Doba zlomová
Jak Češi před deseti lety objevili islám
Od započetí takzvané evropské migrační krize, kdy do Evropy, nikoliv však České republiky začali proudit lidé z muslimských zemí, zanedlouho uběhne deset let. Způsob tehdejší veřejné debaty, v níž téměř chyběli akademičtí odborníci, byl přelomový a naše politická kultura je jím poznamenaná dodnes.
Role islámu v politice se za uplynulé století několikrát proměnila až závratným způsobem. Zatímco ještě v padesátých a šedesátých letech západní pozorovatelé předpokládali, že islám očekává něco podobného, čím prošlo dříve křesťanství, čili cestu z roviny společenského hybatele do roviny osobní zbožnosti věřících, již o desetiletí později bylo všechno jinak. Dramatický proces, jehož jsme od sedmdesátých let byli svědkem a který slavný francouzský islamolog s českými kořeny Gilles Kepel kdysi nazval Boží pomstou (stejnojmenné dílo s podtitulem Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět z roku 1991 mu vyšlo i česky, a to v roce 1996), se projevoval různě: rozmachem islamistických hnutí na Blízkém východě a emancipací mudžahedínů v Afghánistánu počínaje a Íránskou islámskou revolucí let 1978 a 1979 zdaleka nekonče.
PO DLOUHÉM VĚKU DOMNĚLÉHO KLIDU
S tím, jak pozvolna narůstala popularita i potenciál různých islamistických – většinou silně protirežimně orientovaných – uskupení, sílila rovněž snaha blízkovýchodních – více či méně autoritářských – režimů tyto rozvratné tendence s různou měrou represe a brutality potlačovat. Počátek devadesátých let minulého století, kdy měl autor těchto řádek poprvé možnost navštívit Blízký východ a studovat v Damašku arabštinu (vzpomínky na ten čas neblednou), byl na první pohled érou stability, jež však připomínala klid natlakovaného papiňáku. Stačí se jenom podívat na letopočty vládnutí tehdejších mocných, tuniského despoty Habíba Burghiby, vládce Libye Mu’ammara Kadhdháfího, egyptského prezidenta Husního Mubáraka či iráckého Saddáma Husajna, přičemž žádný z nich dlouhověkostí vládnutí nepřekonal jordánského krále Husajna. Tento starý věk domnělého klidu, vykoupeného posilováním diktatur a masivním porušováním lidských práv, skončil roku 2011 procesem, ve který zprvu západní pozorovatelé vkládali veliké naděje a pro nějž se vžilo pojmenování arabské jaro.
Namísto šíření svobody a demokracie ovšem v některých zemích došlo spíše k posílení islamistů (pro něž se používalo jiné obrazné pojmenování: arabská zima), jinde zase k utužení autoritářských režimů, a někde dokonce k občanské válce, která zcela rozvrátila veškeré dosavadní jistoty a přinesla nevýslovné lidské utrpení a škody. Konflikt v Sýrii byl zprvu občanskou válkou, avšak posléze se začal stále více internacionalizovat a do hry vstupovali stále další aktéři.
Nyní si připomínáme deset let od doby, kdy se po bleskurychlém obsazení severoirácké metropole Mosulu objevila na mapě světa nová a zcela děsivá entita zvaná Islámský stát, čímž se otřásla již tak narušená blízkovýchodní geopolitika. Jedním z palčivých důsledků těchto dramatických změn byla i takzvaná evropská migrační krize, jež zhruba o rok později vypukla naplno. A jelikož migranti přicházeli do Evropy hlavně z muslimských zemí, stal se islám na čas tématem číslo jedna debat také po celém Česku. Migranti a islám se skloňovali jedním dechem.
SPOJOVÁNÍ MUSLIMŮ S VÍROU, VÍRY S RADIKALITOU
České země se na rozdíl od většiny států západní i východní Evropy do přímého styku se „světem islámu“ vlastně nikdy (až na drobné historické epizody) nedostaly, v minulém století nezažily masový příliv pracovních sil z muslimských zemí jako třeba Německo či Francie a díky tomu, že jsme nikdy neměli kolonie, jsme se vyhnuli nejenom následnému přílivu migrantů odtamtud, ale též (byť ne zcela oprávněně) debatám o kolonialismu a postkolonialismu, které v západním akademickém prostředí rezonují o poznání silněji nežli u nás.
