Mor, bahno a my
Čítanka prvorepublikové rétoriky kolem sexu za peníze
Začátkem 19. století vzplanuly v evropské společnosti vášnivé debaty o prostituci, jež byla velice rozšířeným jevem.
Na jedné straně stáli zastánci reglementace (úředního dozoru), kteří prosazovali zavedení pravidelných zdravotních kontrol a registrací prostitutek. Prostituci považovali za nevyhnutelné zlo, které je nutné regulovat, aby se zabránilo šíření pohlavních nemocí. Na druhé straně stáli abolicionisté, ti chtěli veřejné domy zrušit a prostituci ze společnosti zcela vymýtit. Regulaci chápali jako nebezpečné normalizování prostituce.
Názorový boj těchto dvou skupin se vedl po velice dlouhá léta na mezinárodní i národní úrovni. V Československu vyvrcholil ve dvacátých letech 20. století, kdy vznikl návrh zákona, jenž měl zrušit stoletou (rakousko-uherskou) regulaci. Po dlouhých politických a lékařských debatách byl nakonec 11. července 1922 aboliční zákon přijat.
V době, kdy byl zákon projednáván, se debata o prostituci dostala do centra pozornosti politiků i veřejnosti. Téma se stalo zrcadlem sociálních a morálních otázek, které rezonovaly ve společnosti. Politické proslovy, jež legislativní změnu doprovázely, někdy nabíraly populistický charakter. Je to vidět na lexiku i na rétorických postupech, jež nám mohou znít povědomě i dnes.
PLÍSEŇ SPOLEČNOSTI
V politických debatách byl obchod se sexem prezentován coby symbol morálního rozkladu společnosti. Politici vykreslovali prostituci jako sociální nemoc a sdíleli různorodé zprávy ze života prostitutek, v nichž opakovaně používali výrazy nemravné nebo hanebné. Dalším významným aspektem bylo zdůrazňování zdraví národa a negativních dopadů venerických onemocnění.
Podporovatelé reglementace tvrdili, že prostituce je u ženy něčím imanentním, tedy že vychází z její podstaty, ale zároveň jde o jev sociálně podmíněný. Tito politici se tehdy odvolávali na kriminologické výzkumy a z nich vyvozovali, že prostitutky mají vrozené sklony ke zločinu a degeneraci, podobně jako zločinci. Pracovali s pojmy jako zkrocení, divokost; nezbytnost, nutnost.
Abolicionisté používali metafory bílé otroctví, mor společnosti, bahno, virus a plíseň. Jejich konkrétním cílem bylo zrušit regulační opatření a úřední dohled nad prostitucí, čímž by se ztížil přístup veřejnosti k sexuálním službám. Provozování „nejstaršího řemesla“ mělo zůstat legální, pokud nedocházelo k jeho organizovaným formám (provozování nevěstinců, kuplířství) nebo pokud neohrožovalo veřejnou morálku a zdraví.
Populistická rétorika tehdejší politické debaty se projevovala v dichotomii my versus oni. Politici rozlišovali mezi čestnými občany, kteří se drží správných morálních zásad, a prostitutkami či jejich kupci, kteří byli vnímáni jako zdroj morálního úpadku. Toto rozdělení posilovalo dojem, že stát a jeho zákony musí chránit poctivé občany před dekadencí, již představovala prostituce.
Nakonec politici, kteří se účastnili této debaty, populisticky apelovali na bezodkladný státní zásah. Diskutující předkládali požadavky na povinné hlášení nemocných, nucené léčení nebo zrušení nevěstinců. Opatření byla prezentována jako jediný možný prostředek, jak zachránit jednotlivce i celou společnost před nemravností a zajistit tak veřejné zdraví.
NOVINÁŘSKÁ VÝZBROJ
V meziválečném Československu sehrávaly noviny zásadní úlohu v utváření veřejného mínění. Stranický tisk nejenže poskytoval informace, ale často sloužil jako nástroj politické propagandy a šíření populistických narativů. Stranické listy popisovaly prostituci různě, vždy v rámci světonázorů svých vydavatelů, avšak téměř vždy používaly silných a emočně zabarvených metafor: … zlo má kořeny sociální v bídě a zanedbalosti, které může odstraniti jen socialistický řád, neboť prostituce a šíření pohlavních nemocí je jen jedním důsledkem – božského – kapitalistického pořádku, z něhož těží fušeři, laici i někteří nesvědomití lékaři (Rudé právo, 10. 12. 1921).
