Naučit se vidět archeologicky
O přítomnosti a překvapení
V chladném, větrném zimním dni se na vysoký kopec ve středním Řecku drápal archeolog. Zem pokrývala tenká vrstva sněhu, v téhle části země vzácnost, při výstupu nahoru tak musel dávat pozor, aby na ostrých kamenech neuklouzl. Na kopec šplhal, protože byl stejně jako většina archeologů trochu blázen a zároveň své práci velmi oddaný: na vrcholku se nacházely nějaké ruiny a on je potřeboval vidět.
V jednu chvíli se zastavil, aby si krátce odpočinul; vydechoval páru do chladného vzduchu a mimoděk pohlédl dolů na pustá pole na úpatí kopce. Naskytl se mu nečekaný a ohromující pohled. Na poli se rozkládalo starobylé město, kompletní do nejmenších detailů. Ulice, zdi, bytové domy a veřejné budovy, vše tam bylo, lesknoucí se ve sněhu. Zatímco o ruinách a hradbách na vrcholku kopce se vědělo, město, na něž se díval, bylo neznámé (ačkoli tam místní farmáři už několik let nacházeli náhodné objekty). Následující rok se archeolog s týmem výzkumníků na úpatí kopce vrátil a zahájili vykopávky, jež pokračovaly po další desetiletí, odhalily části města a značně posunuly poznání helénistického období ve středním Řecku.
Podzemní světy mají jednu podivnou vlastnost. Pohřbené předměty, především zdi a další výrazné překážky, mění teplotu půdy nad nimi. Mění také rychlost růstu rostlin. Při pohledu shora tak archeolog mohl mezi stopami pneumatik od vozidel pastýřů a včelařů v čerstvě napadlém sněhu uvidět různé vzorce tání. Různě rychle tající sníh prozrazoval přítomnost ulic, zdí i budov pohřbeného města. Kdyby v tu chvíli nebyl na tom kopci, kdyby zrovna nenasněžilo, kdyby se nepodíval dolů a díky svému studiu, zkušenostem a vnímavosti nepochopil, na co se dívá, město by pravděpodobně zůstalo neobjeveno. Existují i jiné případy, kdy byly starověké lokality objeveny podobným způsobem v zimě nebo na jaře, kdy ze země raší rostliny různou rychlostí v závislosti na tom, co je pod nimi.
VYPNOUT AUTOPILOTA
Naučit se vidět archeologicky vyžaduje (paradoxně) být plně přítomen v současnosti. Náš mozek je obvykle horečně aktivní, neustále zpracovává informace, plánuje, co budeme dělat zítra, trápí se, zda naše plány vyjdou. Velkou část života prožíváme v hlavě, když přemýšlíme o budoucnosti, znovu si přehráváme minulost nebo necháváme mysl jen tak bloumat. To vyžaduje mnoho energie. Abychom mozku dopřáli odpočinek, vytváříme si rutiny, automatismy, návyky a kolem nich strukturujeme své životy… Když postupujeme rutinně, mysl se vzdálí od toho, co je přímo před ní, a zapne autopilota, čímž se uvolní prostor pro přemýšlení o jiných věcech. V tomto stavu máme sklon vidět a slyšet to, co očekáváme; náš mozek si vytvoří obecný obraz a často potřebné detaily doplní za nás na základě očekávání a zkušeností (mimochodem, takto funguje i generativní umělá inteligence). Problém je, že to občas vede k tomu, že nám něco unikne nebo že něco nesprávně interpretujeme (opět viz genAI). Být v přítomnosti a vidět archeologicky znamená automatický systém vypnout a znovu se napojit na okolí.
Z modu autopilota nás někdy vyruší například chvíle nebezpečí, překvapivá příhoda nebo moment intenzivní kreativity (umělci pravděpodobně znají tento typ detailního pozorování nejlépe). Podobný efekt může občas mít i intenzivní nuda. Například před několika lety jsem při vykopávkách měl nepříliš vydařený den. Prováděli jsme dálkový průzkum pomocí magnetometrie, chodili jsme sem a tam s těžkým zařízením a měřili jsme kolísání magnetického pole v půdě, abychom lokalizovali pohřbené objekty. V praxi to může být neuvěřitelně nudné. V jeden moment v průběhu odpoledne jsem musel vyslyšet volání přírody a nechal jsem přitom svoji pozornost bloumat okolím, jednoduše protože jsem v tu chvíli neměl co jiného dělat. Najednou jsem zpozoroval, že z boku zavlažovacího kanálu lemujícího okraj naší archeologické lokality vyčnívají dva mramorové bloky. Další dva byly viditelné na druhé straně kanálu. Na místě, kde jsem stál, jsem byl již mnohokrát, nikdy jsem si ale těchto bloků nevšiml. Další zkoumání pak prokázalo, že šlo o zbytky antického mostu; kanál nebyl, jak jsme předpokládali, nově vybudován v padesátých letech 20. století, naopak ležel na mnohem starším vodním toku. Kdybych nebyl extrémně znuděný a nedovolil mysli znovu navázat kontakt s okolím, pochybuju, že bych si něčeho všiml.