České přístupy k islámu, ať již šlo o veřejnost, či státní orgány, se proto až donedávna odvíjely spíše v intencích zájmu o vzdálené, marginální, trochu exotické či trochu děsivé téma, přičemž namísto řešení praktických problémů s reálnými muslimy, které se v řadě západních zemí od koexistence nemuslimských většin a silných muslimských menšin odvíjely (vzpomeňme třeba spory o zahalování dívek ve francouzských školách, „boje o mešity“ v Německu, polemiky o hranicích svobody slova kvůli projevům nenávisti některých radikálních muslimských kazatelů ve Velké Británii ad.), se u nás probíraly mnohem abstraktnější motivy, jako kupříkladu „střet civilizací“ či slučitelnost „našich“ a „jejich“ žebříčků hodnot. Mimochodem, málokde na světě zanechalo stejnojmenné dílo amerického politologa Samuela Huntingtona z roku 1996 tak hluboké stopy jako právě v České republice, kde se uvedené slovní spojení (okořeněné často výrazem „politický islám“) stalo oblíbenou výbavou politiků i komentátorů.
Od počátků takzvané evropské migrační krize v roce 2015 se však napříč Evropou o islámu a muslimech bouřlivě přela prakticky veškerá nemuslimská veřejnost: uživatelé sociálních sítí, aktivisté různých profilací, novináři a publicisté, lidé v kavárnách a hospodách. Tuzemské debaty o islámu tehdy měly (a stále mají) mnoho rovin – od hrubozrnných šarvátek a konspiračních fabulací po poučenější polemiky, kde si lidé vědomí si obrovské plurality směrů a výkladů v islámu, jež se všechny pokládají za ty pravé a věrné odkazu Prorokovu, kladli otázku, jaký je ten „autentický islám“, zda jej lze rozpoznat a lze-li s muslimy najít společnou řeč.
Zásadní je, že v oněch debatách v polovině desátých let byl islám velmi často vnímán jakožto absolutní determinant života svých věřících. Muslimové byli chápáni jako lidé řízení souborem zákazů, příkazů a doporučení. Všeobecně se vycházelo z nesmyslné představy, že pochopíme-li islám, pochopíme též počínání (i soukromé) muslimů, pochopíme dění v muslimských zemích, jakož i nekonečné konflikty muslimů mezi sebou, a to nejenom v souvislosti s takzvaným Islámským státem. V polemikách na toto téma přitom nezřídka zazníval názor, že ti muslimové, s nimiž „najít společnou řeč“ lze, buď mají k islámu vlažnější vztah, nebo si ze svého náboženství vybírají jen to, co se uším nemuslimů líbí, a že naopak (byť tuto tezi většina muslimů hlasitě odmítá) ty skutečné „hodnoty islámu“ reprezentují muslimští radikálové a extremisté, kteří se opírají o pravé a nezpochybnitelné prameny islámu.
„Všeobecně se vycházelo z nesmyslné představy, že pochopíme-li islám, pochopíme též počínání (i soukromé) muslimů, pochopíme dění v muslimských zemích, jakož i nekonečné konflikty muslimů mezi sebou, a to nejenom v souvislosti s takzvaným Islámským státem.“
MÍSTO AKADEMIKŮ POPULISTÉ
Samostatnou kapitolu v českém míjení se s islámem představuje přístup státu i většiny médií k odborníkům. Akademická či univerzitní scéna u nás podléhá přísným kontrolám a neustálému hodnocení, každá koruna z grantu je podložena nezměrným papírováním, financování ze strany státu je podmíněno důkladným procesem výkaznictví a evaluací, často mezinárodních. Proto bylo možno očekávat, že právě odborníci (islamologové, religionisté, politologové i kolegové řady dalších relevantních specializací) budou preferovanými zdroji informací, případně jistými arbitry zdejších sporů o islám a související geopolitická, bezpečnostní a kulturní témata. Nebylo tomu tak a není tomu tak. Proč tomu tak není, je na širší a hlubší zamyšlení (které se týká mnohem širší agendy od covidu přes klimatické změny po válku na Ukrajině), zde připomeňme pouze fakt, že rezignace státu i veřejnoprávních médií (čest výjimkám!) na to, aby jakkoliv v letech migrační krize veřejnost vzdělávaly, aby uváděly věci na pravou míru a „moderovaly“ debaty plné emocí, nepravd i nenávisti, umožnila, že se těchto témat chopili populisté všemožné provenience a monopolizovali si je.
