Citlivá území
Pomník, veřejný prostor a jejich (ne)přátelé
Usazení tří nových soch andělů na sokl mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí začátkem letošního roku provázely zajímavě scestné interpretace z úst samotných sochařů. Jinak se zdálo, že argumentační zátěž, jež obnovený sloup dlouhodobě provází, vyústila spíš v nezájem veřejnosti. Vytrácení snahy chápat dějinné stopy v našem okolí se nám však může vymstít.
Pomník vzbuzuje úctu. Nebo by možná měl. Připomíná, oslavuje i dojímá, jednoduše je určen k vyvolávání emocí. Spojujeme si jej s činnostmi, jako jsou kladení věnců, vojenské přehlídky či pietní vzpomínání. Ostentativním umísťováním do veřejného prostoru a rituálním oživováním se pomník stává silným gestem, jímž se znovu a znovu obnovuje idea stojící za jeho vznikem. Pomníky proto byly od nepaměti vztyčovány jako součást společného prostoru, v němž utvářely kolektivní paměti. Rezonuje to v samotném základu slova pomník souvisejícím se vzpomínáním, ale i s výzvou: „Pomni!“ V tom slovo vychází z latinského monumentum, odvozeného od slovesa monere s významy upomínat i napomínat či poučovat. Pokud bychom etymologii prozkoumávali dále, nalezli bychom řecké mnēmósynon (μνημόσυνον) – vzpomínka (a známe i prastarou řeckou bohyni paměti Mnémosyné).
Ve smyslu „pamatuj“ slovo pomník označuje viditelné objekty, nezřídka okázale monumentální, ale též zprostředkování neviditelných, symbolických hodnot. Těmi ovšem působí neméně silně. Zdeněk Hojda v knize Pomníky a zapomníky (1997) o této skryté, ale působivé funkci památníku jasně říká: „Pomník je na prvním místě symbolem, pak teprve artefaktem.“ Symbolický význam pomníků přitom není nikdy neutrální, naopak, veřejné monumenty vždy reflektují ideologie, jež formují, utvrzují a uchovávají politický a společenský řád či kulturní normy. Nemusí jít jen o typickou sochu velikána, stejné funkce může plnit i místo či stavba: Růžový palouček je tak pomníkem českého exilu, Národní muzeum v Praze zase uctěním české národní vědy a kultury.
VZTYČIT, STRHNOUT, VZTYČIT
Monumenty vyvolávají škálu emocí od národní hrdosti či piety až po pocity negativní. Když se jejich symbolika dostane do rozporu s novým společenským řádem či je odmítnuta částí společnosti, jsou pomníky buď přímo bořeny, anebo různě poškozovány či znevažovány. Extrémní citlivost či ikonoklastická agrese útočí právě na veřejný symbol. Nejde potom jen o vandalský útok proti sochařskému dílu, nýbrž o formu symbolického zúčtování s politickými, ideologickými či kulturními hodnotami, jež ztělesňuje. Dobrým příkladem může být Vendômský sloup v Paříži, který odráží turbulentní proměny společenských řádů. Postaven byl roku 1810 na památku Napoleonova vítězství u Slavkova a završovala jej císařova socha. Ta byla již v roce 1814 svržena, roku 1833 byla však na sloup usazena socha nová, kterou roku 1863 Napoleon III. nechal nahradit kopií původní císařovy podobizny. Během povstání Pařížské komuny v roce 1871 byl sice sloup stržen a zničen, ovšem již o tři roky později byl na příkaz prezidenta Francie Patrice de MacMahon znovu postaven. Nepřekvapí, že právě tento velitel francouzské armády v době porážky komunardů a za francouzsko‐pruské války tím vědomě oživoval vzpomínku na slavnou minulost napoleonské éry.
