Obrázky domoviny
Češi, Slováci a Rusíni v Americe v dobách Hordubala
Karel Čapek v Hordubalovi vystihl rozdvojený pocit emigranta po návratu domů, podemletý nedůvěrou na všech frontách. Idealizované představy o životě v Americe, ale i o zemi, z níž Hordubal odjel, přerůstaly v meziválečné době ve stereotypy. Některé doznívají i dnes.
Když se Čapkův Hordubal vrátí po osmi letech z Ameriky do rodné vesnice na Podkarpatské Rusi, všechno je jinak, než jak doufal. Nikdo si neumí – ani nechce – představit jeho život v daleké cizině, náročnou práci v dolech, tíživou samotu ani dlouhou cestu přes oceán. Nikdo nevěří, že se vrátil bez kapes plných peněz. Navíc život na vesnici se poté, co z něj Hordubal odešel, nezastavil. Dceři už dávno nejsou tři roky, z ženy se stala zdatná a samostatná hospodářka, našla si nového partnera. Tento do jisté míry odysseovský návrat do proměněné reality domoviny končí tragicky. V románu je ale kromě osobní, lidské tragédie vystižen i stěžejní nepoměr mezi očekáváním a realitou, mezi idealizovaným světem a jeho nekompromisní skutečností.
Illinois, Ohio, Nebraska, New York, Texas, Wisconsin
Čapkova novela z třicátých let 20. století vychází v mnohém z pravdivých událostí, a to nejen ve smutném osudu protagonistů. I pozadí, na němž se příběh odehrává, je vykresleno podle dobových událostí a faktů. Příslib velkých peněz a lepšího života v Americe nepřestal přitahovat ani v meziválečné době samostatného Československa. Největší vlny emigrace se udály před první světovou válkou a před rokem 1924, kdy USA zavedly imigrační zákon omezující počty přijíždějících pracovníků ze střední, východní a jižní Evropy. I po tomto roce však do Ameriky mířily síly, které nacházely práci na farmách, v továrnách nebo v dole jako Hordubal.
Českých i slovenských komunit bylo v USA mnoho a koncentrovaly se jak v zemědělských, tak v průmyslových oblastech. Těsně po světové válce zde žilo šest set tisíc Čechů, a to především ve státech Illinois, Ohio, Nebraska, New York, Texas a Wisconsin. Přibližně stejný počet Slováků našel nový domov v Pensylvánii, Ohiu, New Jersey, New Yorku a Illinois. Ačkoliv tedy ve většině případů odešli z Rakouska-Uherska, ke konci války se mnozí členové obou komunit zapojili do formování nového československého státu. Sám T. G. Masaryk strávil v USA za války hodně času přednášením a zvedáním povědomí o poměrech ve střední Evropě.
Vedle politické angažovanosti ale běžel obyčejný život nekompromisně dál, a to jak v USA, tak třeba v Hordubalově rodném kraji v nejvýchodnějším konci nově vzniklé republiky. Vyvíjely se i emigrantské komunity a jejich vztah k domovině. Udržování vztahů a kontaktů ale nebylo jednoduché. Negramotný Hordubal nebyl sám, kdo posílal dopisy jen do té doby, dokud mu je kolega pomáhal předepsat. Důležitou roli hrál český a slovenský tisk vydávaný v USA různými kulturními, náboženskými a politickými organizacemi. Publikace jako Amerikán, Hospodář, Náš svět nebo Svornost přinášely informace z Evropy, ze světa, ale hlavně ze života v Americe.
Koho zaměstná československý pavilon?
Jedním z důležitých momentů, kdy docházelo k setkání mezi usedlíky v Americe a jejich domovinou, byly světové a mezinárodní výstavy, jichž se Československo pilně účastnilo. Jen v USA se jako nový, ale ambiciózní stát objevilo na čtyřech výstavách – ve Filadelfii v roce 1926, v Chicagu v roce 1933 a těsně před druhou světovou válkou v New Yorku a San Franciscu. Tyto mohutné a několik týdnů či měsíců trvající události vždy lákaly k účasti mnoha zemí a milionů návštěvníků. Byly příležitostí konfrontovat a prohlédnout si nejen nejnovější trendy ve vědě, umění a technice, ale poznat také nejrůznější kouty světa, do kterých se běžný Američan (ať už jakéhokoliv původu) neměl šanci dostat. A k těmto koutům patřila i česká, slovenská a částečně i rusínská domovina. Když se například plánovala výstava Století pokroku v Chicagu, kde žila početná česká a slovenská komunita, tehdejší starosta města Tony Cermak (čili Antonín Čermák, který byl českého původu) vyslovil víru v propojení obou světů rozdělených oceánem. Československý pavilon v Chicagu podle něj měl těm, co nikdy nevstoupili na československou půdu, názorně ukázat všechny úspěchy československého národa.