Archeologie vyžaduje neustálou pozornost, při zaznamenávání a interpretaci pozůstatků minulosti se spoléháme na pečlivé pozorování. Naše práce připomíná čtení knihy, jejíž každou přečtenou stránku spálíme; k záznamům se nemůžeme vracet, protože při vykopávání dalších vrstev je zároveň ničíme. Důležité jsou pro nás informace o kontextu a umístění objektů a struktur ve vztahu k sobě navzájem, artefakty samy o sobě jsou většinou druhořadé, bez kontextu mají poměrně malou hodnotu. Jako detektivové musíme být duchem přítomní, kriticky rozpoznávat stopy, hned jak se objeví, než budou navždy ztraceny. Upadnout příliš hluboko do rutiny znamená tuto pozornost ztratit. Vidět archeologicky vyžaduje ostražitost, abychom neztratili schopnost pozorně sledovat detaily a podmínky kolem nás. Ale zároveň ty podmínky můžeme i utvářet. Dobrý archeolog navštěvuje svoji lokalitu za neobvyklých denních dob nebo ve špatném počasí. Déšť, sklon slunce v pozdním odpoledni, sníh, změna podmínek často odhalí nové informace, které by jinak zůstaly ukryté, ať už kvůli viditelnosti, nebo známosti. Většina archeologických týmů má někde po ruce rozprašovač, aby mohla během kopání stříkat vodu na stěny výkopů a lépe tak rozpoznat změnu barvy půdy, což je důležité znamení proměny kontextu. Pozornost si zaslouží i ostatní smysly: tiché cinknutí krumpáče namísto obvyklého skřípání naznačuje, že je čas vyměnit nástroj, abyste dalším úderem něco nezničili. Archeolog svádí nekončící boj s opakováním a rutinou, s lidskou tendencí přepnout mozek na autopilota, umožňujícího myslet na něco jiného.
DETEKTIVNÍ PRÁCE
Dalším prvkem archeologického pohledu a uvažování je schopnost vzít všechny tyto detaily a poskládat je dohromady, abychom pochopili celý proces. Jak se věci, které vidíme, dostaly na své místo? Jaká řada událostí a jaké podmínky vedly k tomu, že detaily, jež pozorujeme, jsou takové, jaké jsou nyní? Zde začíná skutečná detektivní práce: naše pozorování jsou pevně zakotvena v přítomnosti, ale interpretace se posouvá do minulosti, případně budoucnosti, aby zahrnovala příčinu a následek. Opět jsme závislí na pozorování procesů, obvykle ve vlastním životě, abychom z nalezených stop poskládali někdejší příčiny a následky. Například v části Řecka, kde pracuji, proběhly v roce 2023 strašlivé povodně. Mnohé z domů v nedalekých malých vesnicích jsou postaveny z cihel z nepálené hlíny, stejně jako tomu bylo po staletí. Uprostřed katastrofy, když jsme prchali před stoupající vodou, jsme si všimli, jakým přesně způsobem se hliněné cihlové budovy zřítily. Bylo logické, že předchozí povodně v této oblasti mohly způsobit stejné zřícení hliněných cihel, což se dalo hledat v archeologických záznamech. A opravdu v minulých dvou letech se vzorec destrukce domů objevil v našich vykopávkách. A to jen díky tomu, že jsme věděli, co hledat, že jsme pečlivě pozorovali. Zmíněné příklady a vysvětlení archeologického vidění a myšlení vybízí k zastavení se a pozorování toho, co právě děláme. Neustále jsme tlačeni k pohybu, produktivitě, plánování. Zvládáme to obvykle s pomocí rutiny a návyků, mozek přepínáme na autopilota, abychom se mohli soustředit na další a další úkoly. Avšak ze zběsilého proběhnutí muzeem a kopání co největší rychlostí jako archeologové vytěžíme málo.
Ač se to nezdá jako nejefektivnější a nejproduktivnější, narušte své rutiny a zpomalte. Dopřejte pozornost okolním podmínkám. Pokud nespěcháte, vydejte se jinou cestou. Při plnění úkolu se soustřeďte raději na svůj přítomný krok, než abyste se snažili myslet o jeden krok dopředu. Sledujte na detaily, přemýšlejte, proč jsou věci takové, jaké se jeví teď a před vámi. Myslím, že budete překvapeni, čeho si všimnete a k čemu vás to dovede. •
Autor je archeolog.
Z angličtiny přeložila Zuzana Urbanová.