ČESKÝ „TRIUMF“
Osudy pařížského sloupu jsou blízké mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Tento nábožensko‐politický pomník byl vztyčen roku 1650 jako jedinečná připomínka hrdinského boje Pražanů proti Švédům, stejně jako ztělesňuje univerzální a okázalý symbol habsburského katolického triumfu nad nekatolickými protivníky (kam patřila i nekatolická minulost českých zemí). Počátkem listopadu 1918 byl jako symbol této habsburské moci a její porážky záměrně zbořen, aby to záhy otevřelo dlouhé debaty o jeho obnově. Ta vyvrcholila v létě 2020 „triumfem“ jeho příznivců, kteří dosáhli vztyčení napodobeniny. Vyhrocené reakce, jež obnovu provázely, se brzy nato projevily v pokusu sloup zapálit a poničit.
Postavení staronového pražského sloupu v roce 2020 se poněkud vymykalo tehdejšímu světovému trendu, kdy byla naopak celá řada pomníků bořena v rámci protirasistických protestů. Rozbuškou se stala vražda Afroameričana George Floyda v Minneapolisu a početný seznam těchto zničených, poškozených či demontovaných pomníků má i své heslo na Wikipedii. Útoky postihovaly především památníky osobností spojených s otroctvím, a ničení se tak nevyhnulo ani pomníkům Thomase Jeffersona či George Washingtona. Postihlo i jiné, například sochy belgického krále Leopolda II. spojovaného s genocidou původních obyvatel v Kongu. V jižní a severní Americe se objektem těchto ikonoklastických výpadů tradičně stává i postava Kryštofa Kolumba, jehož pomníky se v kontextu takzvaného protikolumbismu (s heslem Nikdo tady o něj nestál) ničí opakovaně, naposledy silně v roce 1992 při pětistém výročí jeho plavby.
ANDĚLÉ VLÍDNÍ, ČI DEPTAJÍCÍ?
Podobně jako kdysi v Paříži, ale i dnes v Americe, Velké Británii či Belgii odrážejí také peripetie kolem staroměstského sloupu se sochou Panny Marie v Praze, jak citlivě je vnímán veřejný prostor a hodnoty, jež jsou v něm pomníky symbolizovány. Tedy jak je skrze ně tento prostor interpretován či uchvacován. Jeho nový výklad jsme znovu prožívali na začátku ledna 2024, kdy se napodobenina pražského barokního sloupu začala doplňovat sochami andělů. Do veřejného prostoru se tak vnesly nejen nové vizuální prvky, ale i představy, které památku a její historické symbolizování vykládají. A výklad je to pro vnímavého pozorovatele zajímavý.
Doplnění andělských soch na podstavec mariánského pomníku provázely úvahy jejich autorů, sochařů, kteří o nich mluví jako o vlídných symbolech statečnosti, moudrosti a mírnosti, bojujících s neurčitým „zlem“, „temnými silami“ či „válkou“ (reportáž ČT Z metropole z 13. 1. 2024). Zlo a dobro však nemá na staroměstském sloupu nijak abstraktní význam. Připomínají to mariánské sloupy v Mnichově (1638) a ve Vídni (1647), které byly tomu pražskému vzorem a na jejichž soklech se objevují analogičtí andělé – hrdinští bojovníci. V Mnichově a Vídni čtveřice andělů deptá nepřátele ve smyslu 90. žalmu („Přes zmiji a baziliška půjdeš dál a pošlapeš lva a draka.“), což v souvislostech třicetileté války odkazuje i k nekatolickým vojenským protivníkům, kteří obě města ohrožovali. V Praze jde zosobnění nepřátel ještě dál. Sice zde dva andělé bojují rovněž s drakem a se lvem, ale dva zbývající likvidují (probodávají) lidské postavy ďáblů. Ty ztělesňují nejen Božího protivníka a zlo, ale v podmínkách vzniku sloupu výmluvně i nekatolické kacíře a jejich porážku.
