Hrdina do nehrdinských časů
O Aeneovi, rozporuplném praotci Římanů
V Česku snad není nikdo, kdo by neznal otřepanou hlášku profesora Hrbolka z filmu Marečku, podejte mi pero: „I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.“ Senilní češtinář sice nekonkretizoval, které z Vergiliových děl by mělo být předmětem četby, na prvním místě se ale nabízí vrcholné dílo tohoto římského klasika, hrdinský epos Aeneis.
Jeho protagonistou je bájný Aeneas, který po tragickém pádu Troje vynesl na zádech vlastního otce Anchísa z hořících trosek a v čele hrstky Trojanů se vypravil hledat novou vlast daleko na západ. Po dlouhém a dobrodružném bloudění nakonec přistál v italském Latiu, kde svedl vítězné boje s místními kmeny, a poté, co v závěrečném duelu zabil vládce Rutulů Turna, položil základy budoucí slávy tisícileté římské říše. Trojský běženec se tak stal praotcem římského národa, od jehož syna Iula odvozovali svůj původ sám Gaius Iulius Caesar i jeho adoptivní syn Gaius Octavius, známý spíše pod titulem Augustus („Vznešený“).
Úprk, zrada, selhání
Aeneas byl zvláštní hrdina, tak trochu nehrdinský. V Homérově eposu Ílias, který líčí boje o starověkou Troju/Ílion, vystupuje jako marginální postava. Neváhá se sice utkat s největším řeckým hrdinou, Achilleem, v souboji s ním ale nemá šanci uspět, a nakonec ho musí tahat z bryndy sám bůh Poseidón. Ten k nelibosti řeckého reka odnese Aenea z boje, a tím mu zachrání kůži. Už Homér nicméně předpovídá Aeneovi velkou budoucnost a přisuzuje mu vládu nad Trojany po smrti jejich vládce Priama. V antice ovšem kolovala i méně lichotivá verze báje o Aeneovi, v níž tento hrdina zradil vlastní národ a zaprodal se Řekům. Podle tohoto podání, které nám zprostředkovává pozdně antický román Diktya z Kréty, údajného přímého účastníka trojské války, se měl Aeneas za zády krále Priama dohodnout s Řeky na separátním míru za příslib podílu na kořisti a zachování rodného domu. Budoucí zakladatel římského národa z tohoto románového vyprávění vychází jako bezskrupulózní zrádce. I když pomineme tuto verzi příběhu, už jen fakt, že nebojoval s mečem v ruce až do trpkého konce rodného města jako jiní trojští hrdinové a místo toho vzal nohy na ramena, nevrhá na prapředka Caesara a Augusta právě nejlepší světlo.
Vergilius si je toho velice dobře vědom a ve svém eposu omlouvá toto nehrdinské chování Aeneovou bezpodmínečnou poslušností k bohům. Podle římského básníka byl Anchísův syn ve skutečnosti odhodlaný vést boj v Troji až do trpkého konce, jeho heroické odhodlání však zbrzdila jeho matka Venuše, která se mu v kritickém momentě zkázy města zjevila a vybídla ho, aby přestal vzdorovat vůli bohů a raději se postaral o vlastní rodinu a přeživší Trojany. A Aeneas, ctící matku a bohyni, jí bez odmlouvání vyhověl.
Intervencí shůry omlouvá římský básník i další morální selhání svého hrdiny, především zradu lásky k punské královně Didó. Tato vladařka přijala pohostinsky trojské uprchlíky, když přistáli u afrických břehů, a ke své smůle se zamilovala do jejich vůdce. Aeneas sice zprvu opětoval její city a vzbudil v ní naději na sňatek, nakonec ale jejich lásku zradil a chystal se z Kartága po anglicku zmizet. A když Didó jeho záměr odhalila, vymlouval se na své historické poslání a vůli bohů, které se nelze protivit. I tehdy zabránil trojskému hrdinovi jednat podle vlastního přání zásah vyšší moci. Zjevil se mu posel bohů Merkur, aby mu tlumočil pokyn samotného Dia, že má přestat marnit čas s ženou, sbalit si kufry a odplout do Itálie, jak mu bylo osudem určeno. Zhrzená královna Didó nakonec spáchala sebevraždu, před tím ale zrádného Aenea i s celým trojským národem proklela a zadělala tak na budoucí nepřátelství mezi Římem a Kartágem.
