Inkvizitorova smrt
Leonardo Sciascia a palermská vězení
Palermo – středomořská pohlednice. Město, kde na vás moře odevšad míří svými odlesky a jen tak vás nepustí. Ale Palermo je více než jen to. Je to živý palimpsest složený z mnoha vrstev – fénických, kartágských, římských, islámských, normandských, španělských a sicilských.
Zde se v průběhu staletí mešity proměnily v normansko-byzantské kostely vyzdobené zářícími mozaikami a následně barokními schránkami s masivním zlacením. Palermo, to je také úporný stín mafie, násilí Cosy Nostry, jizvy Sicílie, rozervané mezi modernitou a kriminálními archaismy. Dnes je Palermo neuralgickým uzlem migračních tras: vstupní brána, místo přechodu, kulisy pro migrující životy. Ztělesňuje vnitřní rozpory Evropy, jejíž migrační politiky jsou roztříštěné. Ale v jeho kamenech spí také jiná, tlumenější paměť. Paměť inkvizice.
Inkviziční palác
V samém centru starého města stojí palác Chiaramonte-Steri, mezi lety 1600 a 1782 sídlo obávané španělské inkvizice, tedy církevního soudu, který měl ve jménu katolické víry soudit osoby obviněné z kacířství, sodomie, bigamie a dalších přestupků. Tresty se pohybovaly od veřejného odvolání daného přesvědčení přes doživotní žalář až po upálení na hranici. Zdi paláce ještě uchovávají letmou stopu po těch, kteří měli být umlčeni. A to ve formě nápisů a kreseb nakreslených nebo vyrytých na zdech mezi 16. a 18. stoletím samotnými vězni. Najdeme zde náboženské scény, postavy svatých, ale také soukromější vzkazy a kresby, které spolu z jedné cely do druhé komunikují a někdy tak mezi vězni vytvářejí skutečný dialog.
Například mapa Sicílie nakreslená vícero vězni oživuje skrze kolektivní paměť území, jimiž jejich těla už nemohla procházet. Tyto kresby a nápisy jsou potlačenými výkřiky, modlitbami, výrazy úzkosti, víry, odporu. Jejich autoři nebyli bezbožní zločinci, jak je popisovala inkviziční rétorika. V celách paláce Chiaramonte-Steri byli zavřeni nejen heretici, jeho zdi měly především umlčet ty, kteří smýšleli jinak než ostatní: konvertovavší židy podezřívané z toho, že dále praktikují své náboženství, protestanty, muslimy, ženy nařčené z čarodějnictví, svobodomyslné lidi, umělce či filozofy. Tedy ne narušitele pořádku, ale disidenty ve světě, v němž moc tvrdila, že je držitelkou pravdy.
Gesto vzpoury či zoufalství
Nástěnné kresby byly objeveny na počátku 20. století a ihned upoutaly pozornost několika intelektuálů. Mezi nimi také Leonarda Sciasciu (1921–1989) – významného spisovatele a morální autoritu tehdejší Sicílie –, který se díky svému literárnímu a politickému dílu stal jedním z nejostřejších kritických hlasů poválečné Itálie. V nástěnných kresbách Sciascia rozpoznával stopu institucionálního násilí, jež historie zatlačila do pozadí, ale které bylo v Itálii šedesátých let 20. století stále zřetelně přítomno. Zaměřil se především na emblematický případ sicilského mnicha pocházejícího ze skromných poměrů, Diega La Matiny (1622–1658), jenž byl nařčen z hereze a opakovaně mučen. V posledním dramatickém gestu vzpoury nebo zoufalství La Matina zabil svého inkvizitora údery řetězy a následně byl sám popraven. Sciascia zpracoval tento příběh ve svém zásadním díle, Morte dell’inquisitore (Inkvizitorova smrt), nedokončené, ale pronikavé knize, v níž se paměť stěn spojuje s pamětí svědomí.
Kniha není pouhým vyprávěním vytaženým z archivů. Vyšla v roce 1964 a má dvojí poselství. Za příběhem Diego La Matiny totiž Sciascia rozvíjí neúprosnou kritiku Itálie své doby: jejích autoritářských sklonů, manipulace spravedlností, represe disidentských hlasů. Prostřednictvím postavy rebelujícího mnicha zpochybňuje politické zneužívání zákona a kritizuje instituce, které deptají, namísto aby chránily, i vynucené ticho, které se stalo nejvyšší formou moci. Církev, justice a stát – to jsou pilíře, které Sciascia zkoumá s jasností živenou dlouhou sicilskou historií. Historií země, jež byla podrobena španělské nadvládě a inkvizici, Bourbonům, fašistickému režimu a mafiánským sítím. Když autor píše, že „jakmile se dotkneme tématu inkvizice, mnoho slušných lidí se cítí být povoláno jménem, příjmením a číslem stranického průkazu“, jedná se o varování s nádechem ironie. Neboť, jak poznamenává, lidé, kteří mají dojem, že jeho slova míří právě na ně, jsou často titíž, jež se ukrývají za politickou příslušností, aby mohli lépe ospravedlňovat neospravedlnitelné.
Útlaku navzdory
Příběhem Inkvizitorova smrt se Sciascia zařadil do dlouhé linie spisovatelů, pro něž se vězení stalo místem myšlení, odporu, disentu. Od Torquata Accetta a jeho Della dissimulazione onesta (1641, O počestné přetvářce), kterou sepsal za španělské nadvlády, přes Silvia Pellica, který v knize Le mie prigioni (1832, Má vězení) vypráví o svém uvěznění Rakouským císařstvím na brněnském Špilberku, až po Antonia Gramsciho, uvězněného fašistickým režimem, se v italské literatuře rýsuje tradice, v níž vězení ducha neomezuje, ale pobízí ho, aby se tříbil. Nejedná se však o upevňování romantického mýtu o zajetí, ale o připomínku, že duch chce přežít v těch nejtemnějších místech a chce se vyjádřit a vzdorovat. Tato zkušenost se samozřejmě neomezuje na Itálii. Rosa Luxemburg ze své berlínské cely, Nelson Mandela na skalách Robben Islandu nebo Varlam Šalamov, neúprosný svědek sibiřských gulagů v Kolymských povídkách, každý svým způsobem proměnili vězení v místo vnitřního boje a v některých případech i radikální tvorby.
Slova vyrytá do kamene, knihy napsané ve vězení i myšlenky zrozené ve vynuceném tichu tvoří křehkou, avšak vytrvalou protiváhu moci. Graffiti ze sídla inkvizice v Palermu jsou jejím syrovým a pronikavým vyjádřením. Anonymní nápisy, postavy svatých, mentální mapy, němé dialogy mezi vězni – to jsou gesta přežití a odporu, v nichž se kámen stává stránkou a vězení paradoxně místem, odkud se promlouvá ke světu. Kniha Inkvizitorova smrt, jako ozvěna těchto zdí pokrytých znaky, se též stává manifestem. Připomíná, že každé zapomenuté graffiti se může stát výchozím bodem pro vnitřní revoluci. A možná jednoho dne i pro revoluci kolektivní. •
Z francouzštiny přeložila Karolina Foletti.