„Postavení staronového pražského sloupu v roce 2020 se vymykalo světovému trendu.“
Zamlčení této klíčové ideové komponenty pražského sloupu, jenž vznikl mimo jiné i jako zjevný monument triumfu rekatolizace v Čechách, by mohlo být na první pohled projevem hyperkorektní opatrnosti, odsouvající problematické momenty českých dějin do pozadí (i když po pravdě, nakolik ještě dnes trpíme stigmatem pobělohorského útisku…?).Účelová interpretace andělů a potažmo celého sloupu však spíše ukazuje na manipulativní snahu a historickým a vyfabulovaným výkladem reinterpretovat mariánský sloup a prostor, který si v polovině sedmnáctého století přivlastnil. To dokládá, nakolik je veřejný prostor stále citlivým územím. Horlivé slovní bitvy se tak nevedou jen o pomník, jako spíše skrze něj o autoritativní výklad dějin a formaci společenského historického vědomí. Pražský případ aktuálně ukázal, jak se skrze pomníky vyjevuje potřeba kontrolovat nejen veřejný prostor, ale i prostor našeho myšlení. Je nepochybně správné, že pomníky vyvolávaly a vyvolávají intenzivní diskuse a reflexe. Každá diskuse by ale měla být otevřená a vzájemná, stejně jako by každá reflexe měla zahrnovat i sebereflexi.
HLUCHÉ DEBATY
Při debatě o pražském mariánském sloupu to občas vypadá, že jeho vztyčení aktivizovalo jen hrstku diskutérů a zapálených náboženských horlivců na obou stranách konfesijního spektra. A to je možná ta hlavní potíž. Mnohem problematičtější než lhostejnost vůči samotným náboženským či ideologickým symbolům se může stát apatie vůči vyprázdněným argumentům či nezájem o veřejný prostor, který je dnes zaplněn takovým trhoveckým a vizuálním smogem, že si běžný člověk nějakého sloupu navíc ani nemusí všimnout. Také v případě staroměstského sloupu již bylo sneseno tolik názorového balastu, že se nelze divit, když veřejnost o podstatu věci zcela ztrácí zájem. Přitom se v aréně hraje o mnohé. Nejen o kvalitu veřejného prostoru, ale také o náš vztah k němu a k našim dějinám.
Manipulativní dezinterpretace na jedné straně možná posílí identifikaci a legitimitu pomníku v řadách jeho stoupenců, na straně druhé hrozí, že vyvolá antagonismus a nedůvěru vůči motivacím jeho obnovy. Pomníku samému to samozřejmě vyčítat nemůžeme – pomníky byly snad vždy, ze své podstaty prostředníky kontroverze. Dokud vyvolávaly diskuse, v nichž se tříbí argumenty, bylo (a je) to jen dobře, projevuje se tak zájem o věci společné nám všem, o chápání naší identity. I díky symbolům památníků tak totiž můžeme přesahovat hranice dočasné a materiální existence. Znepokojivé by však bylo, kdyby se scestnými interpretacemi sochařů debata ukončila a vyšlo tak najevo, že výklad sdíleného historického veřejného prostoru v souvislosti s pražským sloupem vlastně nikoho nezajímá.
Možná je případ pražského sloupu jen akademickou disputací a v porovnání s vášnivými prvorepublikovými diskusemi vztyčení dnešní napodobeniny nikoho tolik nedojímá ani nerozhořčuje. To by byla asi nejhorší zpráva o současné debatě o sdíleném prostoru. Mariánský pomník se svými rozhodnými stoupenci i odpůrci, provozujícími slovy Zdeňka Hojdy „dialog hluchých s hluchými“, dnes bohužel téměř symbolizuje marnost a mimoběžnost nejhoršího druhu takové debaty. Přitom rozvažování o veřejném prostoru, v němž se artikuluje naše historické vědomí, představuje příležitost nejen nacházet cestu k vlastním dějinám, ale i k sobě navzájem a ke schopnosti když už ne přijmout, alespoň pochopit perspektivu těch druhých. •
Autor je historik umění.
„Přes zmiji a baziliška půjdeš dál a pošlapeš lva a draka.“ Dva z tří andělů, jimiž byly osazeny sokly kopie mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze počátkem letošního roku.
Foto © Centrum raně středověkých studií MUNI 2024