O hranicích protestního umění
Vzpomínka na divoké performance ruské umělecké skupiny Vojna
Umění války nebo umění v době války – takto stručně lze v posledních letech popsat oficiální ruskou uměleckou scénu. Z kremelského pódia zpěvák v oblečení připomínajícím nacistickou uniformu opěvuje ruskou krev a vyzývá zemi, aby „povstala“, zatímco umělkyně, která uskutečnila pokojnou protiválečnou protestní akci v supermarketu, je odsouzena k sedmi letům odnětí svobody.
Avšak pro mnohé spojení slov umění a válka (rusky vojna) znamená něco zcela jiného: odkazuje k uměleckému uskupení Vojna (vzniklému roku 2007) a připomíná, že v Rusku existuje i jiná stránka reality.
PIRUETY MINISTERSKÝCH CEN
V roce 2019 během slavnostního předávání Ceny za inovaci – státního ocenění udíleného ruským ministerstvem kultury v oblasti současného umění – stál na pódiu podnikatel, politik a miliardář Vladimir Potanin. Jeden z Putinových blízkých spolupracovníků, muž ze seznamu nejbohatších lidí světa otiskovaného v časopise Forbes i ze všech sankčních seznamů, tehdy převzal cenu za „podporu současného umění v Rusku“. Jak konkrétně tento oligarcha současné umění v Rusku podporoval a podporuje? Otázka zůstává otevřenou. Očividně státním muzeím i kulturním projektům obětoval velké finanční částky, které ovšem předtím vysál ze státního rozpočtu. V každém případě Potanin podporoval putinovský režim s takovým uměleckým nasazením, že neocenit ho bylo vpravdě nemožné.
O osm let dříve se na pódiu, na němž Potanin své ocenění přijal, děly nesrovnatelně jiné věci. Pozvaní laureáti tam vykřikli slovo „čurák“ a vzdali se finanční odměny. V roce 2011 byla totiž v kategorii vizuálního umění Cena za inovaci udělena umělecké skupině Vojna za performanci Čurák v zajetí FSB.
Nyní, s téměř patnáctiletým odstupem a s vědomím, co se za tu dobu odehrálo, se ocenění Vojny ministerstvem kultury jeví jako zcela absurdní. Připomeňme, že když například členka skupiny (a od roku 2011 také feministické úderky Pussy Riot) Naděžda Tolokonnikova v hlavním moskevském chrámu zazpívala punkovou modlitbu Bohorodičko, vyžeň Putina, byla ve vykonstruovaném procesu obviněna z projevu náboženské nenávisti vůči pravoslavným věřícím a odsouzena ke dvěma letům ve vězeňské kolonii. Tolokonnikova pak emigrovala do Ameriky a v Rusku byla úředně prohlášena za zahraniční agentku. Její někdejší manžel Petr Verzilov, jeden ze zakladatelů Vojny, přežil pokus o otravu, v Rusku byl v nepřítomnosti odsouzen k osmi a půl letům vězení za „šíření dezinformací o ruské armádě“ a nyní bojuje na straně Ukrajiny. Další členové, Oleg Vorotnikov a Natalia Sokol, jsou v Rusku hledanými osobami už od roku 2012. Spolu se třemi dětmi emigrovali a byli následně (v návaznosti na žádost ruských úřadů) zadrženi v několika evropských zemích a obviněni mimo jiné z obchodování se zbraněmi, do Ruska vydáni nebyli.
SOULOŽ ZA NÁSLEDNÍKA MÉĎU
Systematické pronásledování členů skupiny Vojna začalo krátce po udělení zmíněné ceny. Nesouviselo však se samotnou nominací a vítězstvím, spíše s novým Putinovým funkčním obdobím, jež přineslo zpřísnění cenzury, potírání opozice a utužování režimu. Pro srovnání atmosféry před a po ministerském ocenění si připomeňme patrně nejznámější akci skupiny.
