Rýmovaný román?
Dafnis a Chloé v rytmu lásky
Během studia starořečtiny na Vídeňské univerzitě jsem se nechal profesorem Georgem Danekem nakazit nadšením pro starořecké romány. Ano, romány. S mytologií nemají společného skoro nic. Většinou pojednávají o dobrodružstvích nejkrásnějšího páru světa, jejž štěstěna rozdělila třeba tím, že hrdinku unesli piráti. A pak se dívka a jinoch navzájem hledají po celém světě, než se konečně najdou, aby dosáhli šťastného svazku manželství.
Přestože mají všechny zachované starořecké romány stejné ingredience, jsou vyprávěny zcela rozličně. Autoři výborně pracují s cimrmanovskou metodou očekávání a zklamání, či spíš očekávání a překvapení. Všechno, co do žánru patří – zdánlivá smrt hrdinky, flirt, únos, věštba, popis hrdinčiny krásy a moci Eróta –, se stane, ale vždycky trochu jinak, jinde a jindy.
Starořecké romány se vyvinuly v prvním století našeho letopočtu jakožto dějepisná díla o soukromých, milostných osudech, odehrávajících se většinou přibližně v 5. století před Kristem, v dobách rozkvětu demokratických městských států. To skoro automaticky vede k všelijakým anachronismům. A tak jsem si během studia říkal, že by bylo fajn napsat vlastní antický román se vším všudy, ale s anachronismy mísící dnešek s antikou. Vyšel sice v němčině, ale v režijním tandemu s kolegou Antonínem Šilarem jsme z něho udělali česko-rakouský celovečerní sandálový velkofilm: Menandros a Thaïs 2016. Je to velké erotické krveprolití odehrávající se kolem roku 480 před Kristem, kdy Xerxés útočil na Řecko. Hrdinský pár v té době ovšem není v Athénách, ale mimo jiné v Persépoli.
Vnitřní cesta
Existuje ovšem starořecký román, který se od ostatních liší tím, že nepojednává o vzájemném hledání po širém světě, ale o vnitřní cestě za poznáním lásky: Jmenuje se Dafnis a Chloé. Napsal jej Longos přibližně na začátku 3. století našeho letopočtu. Dafnis pase kozy, Chloé ovce, žijí na ostrově Lesbu v idylické krajině u moře. Bůh Pan a nymfy je chrání a podporují je v cestě za manželstvím. Všechny typické scény antických románů tam jsou, dokonce i únos piráty, ba i pokusy o znásilnění obou hrdinů. Nic ovšem nemá velký vliv na děj, všechno se idylickým způsobem hned vyřeší, aby trnitá cesta za naplněním lásky mohla pokračovat.
Původně mě tento román zajímal nejméně. Chyběly mi v něm velké bitvy a úžasně zbytečné mordy. Věděl jsem ovšem, že tento román uznával sám Goethe, cítil jsem paralely k Nezvalově románu Valerie a týden divů a pak se ke mně doneslo, že profesor Danek pracoval na překladu tohoto románu už mnoho let. Když jsem konečně dostudoval, oslovil mě, jestli bych román Dafnis a Chloé dál nepřekládal s ním. Že mě to prý bude bavit, protože měl jistý nápad, a že se mi to bude zamlouvat, když jinak do němčiny překládám Máchu nebo Krchovského.
Danekův nápad byl skutečně geniální: Longos román napsal v takzvaném sladkém stylu. To znamená, že vyznívá skoro až dětinsky naivně, je prošpikován rčeními a mytologickými anekdotami, ale hlavně je zároveň virtuózně rytmizovaný a – rýmovaný. Antická poezie se až na občasné výjimky rýmovat nesmí. Virtuózní antická próza naopak rýmy vyžaduje, většinou gramatické. A nakonec se antická próza pochopitelně nečlení na verše, ale na kóla, tj. na rytmizované větné části, čímž se vlastně blíží moderní poezii. Danek Longův román tedy podle těchto kól rozčlenil do veršů, aby zviditelnil všechny ty rytmické, gramatické a rýmové struktury. Tím pádem udělal ze starověké prózy v podstatě moderní – částečně rýmovanou – báseň. A jako takovou jsme ten román pak několik let překládali.
