiž stojí na principu vědomého zpochybňování vlastní pozice ve společensky definovaných normách a skrze záměrně frivolní a nadnesené zobrazování sebe sama i svého okolí aktivně bojuje proti prožívanému utrpení.
Queer těla, která přiznávají vlastní zranitelnost, v ní mohou najít onu sílu přetrvávajících kontinuit a osvojit si tak ojedinělý jazyk, kterým se mohou vyprávět světu. A možná, že takto produktivní zranitelnost se skrývá právě za hranicí vážného, v místech, kde sexualita, historicky definovaná společenským útlakem, může sloužit jako prostředek humoru. Když se vrátíme k pozitivním definicím queer těl, nabízí se groteska jako vhodný nástroj pro její vytvoření. Stanoveným cílem není popřít jejich traumatizující kontext, ale naučit se z něj čerpat. Ať už tuto strategii nazveme campem, či bachtinovským principem, výsledek zůstává stejný. Narativ queer těl se díky humoru, který reflektuje prožitý společenský útlak, dostává do pozice nadřazené narativu foucaultovskému, společenskému. Zároveň se od něj tímto radikálním gestem odprošťuje a naopak, což je nejpodstatnější, se přibližuje sám sobě a vlastnímu pochopení. •
Autorka studuje komparatistiku.