Opoziční zaměření Vojny bylo zřejmé okamžitě po jejím vzniku. U příležitosti ruských prezidentských voleb v roce 2008 skupina uskutečnila skandální akci s výmluvným názvem Šukej za následníka méďu. Její účastníci chtěli upozornit na tehdejší polickou šarádu, kdy se Putinův spojenec Dmitrij Medvěděv měl stát prezidentem (a Putin jej měl nahradit na premiérském křesle), přičemž všem bylo jasné, že Medvěděvovo jmenování je pouze formální ústupek ústavě a moc zůstane v Putinových rukách. Tato performance byla jednou z nejkontroverznějších a nejdiskutovanějších akcí celé skupiny (jejíž členy bylo v různých dobách přes šedesát lidí). Kamenem úrazu však nebylo opoziční poselství, ale samotná podoba akce. Den před volbami, 29. února, začalo pět párů souložit v jednom ze sálů moskevského Přírodovědného muzea. Akce byla na jedné straně znázorněním Ruska, „které režim znásilnil“, na straně druhé byla narážkou na „medvěděvský“ projekt zvyšování porodnosti. Takovou provokaci ruská veřejnost nedokázala unést a ve výsledku se spíše než o smyslu performance a o problému, na nějž upozorňovala, diskutovalo o morálním charakteru členů a členek skupiny.
Jak se tedy stalo, že státní cenu získala tato silně opoziční umělecká skupina, balancující na hraně výtržnictví, zůstává záhadou. I když to nyní zní absurdně, umělecký a kulturní provoz v Rusku na počátku desátých let se naprosto zásadně odlišoval od toho současného.
ÚD V ZAJETÍ TAJNÉ POLICIE
Performance vyznamenaná ministerstvem kultury si cenu opravdu zasloužila. V noci 14. června 2010 aktivisté Vojny namalovali na vozovku Litejného mostu přes řeku Něvu v Petrohradu 65 metrů dlouhý a 27 metrů široký mužský pohlavní úd. Samotná performance trvala 23 sekund. Za tuto krátkou chvíli účastníci Vojny vylili bílou nesmývatelnou barvu z kanystrů přímo na silnici. V podstatě okamžitě začala aktivisty zadržovat a bít policejní hlídka, malbu se však podařilo dokončit. Jak je známo, v Petrohradě se mosty na noc zvedají, a tak v jednu hodinu a čtyřicet minut, když se dotyčná část Litejného mostu zdvihla, vztyčil se ohromný penis nad městem. Již sama myšlenka a vizuální zpracování byly pozoruhodné. Avšak performance měla i další, hlubší a důležitější význam. Vztyčený úd byl obrácen přímo k budově na nábřeží, kterou místní nazývají Velký dům. Byl postaven v letech 1931 a 1932 podle návrhu sovětského architekta Noje Trockého a stal se hlavním místem stalinského teroru v Leningradě, obdobou Lubjanky (známějšího sídla tajné policie a jednoho z nejobávanějších vězení v Moskvě). Jelikož v putinském Rusku jsou historie a tradice důležitou součástí ideologie, tradice pokračuje a dnes v budově sídlí Federální služba bezpečnosti (FSB), odtud název oceněné performance Čurák v zajetí FSB.
Ať už to ministerstvo kultury zamýšlelo, nebo ne (spíše asi ne), i ono se této performance zúčastnilo, poněvadž tečkou za celým příběhem se stala právě Cena za inovaci. Skupina Vojna se zřekla finančního ocenění 400 000 rublů (v roce 2011 šlo o velmi vysokou částku) a peníze věnovala na pomoc politickým vězňům v Rusku. Tím se akce stala jedinečnou ukázkou nedávného protestního umění v Rusku. Obrátila pozornost společnosti k problému politických vězňů a kritizovala mocenské struktury a zároveň vedle sebe postavila totalitní minulost a současnost, čímž nabídla jiný pohled na národní historii, než prosazují ruští političtí vůdci. •
Autorka je historička umění.
Z ruštiny přeložila Karolina Foletti.