Vydat se tím správným směrem
O flanérství v ženském rodě
Stojím na Boulevard de Bercy. Je brzo ráno a já jsem právě dorazila nočním autobusem z Prahy do Paříže. Jsem tu poprvé, město je mi cizí a netuším, co pro mě chystá. V ruce svírám telefon a přemítám, kterým směrem se vydat. Co třeba tahle boční ulička? Podle navigace mě k cíli zavede nejrychleji, v mdlém ranním světle však nevypadá lákavě. Je temná, ponurá a zapáchá.
Rázným krokem se tedy rozejdu k hlavní ulici, jejíž okázalé osvětlení mě trochu uklidní. Prší a nikde ani živáčka. Ulicemi kráčím s hlavou skloněnou a pohledem upřeným na obrazovku telefonu, která se v dešti pomalu rozmazává. Razím si to přímo k cíli, žádné zacházky, zastávky, kličky, odbočky…
Když se mi později odpoledne zruší plány, zaplaví mě vlna euforie. Můžu se vydat, kamkoliv se mi zamane. Nic mi nebrání jen tak se toulat. Nemám před sebou žádný úkol, žádnou povinnost, žádný plán. Můžu se stát flanérkou?
Flanérka versus flanér
Postavu flanéra definuje v polovině 19. století německý literární teoretik Walter Benjamin v esejích Paříž, hlavní město devatenáctého století a O některých motivech u Baudelaira. Popisuje ji jako člověka, který se bezcílně potuluje ulicemi města a bezhlavě se ztrácí v ulicích. Nemá žádné povinnosti, nepracuje, lelkuje, nechává se unášet davem a pozoruje život kolem sebe. V metropolích hledá především potěšení a estetický zážitek – město se pro něj stává galerií, divadlem i hřištěm zároveň. Flanér je nositelem maskulinních privilegií, čas a peníze mu umožňují volnost, kterou si málokdo může dovolit.
Zato ženský ekvivalent flanéra v historii ani literatuře téměř nefiguruje. Naopak je zřejmé, že ženy často vstupují do ulic s omezeními, ať už finančními, společenskými, či kulturními. Pro flanérku se každá ulice stává potenciální výzvou. Strach z neznámého, bezpečnostní rizika či společenská očekávání určují, kde a jak se může pohybovat. Zatímco flanér si může dovolit lelkovat a ztrácet čas v ulicích, flanérkám bezcílná a anonymní zahálka nikdy nepatřila.
Ženy a město v literatuře
Přesto se v literatuře objevují ženy, které do městských ulic vstupují, hledají v nich vlastní způsob existence a utvrzují své místo. Hlavní hrdinka románu Good Morning, Midnight britské spisovatelky Jean Rhys Sasha Jensen stála před necelým stoletím na stejném místě jako teď já, na Boulevard du Montparnasse. Jen zřídka se vydávala za hranice 14. pařížského obvodu, kde ostatně sama autorka několik let žila. Možná právě z toho důvodu zasadila Rhys děj většiny svých hrdinek právě do této pařížské čtvrti – do prostoru, který znala a jemuž rozuměla. Sasha tak neustále kroužila po montparnasském bulváru, jediném místě, jež znala natolik důvěrně, že se v něm nebála ztratit. Právě tam, v ulicích, kde se orientovala i poslepu, mohla konečně volně dýchat. Toulat se a paradoxně se ztrácet v důvěrně známém prostoru. Samu sebe dokonce popisuje jako „bláznivou starou Angličanku, která se potuluje po Montparnassu“. A nikdy nikde jinde.
Clarissa Dallowayová, hrdinka knihy Paní Dallowayová od Virginie Woolf, si užívá teplý červnový den v ulicích Londýna. Vydává se na nákup květin, aby dokončila přípravy na večírek, který ten večer chystá. Její chůze se stává rytmem myšlenek, proudem vědomí, který splývá s pohybem města. Každý krok oživuje vzpomínky, rozvíjí asociace a přetváří ulici v niterný prostor sebepozorování, vše však vede k jedinému cíli – koupit květiny. „Když totiž člověk žije ve Westminsteru – kolik už je to? přes dvacet let – pociťuje i uprostřed všeho toho dopravního ruchu, nebo když se probudí, Clarissa to ví jistě, takové zvláštní ticho…“ Stejně jako je pro Sashu Montparnasse bezpečným přístavem, je i pro Clarissu Londýn známým a důvěrným domovem.
