(Ne)srozumitelné obrazy
Umění, propaganda, revoluce
O současném umění se říká, že je odtržené od reality, a lidé si mnohdy stěžují, že mu nerozumí. Podobně lze ale bez patřičných znalostí jen obtížně porozumět námětům starých mistrů. Zdá se, jako by díla často potřebovala mediátora (ideálně z řad historiček a historiků umění), který publiku záměr tvůrce vysvětlí. I bez takového výkladu však umění dokáže probouzet emoce. Nemusíte rozumět tomu, na co se díváte, přesto to vámi může pohnout. Umění však často sloužilo také politice a propagandě a taková díla naopak měla být naprosto čitelná, minimálně ve své době.
Psal se rok 1917 a první světová válka byla v plném proudu. Jistý absolvent pražské Akademie výtvarných umění v Praze byl v tu dobu již dva roky zavřený v italském internačním táboře. Zběhl z rakouské armády, protože chtěl bojovat proti habsburskému režimu, ale Italové si dávali na čas, než české a slovenské zajatce uznali za důvěryhodné a dovolili jim vytvořit dobrovolnický sbor. Tím zajatcem byl Břetislav Bartoš (1893–1926), mladík s hlavou plnou ideálů a nadaný malíř, který se svůj talent rozhodl dát právě do služeb národní propagandy. Jeho monumentální plátno Za svobodu bylo několikrát vystaveno v italských zajateckých táborech a vzbudilo v internovaných Češích a Slovácích takové nadšení, že se jich pod jeho vlivem údajně stovky, či snad i tisíce přihlásily do právě vznikající československé legie. Na rekruty zapůsobily jistě nejen výrazové prostředky, především plakátovitost malby, ale bezpochyby i fakt, že zobrazeným postavám dal Bartoš tváře skutečných osob, vůdců českých zajatců v Itálii. V atmosféře všeobecného nadšení bylo zřejmé i sdělení obrazu. Sokol v červené košili (kdo by však dnes v mladíkovi poznal na první pohled člena tohoto spolku?) a tři drsní hrdinové oblečení v něčem, co připomíná valašské a slovenské lidové kroje, se vítězně drápou do kopce přes mrtvoly vojáků v rakousko-uherských uniformách. Dobrovolnické nadšení pro boj proti Rakousku jistě nezapříčinila jen působivost obrazu samotného, ale také jeho šikovné zapojení do širší náborové akce. Přesto je skvělé a zároveň děsivé vědět, že umění může mít takovou sílu.
Z Bartoše se stala svým způsobem hvězda a po válce se rozhodl otestovat sílu svého umění ještě na jiném tématu. Zaujala jej těžká práce a bídné životní podmínky dělníků v dolech a hutích na Ostravsku. Že mu už před válkou v hlavě vířily ideje revoluce proti světovému kapitálu, který podle něj ostatně konflikt způsobil, dokládá jeho dopis z roku 1914: „[…] kdyby vzplanul světový požár proti té zlotřilé chase tam nahoře – tak sem první na barikádách.“ V manifestačním textu Krok k socialismu, publikovaném v roce 1921, pak uvedl směrem k průmyslníkům: „[…] jednoho krásného dne pozabíjejí vás dělníci svými kladivy, s úsměvem na rtech jako lživou a utrhačnou havěť.“ Dala se tato silná slova převést do malby? Bartoš se o to rozhodně pokusil. Kromě obrazů s náměty dělníků a jejich rodin – trpících, nebo naopak stoicky snášejících svůj osud –, které dnes patří k jeho nejznámějším (například Černá země, 1920), se totiž pustil i do děl s revoluční tematikou. Rozměrné plátno nazvané právě Revoluce (1924) představuje pečlivě zkomponovanou lidskou masu, vyplňující celou plochu obrazu. Vnitřní napětí v malbě vytváří nejen načervenalá barevnost a pohyb směřující do všech stran, ale také očekávání násilného střetu, naznačené čepelemi četnických bodáků mířícími do davu.
Na rozdíl od zajatců v Itálii, kteří se po spatření Bartošovy malby hrnuli do boje proti Habsburkům a pomohli tak národní revoluci (jak byl vznik Československa tehdy označován), se však dělníci na Ostravsku nezvedli a nestrhli starý řád, který je držel v bídě. Neopakovaly se totiž unikátní podmínky obecného nadšení pro věc a Bartošova Revoluce také postrádá barvotiskovou údernost malby Za svobodu. Navíc Bartoš nebyl dělník, naopak se stal členem establishmentu: horníky a jejich rodiny sledoval z pozice vyšší společenské vrstvy, již sám kritizoval. Jeho obraz postrádal autenticitu a vlastně není jasné, jestli ho dělníci vůbec měli možnost vidět a jestli by mu rozuměli. Na rozdíl od plátna Za svobodu byl určen spíše pro poučené publikum než pro ty, které zobrazoval. Pokoušel-li se tedy Bartoš zopakovat úspěch, jehož dosáhl v Itálii, a vyburcovat skutečný převrat, pak obraz Revoluce se podle všeho minul účinkem.
Dnešnímu divákovi jsou po sto letech obě Bartošovy zmiňované malby nejspíše vzdáleny. Potřebují mediaci, o niž jsme se zde pokusili. V dnešní době propagandistické obrazy nemají podobu rozměrných pláten nebo jejich reprodukcí, přesto jsou všude kolem nás a útočí na nás v obrovských kvantech v televizi, na internetu i v ulicích. Není od věci v souvislosti s Bartošovými díly připomenout kampaň hnutí SPD před krajskými volbami 2024. Umělou inteligencí vygenerovaný „chirurg z dovozu“ černé pleti měl bezesporu za cíl šokovat, vzbudit emoce. Především se však v daný moment jednalo, podobně jako u plátna Za svobodu, o sdělení srozumitelné v podstatě všem – odpůrcům i příznivcům. Více reakcí vzbudilo pravděpodobně u druhé skupiny, což byl asi i cíl. Nepochybujeme ale, že za dalších sto let bude i tento (v širším smyslu slova) obraz také potřebovat vysvětlení, jinak nebude srozumitelný. Přesto bude stále působivý.
Obrazy jsou tedy všude kolem nás, jen už nejsou malované. Přesto mají potenciál ovlivňovat diváky více než kdy dřív, rozhodně více, než si lidé uvědomují. Ať už je vytváří umělec, fotograf, kreativec, reklamní agentura, nebo umělá inteligence, měli bychom k nim přistupovat maximálně obezřetně. Obrazy v nás totiž mohou snadno vzbudit různé pocity. A to jak pozitivní, jako třeba odvahu nebo touhu po změně, tak negativní: vztek či nenávist. Ony samy za to nemůžou – jsou jen nástrojem v rukou lidí. A před takovými lidmi, kteří pomocí obrazů chtějí ovládat ostatní, je potřeba se mít na pozoru. •
Autoři jsou historikové umění.