Diktát vyšší moci
Aeneas je tedy tak trochu hrdinou proti své vůli. Raději by zůstal se svou láskou a vedl v ústraní klidný život, nedokáže se ale vzepřít vyšší moci a je nakonec nucen dostát svému hrdinskému poslání. Musí mu obětovat všechno: osobní život, lásku i přátele. Jeho určující vlastností není ani zdatnost v boji (i když ani ta mu nechybí), ani lstivost, nýbrž pietas, tedy „poslušnost a zodpovědnost“, jak lze toto mnohoznačné latinské slovo také přeložit. Plní poctivě všechny závazky vůči bohům, národu i rodině, a to i za cenu osobních obětí. Nezbývá mu než rezignovat na svá osobní přání a plány a podřídit se diktátu vyšší moci. Kdykoli se pokusí vzepřít svému osudovému předurčení, dostane se mu nevybíravého pokárání, po němž srazí paty a bez dalšího odporu určené zadání splní. Stojí tak v určitém kontrastu ke svým homérským předchůdcům, kteří jednají podle své vůle v souladu s kodexem heroických ctností a jsou ochotni jít i hlavou proti zdi. Aeneas místo toho rezignuje na svoje osobní ambice a bez odporu se podřizuje vyšším cílům, které mu osud vytyčil. Je to hrdina do nehrdinských časů, archetyp pravého Římana, pro něhož je blaho celku vždy na prvním místě a jehož osobní život jde stranou.
Rozpor mezi tím, co by si sám přál a co je nakonec nucen udělat, se samozřejmě neobejde bez následků pro duševní rovnováhu samotného Aenea. Praotec Římanů totiž není jen nehrdinský, ale také „melancholický“ hrdina, jak ho nazval jeden z badatelů. Plní sice svědomitě vůli bohů a obětuje vše svému poslání, mnohdy ale za cenu osobní deziluze. Už v prvním zpěvu eposu během mořské bouře, která zahnala Trojany daleko od cíle jejich cesty ke břehům Afriky, propadá Aeneas malověrnosti a lituje toho, že zůstal naživu. Podobnou duševní krizí prochází, i když zjistí, že mu není souzeno setrvat u milované Didó, ale musí ji v rozporu se svým přáním opustit. V tu chvíli si neodpustí poznámku, že do Itálie odplouvá proti své vůli („Italiam non sponte sequor“). O určité Aeneově mentální labilitě svědčí i okamžiky, kdy propadá svým vnitřním běsům a chová se nezvykle krutě, jak bychom u tohoto zbožného hrdiny nečekali. Například když hnán touhou po pomstě, způsobené smrtí svého věrného přítele Pallanta, neváhá nechat zaživa upálit zajaté nepřátele na jeho hrobě. Stejnou necitelnost pak projevuje i v případě svého úhlavního protivníka Turna, který ho po své porážce marně prosí o milost a vyzývá ho, aby v sobě dál neživil nenávist. Místo slitování mu Aeneas vrazí meč do hrudi a pošle ho k podsvětním stínům. Tímto temným obrazem celý epos končí, žádný happy end se nekoná, i v tomto ohledu je Aeneas předobrazem svých pozdějších potomků, Caesara i Augusta.
Zájemce o osudy tohoto podivného hrdiny není samozřejmě odkázán pouze na latinský originál, a nemusí se dokonce už ani prokousávat letitým a místy těžko srozumitelným překladem, jehož autorem byl Otmar Vaňorný. V roce 2023 totiž vyšel v nakladatelství Argo nový český překlad, o nějž se zasloužil Michal Ctibor. Tento mladý český klasický filolog se nesnaží modernizovat Vergiliovo dílo za každou cenu, jeho hlavní ambicí je zachovat plynulost vyprávění a přirozený slovosled, tak aby zprostředkoval dávný příběh ve čtenářsky přívětivější podobě. Vyhýbá se proto obvyklým obezličkám překladatelů z antických jazyků, kteří se ve snaze dostát co nejvěrněji původními metru uchylují k různým krkolomným spojením, šroubovaným konstrukcím, nepřirozenému slovosledu a zapomenutým archaismům, které potenciální zájemce od antické literatury spíše odrazují. Naopak autor nového překladu se snaží zachovat co nejpřirozenější slovosled, nevyhýbá se ani kolokvialismům a slangovým výrazům, nezpronevěřuje se však epické vznešenosti, kterou si s dávnými hrdinskými příběhy spojujeme. Výsledný překlad je čtivý a prostý nepřirozených slovních konstrukcí, aniž by se nějak vzdálil originálu, a zároveň i rytmicky plynulý a libozvučný. I pověstný skladník si tedy dnes může přečíst Vergilia nejen v originále, ale i ve srozumitelném a čtivém překladu. •
Autor je klasický filolog.
Vergilius: Aeneas. Překlad Michal Ctibor, vydání v tomto překladu první. Argo, Praha 2023.