Příroda a umění
Během překládání jsem se pro román Dafnis a Chloé velice nadchnul, protože je v tomto zdánlivě naivním díle schováno tolik zajímavých vrstev: narativních zajímavostí i filozofických úvah. Neustále se v ději vyvíjí například napětí mezi přírodou a civilizací čili uměním. Divoká příroda je krásná, jasně, ale když se vyšlechtí uměním, bude ještě krásnější. To platí i pro lásku: Dafnis a Chloé se nemohou milovat jako zvířata, musí do lásky vnést civilizaci, být zkrátka lidmi, nikoli kozlem a kozou. K tomu také patří, že si musí být – nejen – v lásce rovni. Milují se stejnou měrou, jejich symptomy nemoci lásky jsou stejné, oba zažívají tytéž nesnáze, oba jsou jednou uneseni, celý děj románu je z obou perspektiv paralelní. Tato erotická symetrie mezi chlapcem a dívkou je sice typická pro všechny antické romány, ale u Longa je vypracovaná nejvýrazněji. Ohledně tohoto tématu vede Longos skrytý dialog s Platónem, jejž často cituje a jenž popisuje lásku trochu jinak, spíš hierarchicky: U Platóna se aktivní partner (starší muž) zamiluje do pasivního partnera (jinocha či ženy) a pasivní partner se až následně zahlédne ve vlastním obrazu, zrcadlícím se v očích aktivního staršího muže.
Dále pak Longos pilně cituje kromě Homéra a Theokrita, jednoho z vynálezců pastýřské poezie, i Sapfó a další básnířku Anyté, která se proslavila nápisy na hroby zesnulých zvířat: cikády, cvrčka, pejska, delfína.
Longův román je tedy učený a dětinský zároveň, drsný i naivní. Nechybí ani situačně groteskní scény připomínající Charlieho Chaplina. Děj je krásně komponovaný podle ročních období a všechno, co se stane, má důvod: Aby mohl Dafnis například najít 3 000 drachem, které potřebuje jako věno, musela ztroskotat loď s pokladem, který sežral delfín, a ten se pak s velkým smradem rozkládá na pláži, takže tam nikdo nechodí. Jen Dafnidovi o tom tajemství poví samotné nymfy.
Drsné mýty
Aby bylo jasné, že láska nemusí být procházkou růžovým sadem, zakomponoval Longos do každé ze čtyř knih románu po jednom mýtu. V první knize je mýtus o dívce, jíž ukradl chlap krávy, načež se proměnila v holubici, která ty krávy zvukomalebně volá dodnes; v druhé knize je mýtus o nymfě jménem Sýrinx, jež se proměnila v rákosí, aby ušla znásilnění bohem Panem, načež se stala Panovou flétnou; v třetí knize je mýtus o nymfě Echó, již roztrhali psi, načež se stala ozvěnou. Brutalita se tedy stupňuje. V poslední, čtvrté knize pak ovšem sám bůh Erós oznamuje mýtus o Chloé, jímž se evidentně stane šťastný konec románu.
Mýtus o Sýrinze je i dobrým příkladem pro Longův styl, který si zde dovoluji napodobit i v češtině:
Vpřed žene se Pan za násilím a Sýrinx uniká Panu i násilí. Prchajíc, omdlévajíc skrývá se v proutí, ztrácí se v rákosí. A Pan v své zlobě pruty sekaje, dívky nenalézaje, své hoře poznávaje, vymyslí nástroj najednou a vdechne do prutů nestejných, voskem slepených tak, jak i láska jich byla nerovnou. A z dřívější panny krás stal Panovy se flétny hlas.
Tak podobně Longos břinká skoro pořád a je to radost. •
Ondřej Cikán je překladatel, básník a nakladatel.
Do češtiny Longův román Dafnis a Chloé přeložili Ferdinand Pelikán (1910) a Rudolf Kuthan (1926). Kuthanův překlad vyšel v knize Láska a dobrodružství (Praha 1971).
Německý překlad Ondřeje Cikána a Georga Daneka „ve verších“ s aktuálním komentářem vyšel roku 2018.