Pro usedlíky se stala výstava potenciální příležitostí, nejen jak se setkat s domovinou, ale také jak získat práci. Jenže zde mnozí narazili. Organizátoři československých pavilonů si většinou dovezli své zaměstnance z Evropy. Částečně to bylo i proto, že věřili, že v Americe usazení emigranti mají vyšší životní úroveň a lepší příjmy, a tudíž přivýdělek z národního pavilonu nepotřebují.
Šlo samozřejmě o rozpor mezi představou a skutečností a podobné názory na ekonomickou prosperitu se s realitou rozcházely. Navíc se objevovaly i případy, kdy sice krajané zaměstnáni v československých prezentacích byli, ale docházelo k jejich zneužívání. Jeden bývalý legionář a aktivní novinář si například opakovaně stěžoval, že dívky, které práci v československém pavilonu našly, jsou podrobovány špatným pracovním podmínkám, pracují dlouhé hodiny bez přestávek a sociálního zabezpečení. Mnozí uchazeči o práci z české a slovenské diaspory tak spíše nacházeli uplatnění na jiných místech výstaviště, a dokonce v pavilonech jiných zemí.
S realitou se často rozcházely i představy o tom, jak vypadá nebo by měl vypadat život, kultura a umění rodné země uvnitř národního pavilonu. Každá mezinárodní prezentace československého státu zahrnovala nepochybné symboly technologie a pokroku, které měly jasně vytyčit orientaci na budoucnost a modernitu. Kromě všudypřítomné busty prezidenta Masaryka zahrnovaly národní prezentace výstavy nejrůznějších strojů a přístrojů, turbín, velkoplošných fotografií továrních provozů a moderních městských výstaveb. Přítomno bylo vždy i moderní umění a design: umění určené k reprezentaci a design i k případnému prodeji.
Kroje a načančaná robota
Vedle těchto výstav, jasně vyjadřujících, že se nový stát řadí po bok průmyslových zemí jako právoplatný partner, se ale všude objevovaly i prezentace lidových artefaktů nebo obrazy neporušené slovenské a rusínské krajiny s vesničany v lidových oděvech. Oficiální události jako slavnostní otevření pavilonů nebo národní dny vždy doprovázely dívky a ženy v lidových krojích. Lidovost byla nedílnou součástí identity Československa. Měla evokovat, že nová země je sice co do demokratického zřízení nová, má ale dlouhou historii a vlastní tradice, a tím tedy i právo na politickou samostatnost a sebeurčení.
Toto byl v mnoha případech obraz domova, který si do Ameriky přivezli také emigranti. Uchovávali si ho v podobě udržování tradic či slavení svátků nebo vyrábění oděvů a drobných domácích předmětů. Na druhou stranu to také byl obraz, který rychle zastarával. Diaspora se sice ráda účastnila například národních dnů při světových výstavách a sokolských sletů, které poskytovaly příležitost obléknout se do krojů. Začal se ale objevovat i generační rozpor – mladší generace totiž spojování svého původu s lidovostí tolik nesdílela. Cítila totiž, že má více společného s mladými Američany a Američankami (jakéhokoliv původu) než s kulturou svých rodičů a prarodičů ze země, kterou oni, narození v USA, nikdy nenavštívili a pravděpodobně ani nenavštíví.
Když tak například ve třicátých letech putoval po českých a slovenských komunitách v USA film Zem spieva (1933) českého fotografa a filmaře Karla Plicky, zvedla se vlna protestů proti takovéto prezentaci Československa. Film ukazoval idealizovanou a estetizovanou podobu lidových tradic a zvyků zvláště na Slovensku v romantických obrazech sledujících venkovský život v různých ročních obdobích. Například v Indianě se ozvaly kritické hlasy proti takovémuto zkreslování života v novém státě na těžkou venkovskou robotu. Zástupci nové generace volali po filmech, které spíše ukazují moderní, bohatou zemi s továrnami, sokolskými sportovišti, lyžováním, zkrátka životním stylem, s nímž se mohou mladí identifikovat.
I svět, do kterého se chtěl Hordubal vrátit, se změnil a nepřestával se měnit. To se dělo nejen v nejvýchodnějších částech Československa, ale i v Americe emigrantů z těchto končin. Představy o životě na druhé straně se ale často rozcházely a konfrontace přinášely mnohá překvapení i zklamání. Lidovost se stávala okrasným doplňkem estetizované národní kultury, zatímco idealizovaná modernita pokrokového světa přitahovala další a další nadšence. Tyto protiklady byly k vidění v koncentrované podobě právě v československých pavilonech, do kterých se zapojovaly české a slovenské komunity z obou konců světa, a přispívaly tak k prohlubování mnohých stereotypů o podstatě kultury a životního stylu v Československu i v Americe. •
Autorka je historička umění.