Herní pole pod dohledem
Feminizace katolického milieu v předminulém století
„Když já přece proto do řádu vstoupila, abych už od mužských nadobro pokoj měla,“ zní stížnost jedné obětavé řeholní sestry, která si stěžuje papežskému nunciovi na svoji představenou, která ji v nemocnici přidělila na ošetřování do pánského oddělení.
V mnoha ohledech je dědictví 19. století ambivalentní. Na jednu stranu ho vnímáme jako století občanské, sociální a národní emancipace s masivním nárůstem práv a svobod občanů, na straně druhé dochází k posílení role státu, jeho represivních složek a k celkové disciplinaci obyvatel, především pomocí povinné školní docházky a vojenské služby. Podobně nejednoznačné je 19. století i v otázkách ženské rovnoprávnosti, což můžeme ukázat třeba na vývoji katolického milieu v tomto období, které se přes pokračující sekularizaci týkalo velké části populace.
Katolicismus se na zmíněné emancipační trendy a procesy adaptuje jen obtížně a neochotně. Už v 19. století je nepřehlédnutelná feminizace katolicismu, která se projevuje na mnoha frontách. Narůstající převaha žen v kostelních lavicích má několik příčin. Pokles vlivu náboženství na život lidí vedl k tomu, že v rámci dělení rolí v rodinách se oblast náboženského života jako ta méně důležitá stále stávala více doménou žen, které odpovídaly za náboženskou formaci dětí, chodily do kostela na pobožnosti a udržovaly tradice. Naopak muži vnímali bohoslužby coby plnění sociální role, udržování statusu řádných hospodářů a rodin a také jako příležitost k různým setkáním, ovšem těžiště jejich aktivit už spočívá jinde. Církev se tomu pragmaticky přizpůsobila a náboženský život se v té době začíná orientovat na věřící ženy, což je vidět třeba na stále intenzivnějším mariánském kultu (májové pobožnosti, emotivní litanie).
Dalším, vizuálně vděčným fenoménem byl vznik a rozvoj ženských řeholních kongregací. Po staletí byly ženské řády exkluzivní záležitostí pro pár desítek šlechtičen a měšťanek, nyní jdou počty kongregací do stovek a počty sester do statisíců, brzy jednoznačně převýší počet kněžských a mužských řeholních povolání. Vatikánské orgány často řeší případy „falešné svatosti“, kdy si exaltované řeholnice vyrábějí stigmata, sdílejí údajné vize Panny Marie a vytvářejí si okruh ctitelů, který je má později dovést k svatořečení. Kongregace napomohly ženské emancipaci, například ženám umožnily proniknout do kvalifikovaných profesí typu učitelka, ale daní za to byl dlouho povinný celibát pro ženy v této profesi. Proč? Protože žena přece nemůže zvládnout rovnocenně svoji samostatnou profesi a zároveň péči o manžela, děti a domácnost.
KÜCHE, KINDER, KIRCHE
Přestože historicky církev přinesla impulsy k větší rovnocennosti žen, v 19. století se naopak stala jednou z institucí, které jednoznačně podporovaly zesílený patriarchální model společnosti, kde i v zákonících role manželky a dcery byla vůči manželovi a otci výrazně znevýhodněná a domluvené sňatky byly jen menším z problémů. Na postupně prosazovaných ženských právech se podílely jiné společenské síly, ale třeba o volebním právu si ženy mohly v 19. století nechat zdát. Paradoxně jedním z důvodů, proč bylo odmítáno i liberálními proudy, byla představa, že ženy jsou pod příliš velkým vlivem kléru a byly by jím snadno manipulovány do volby konzervativních a klerikálních stran.
Církev jednoznačně podporuje dodnes úporně prosazovaný ideál, kdy otec chodí do práce a materiálně zajišťuje rodinu, zatímco matka zůstává doma s dětmi a má na starosti ona příslovečná tři K, tedy domácnost, děti a náboženský život (Küche, Kinder, Kirche). Asi nemusíme čtenářům vysvětlovat, že tento vzor platil jen v relativně velmi omezeném období moderní doby a jen v majetkově zajištěné části městské společnosti, zatímco po většinu dějin byly ženy zcela integrovány do pracovní činnosti rodiny, a to se dokonce i v tomto období týkalo naprosté většiny žen a rodin.
Přestože dochází k feminizaci katolicismu, klerici si rádi berou biřmovací či řeholní jméno Maria, neznamená to, že by ženy získaly v rámci církve formálně silnější postavení. K sakrální službě mají přístup nadále výhradně muži, veškeré instituce řízené řeholnicemi mají nad sebou vždy těsný mužský dohled. Existuje herní pole pro vlastní iniciativu řeholnic, farních hospodyň či mecenášek, ale vždy musí počítat s faktorem mužské supervize. Nutnost dosahovat svých cílů pomocí vemlouvání a manipulace pak posiluje stereotypy o ženské lstivosti, neupřímnosti či nedostatku charakteru.
MÍRNÁ! TRPĚLIVÁ!
Navzdory revizím koncept veřejný muž – soukromá žena o rozdělení rolí ve společnosti něco podstatného vypovídá. I tady dochází k pronikání řeholnic do veřejného prostoru, ale díky pevně stanoveným disciplinárním podmínkám vždy v jasně definované roli, která předpokládá podřízené postavení vůči mužskému světu. Ve společnosti i v rodině se stále předpokládá jasné rozdělení rolí a s nimi spojených ctností či vlastností: ženy mají být poslušné, mírné a trpělivé, zatímco u mužů se cení schopnost rozhodovat, odpovědnost, pevná výchova nejen dětí, ale i manželky, která je jako slabší pohlaví více vystavena pokušení podlehnout a potřebuje dohled a kontrolu. Všichni pěstují kult obětavého plnění povinností a pracovitosti, ale každé pohlaví má své závazky, rodinné i veřejné, definovány jinak. Jen pracovitá, trpělivá, podřízená a hospodárná žena měla naději na vydařené manželství.
Ale ženy si o svém údělu nedělaly iluze, jak prozrazuje modlitební knížka jim určená: „Všecky mé dnešní práce, domácí těžkosti, které jsem v mém manželském povolání dnes vykonala, všecku protimyslnost, kterou jsem snášela, k tvým svatým nohám kladu a […] tobě obětuji.“ Dobrá manželka má vše vytrpět a rozhodně se svými těžkostmi nemá obtěžovat manžela: „O Bože, v tomto mém nynějším zármutku […] nad mým vnitřním i zevnitřním křížem před tebou sobě naříkám. Neboť žádného nemám, před kým bych sobě v mé těžkosti a bídě stěžovati měla.“
Přestože 19. století vytvořilo podmínky pro emancipační úsilí žen v evropské společnosti, k jejímu naplnění byla (a je) ještě dlouhá cesta. •
Autor je teolog, církevní historik a kněz.