Texty publikované v té době v orgánu Československé sociálně demokratické strany Rudé právo neodsuzovaly samotné prostitutky, nýbrž celou činnost, kterou přičítaly kapitalistickému systému. Prostituce je plodem kapitalistické společnosti (11. 4. 1923). Tento list využíval emotivní jazyk (morální rozvrat, mor prostituce, kapitalistické pijavice, bahno společnosti) a společnost dělil na lidi se správnými/socialistickými a zkaženými/ buržoazními hodnotami. Prostituce byla podle jejich autorů spjatá s měšťáckou společností. Buržoazní moralisté hledali kořen prostituce nikoliv v bídě, nýbrž v lehkomyslnosti (17. 7. 1921). Do kontrastu list stavěl situaci v bolševickém Rusku, kde si politici s problémem údajně již poradili. V Moskvě, městě dvojmilionovém, v poslední době prostituce téměř vymizela, bez jakékoliv reglementace! Skutečných prostitutek není tu více než 800. Kuplířství se tu tresce s pravou ruskou přísností (11. 10. 1925). Realita v Sovětském svazu však byla mnohem složitější, jak dokládají pozdější historické studie. I Rudé právo, stejně jako konkurenční stranické tribuny, nabízelo své zdánlivě jednoduché řešení komplexního problému: prostituce zanikne, jakmile budou ženy vtaženy do pracovního procesu a stanou se aktivními členkami socialistické společnosti.
List České strany národně sociální České slovo představoval prostituci jako důsledek oslabování rodinných a národních hodnot. Jeho jednoduché řešení spočívalo v návratu k tradiční výchově a v posílení morálního charakteru společnosti.
Je třeba už od dětství hocha i děvče otužovati, zaměstnávati tělesnou prací, odstraňovati alkohol, špatnou četbu, vésti k prostému, pracovitému životu, pěstovati pevnou vůli, sebeovládání v každém směru a včas vštípiti správné nazírání na život pohlavní s náležitým zdůrazněním celé zodpovědnosti.
Přispěvatelé Českého slova na počátku schvalovali aboliční zákon, měli však výhrady, hlavně k jeho financování. Po přijetí zákona noviny poukazovaly na další nárůst prostituce. Národní listy často uváděly alarmující údaje o počtech nevěstek, kritizovaly selhání veřejných institucí a nedostatečnou kontrolu. Přispěvatelé hledali zdroj potíží i jejich řešení mimo stát: Prostituce je problém mravnosti národa, ne problémem policejním (29. 1. 1920). Prostituce byla podle Národních listů otázkou vyššího řádu, tedy národní cti a charakteru. Deník Venkov, spojený s Českou stranou agrární, měl v dané otázce mírnější tón. V celkově nevelkém počtu článků kladl důraz na regionální tradice a na kritiku modernizace. Pro agrární hnutí očividně nešlo o prioritní otázku. Jistou expresivní výjimku představoval článek z 16. prosince 1925, který se věnoval prostituci v Řecku.
V Řecku jako snad všade se rozmohla za poslední doby nesmírně prostituce. Moudří a opatření otcové státu uznali, že jednou z hlavních příčin tohoto smutného zjevu je dráždivý a nestoudný způsob, s jakým se ženy odívají, a stavěním na odiv svých málo skrytých půvabů svádějí muže. Za hlavního viníka uznána krátká sukně.
Prostituce zde není výsledkem ekonomických ani sociálních faktorů, nýbrž jednoduše vymýtitelného jevu (typu oděvu žen). Ženy tady nejsou oběťmi, ale viníky, kteří svou nestoudností podněcují muže k neřesti.
Prostituce byla v novinách dvacátých let minulého století mnohokrát označována jako plíseň, upír či jako škola neřesti, která ničí sexuální ideály a podkopává morálku celé společnosti. Prostitutky byly popisovány různými metaforami, například jako sirény nemravnosti, pijavice, perverzní netvory, noční bludičky, nebo dokonce jako vředy společnosti. Taková označování tyto ženy démonizovala, stigmatizovala, zbavovala svéprávnosti, ba dehumanizovala a vytvářela ostrou hranici mezi námi (morálními) a nimi (nemravnými).
SLOVA MÍSTO ŘEŠENÍ
K redefinici prostituce a ke změně jejího vnímání došlo po skončení druhé světové války. Za socialismu byla prostituce jev, který narušuje ideální obraz kolektivně orientované společnosti. Úřední diskurz tvrdil, že v socialistickém řádu prostituce nemá místo, o prostituci se v tisku příliš nepsalo a politici se k ní většinou nevyjadřovali. Pokud však ano, byly prostitutky v tisku i státní rétorice dál démonizovány jako parazitické elementy ohrožující společenskou morálku a zdraví mládeže. Využíván byl opět medicínský a kriminální diskurz: média spojovala prostituci se šířením pohlavních chorob a delikvencí, líčila ji jako selhání socialistického systému v boji proti nekalým praktikám.
Ostatně, v současné politice je prostituce neustále významným tématem a předmětem diskusí. Podle současné legislativy není sexuální práce ani povolena, ani zakázána. Ačkoli není trestná, právo s ní prozatím nepracuje jako s legálním zdrojem obživy.
Od 19. století do dnes se mnozí politici snažili hledat spíše obecná řešení, avšak konkrétní kroky postrádaly finanční a institucionální podporu, což vedlo k nedostatečné systematické pomoci ženám. Řešení zůstávalo spíše na úrovni slovních projevů, než aby přineslo efektivní opatření. Efektivně přežila spíše ona populistická rétorika. •
Autorka je historička.