Po několika týdnech strávených v Paříži si troufám říct, že některé znaky mé chůze již připomínají flanérství. Toho dne ale sedím v kavárně na rohu Rue la Fayette a Rue du Faubourg de Montmartre. Nikdy předtím jsem tady nebyla. Hned po vstupu do kavárny mnou projede známé nepohodlí, ostražitě se rozhlédnu a snažím se uvolnit. Objednávám si kávu a nořím se do příběhu Esther Greenwood z knihy Pod skleněným zvonem Sylvie Plath. „Prostě jsem vyrazila správným směrem, polohlasem jsem počítala bloky, a když jsem vešla do hotelové haly, byla jsem dokonale střízlivá…“ Estheřina chůze New Yorkem, kde se ocitá poprvé v životě, je opakem bezcílného lelkování flanéra – místo rozkoše z města zažívá úzkost z nutnosti volby, cítí potřebu mít jasně vytyčenou trasu, aby se svět kolem nerozpadl. Její chůze je úzkostná, měří svět na bloky, na jasně dané úseky, které lze spočítat, přejít, zvládnout. Město pro ni není divadlem, ale bludištěm, v němž musí neustále potvrzovat vlastní existenci. Zaplatím kávu a také se s úlevou vydávám tím správným směrem do hotelu.
Najít sebe sama vně veřejné sféry
Francouzská fotografka Sophie Calle se po studiích vrátila do Paříže. Neměla práci ani peníze a volný čas trávila pozorováním lidí. Sledování neznámých postav v ulicích města byl její způsob, jak si k Paříži znovu vybudovat vztah. Sama přiznává, že ji „nezajímali ani tak ti lidé samotní. Byla to Paříž“. Ani Calle si nevolí svou trasu svobodně, je submisivní a zcela oddaná. Na jedné z výprav ji zaujaly malé dveře opuštěného domu na levém břehu Seiny, na Gare d’Orsay. Calle si v jedné z místností udělala základnu, kam se opakovaně vracela. „Bylo to místo, kam jsem mohla jít a být sama a dělat, co se mi zachce.“ Dny bez povinností a závazků nebyly prodchnuty strachem a nejistotou, ale staly se obdobím, kdy našla sama sebe. K sobě samé ji ovšem nedovedlo lelkování ulicemi města, jakým se bavil flanér. Město bylo jen prostředkem.
Ulice města jsou pro flanérky bludištěm, labyrintem neznáma, odkud utíkají a které vnímají jen jako prostředek k dosažení cíle. Místo, kde mohou být plně samy sebou a vědomě prožít volný čas, se však nachází v soukromé sféře, za zavřenými dveřmi. Přestože se ženy v průběhu 20. století přirozeně dostávaly ze soukromé sféry do té veřejné, Calle dokazuje, že ne vždy je veřejná sféra pro ženy inspirativní a přívětivá tolik jako pro muže a že ani zdaleka neznamenala nabytí flanérovy svobody a anonymity.
Odvaha jít, i když není kam
Flanérky se městy bezcílně netoulají, svobodně si nevolí trasu svých procházek ani v metropolích nenacházejí výhradně potěšení. Jejich trajektorie jsou určovány opatrností, zkušeností, pamětí. Volí jasný cíl nebo místa dobře známá. Na ulicích města zastávají funkce mnohem více zatížené každodenním životem a rozdělením společnosti do dvou různorodých sfér, s čímž se flanér nikdy nemusel potýkat.
Jak ovšem připomíná Lauren Elkin v knize Flâneuse, právě akt chůze dopomohl Virginii Woolf stát se spisovatelkou. Pro Jean Rhys i Sylvii Plath byla chůze neméně důležitým zdrojem inspirace, přemýšlení, třídění myšlenek či utváření identity. Jsou to chvíle, kdy nic nemusí – pracovat, starat se o děti, uklízet, vařit, plánovat ani se bavit. A i když flanérky ve městech nelelkují, přesto v chůzi nacházejí prostory, kde se čas na chvíli zastaví. Na rozdíl od mužské zahálky není ženská chůze útěkem od práce, ale návratem k sobě samé.
Když dnes znovu stojím na rohu Rue la Fayette a Rue du Faubourg de Montmartre, vím, že můj pohled na město nebude nikdy stejný jako pohled flanéra. Taky ale vím, že v tom je síla flanérky – nikoli v bezstarostném lelkování, nýbrž v odvaze jít, i když nemá kam. V odhodlání zůstat v pohybu, i když město někdy vzdoruje. •
Autorka je bohemistka.