Smutné plody tehdejšího selhávání médií i státu sklízíme i dnes. Některým debatérům na sociálních sítích se dodnes těžko vysvětluje, že veřejně snít o zabíjení lidských bytostí není v pořádku (i když před deseti lety to entomologovi Martinu Konvičkovi na Facebooku přineslo popularitu i jepičí politické ambice). Čeští bojovníci proti islámu se také své aktivity snažili všemožně legitimizovat, například (aby se vyhnuli obviňování z xenofobie) deklarovali judeofilní postoje, což je dílek mozaiky příčin dnešní české bezvýhradné podpory Izraele, která se stále více vymyká evropskému kontextu. Laťka toho, co je veřejně přijatelné, se v oněch letech závratně posunula nejen na internetu, ale i v kritickém přístupu k informacím. Můžeme si v této souvislosti klást mimo jiné otázku, proč dnes katastrofální zpravodajské pokrytí blízkovýchodního dění ze strany České televize málokomu vadí. Lidé si příliš snadno zvykli, že veřejnoprávní médium namísto snahy o nestranné a kritické zpravodajství reflektuje zdejší poptávku, která je (alespoň pokud jde o tragédii v Gaze) bohužel poměrně jednoznačná. Připomeňme si, že když si před lety Česká televize, aby vyhověla tehdejší „poptávce“, pozvala do pořadu Události, komentáře protiislámského amerického demagoga Billa Warnera a představila jej jako odborníka na islám, sklidila namísto kritiky ovace ze strany českých islamofobů.
Komentátoři dnes často rozebírají, proč aktuální vládní kampaň bojující proti dezinformacím (týkajícím se mimo jiné Ukrajiny, Ruska či Evropské unie) mnohde čelí odporu, přičemž „potrefené husy“ zdůrazňují nutnost svobody projevu. Zde můžeme podotknout, že mnohé vycházející i zapadající hvězdy naší současné „dezinfo scény“ (například Ladislav Vrabel a Jindřich Rajchl) získávaly své první praktické zkušenosti s veřejným působením právě mezi islamofobními aktivisty a že před deseti lety čeští islamofobové běžně vystupovali ve veřejných knihovnách (stěžujíce si na cenzuru) a jednomu z jejich vůdců, sociologovi Petru Hamplovi, později poskytly k šíření bludů prostor i Učitelské noviny. Zatímco se mnozí politikové i novináři zaklínají potřebou kritického pohledu odborníků, ve skutečnosti jim odborníci mnohdy spíš „kazí hru“. Voliči, čtenáři a diváci jsou jen utvrzováni v tom, o čem jsou už přesvědčení, zůstávají v začarovaném kruhu. Česká debata o islámu se obejde bez islámu, česká debata o muslimech se obejde bez muslimů. Trochu přeháním, ale ne příliš. Své by k tomu jistě mohly dodat třeba české konvertitky k islámu cestující pražskou MHD, které si kvůli hidžábu na hlavě, navozujícímu u některých spolucestujících pocit, že dotyčná nerozumí česky, musejí velmi často vyslechnout „hlas lidu“.
Čeští islamofobové dokázali ospravedlnit spoustu negativních jevů novým jazykem: spoluobčané volající na Facebooku po střílení muslimů od té doby neprojevují nenávist, nýbrž „pud sebezáchovy“ a debatéři rozebírající vrozené danosti muslimů neukazují xenofobii, nýbrž „zdravý selský rozum“. Přetrhnout onen začarovaný kruh by si žádalo notnou dávku odvahy (nebo naivity?), jak ze strany veřejnoprávních médií, která by se nebála klást větší důraz na kritičnost v přístupu k informacím ani na svou edukativní roli, tak ze strany politiků, kteří by byli ochotni a schopni jít proti proudu. Byť s tou cestou proti proudu je to u nás paradoxní. Tak dlouho tuzemští islamofobové tvrdili, že kráčejí proti proudu „politicky korektních médií“ a cenzuře „elit“, až nakonec šli proti proudu všichni a islám se stal (vedle Romů a českých vítězství v ledním hokeji) jedním z mála témat, na nichž se česká společnost (s malou výjimkou zdejší nepočetné muslimské menšiny, jejích sympatizantů a hrstky odborníků) dokáže shodnout. Což je celkem tragikomické skóre, které by si jistě zasloužilo nápravu. •
Autor je orientalista.