Sloužit pracujícím ženám?
Dvojí břemeno – problém poválečného Československa
Známe to všichni. Uvařit večeři, ulevit odkapávači plnému nádobí, pověsit prádlo, když zbude energie, tak vyluxovat. Činnosti, které nám jako jednotlivci neumožňují zastavit se v každodenním pracovním chodu. Podle Mezinárodní organizace práce však těmito takzvanými reproduktivními činnostmi stráví na celém světě ženy o tři hodiny denně víc než muži.
Nejinak je tomu v Česku, kde podle dat Evropského institutu genderové rovnosti nesou vyšší míru fyzické a mentální zodpovědnosti za domácí práce, případně péči o děti rovněž ženy.
Situaci, kdy primárně ženy zajišťují vedle svého placeného zaměstnání domácnost a výchovu dětí, poprvé nazvala odborným sociologickým termínem „druhá směna“ či „dvojí břemeno“ americká socioložka Arlie Russell Hochschild v osmdesátých letech 20. století. Problém, který souvisí se společenským nedoceněním domácích prací a jehož důsledkem jsou mimo jiné přetrvávající genderová platová nerovnost nebo znevýhodňování žen v pracovních příležitostech, však představuje palčivou otázku a žitou realitu mnohem déle. Jaké kořeny má jev druhé směny žen v české společnosti? A najdeme v minulosti nějaké snahy o jeho řešení?
REZERVOÁR SIL A JEHO LIMITY
Nárůst tohoto společenského problému bezprostředně souvisí se začleňováním žen do pracovního procesu, a tedy jejich vyvázáním z prostředí domácnosti. V Evropě můžeme zvyšování zaměstnanosti žen sledovat v různé intenzitě od konce 19. století, skokově pak od počátku první světové války. V českém, respektive československém prostředí můžeme rozsáhlejší debaty o negativech dvojího břemene zaznamenat po roce 1945, kdy dochází k masovému nárůstu zaměstnanosti žen. V celospolečenském zaměření na hospodářskou obnovu republiky začalo brát za své „tradiční“ vnímání ženy jako pečovatelky, jejíž svět utváří hlavně domácnost a rodina. Poválečná atmosféra, jež přála socialistickým idejím a vizím sociální rovnosti, vynesla do popředí téma ženské rovnoprávnosti, která byla tehdy primárně spojována se zapojením žen do pracovního trhu a získáním určité finanční nezávislosti.
V praktické rovině hrálo masové zapojování žen do práce zásadní roli pro ekonomický rozvoj státu, který se potýkal s nedostatkem pracovních sil. Právě ženy v domácnostech tehdy představovaly největší „rezervoár“ pracovní síly a mohly nahradit muže, kteří padli či byli zmrzačeni v druhé světové válce. V počátcích systémových snah o zmírnění přetížení žen stála tedy hlavně praktická potřeba obnovit prosperitu státu. A tato výchozí pozice se zásadně projevila v celkovém nahlížení problematiky dvojího břemene.
Akutní nedostatek pracovních sil vedl státní úřady, zákonodárné instituce i organizace ženského hnutí k hledání způsobů, jak skloubit dosavadní roli žen v domácnosti a rodině se zaměstnáním. Hlavním řešením byla kolektivizace domácích prací a částečně i výchovy dětí. Tento model souzněl se socialistickým pojetím ženské emancipace pomocí přeměny individuální domácí práce na průmysl a za výrazné finanční podpory státu se rozšiřovala síť jeslí a mateřských škol, zakládaly se veřejné jídelny a prádelny a taktéž se kladl důraz na modernizaci domácností či na úpravu pracovní doby žen. Tehdejší přesvědčení, že kolektivizace domácích prací je účinný klíč k zaměstnání žen, a tedy i jejich emancipaci, dokládá například citát z článku ekonomky Ludmily Mužíkové-Nosilové, jedné z výrazných osobností poválečného ženského hnutí. Ta v časopisu Vlasta v roce 1947 píše: „Dělba práce, racionalisace domácnosti, dobrá kolektivní zařízení – to nejsou sny, to jsou naše existenční potřeby.“
Úspěšné řešení problému ovšem od počátku limitoval fakt, že druhá směna byla nahlížena jako nemilá, avšak nevyhnutelná součást života pracujících žen (kterou se jim stát snaží ulehčit a „sloužit“ jim v podobě vytváření kolektivních služeb). Návrhy politiků, političek i představitelek ženského hnutí nepřeklenuly stereotypní obraz žen jako matek a hospodyněk a pohybovaly se v mezích, v nichž žena, byť nyní finančně nezávislá, zůstávala zodpovědná za vaření, úklid a výchovu dětí.
KOMUNISTICKÝ TIME MANAGEMENT
Jednostranné chápání dvojího břemene jako „ženského problému“ ilustruje také snaha vzdělávat ženy v dobrém time managementu při vedení domácností, aby vše lépe stíhaly. Na této edukaci se výrazně podílely organizace ženského hnutí, které pořádaly kurzy a vydávaly vzdělávací články v časopisech pro ženy. V již zmíněné Vlastě vycházela například rubrika Jak na to?, která radila ženám v úsporném vaření, úklidu a efektivním rozvržení práce. Časopisy dále vypisovaly soutěže, v nichž čtenářky mohly vyhrát nejnovější domácí spotřebiče (například poloautomatické pračky nebo mixéry), a popularizovaly využívání mateřských škol, jeslí, veřejných prádelen a dalších státem dotovaných služeb.
Po komunistickém převratu nabraly podoby emancipace žen jasný ideologický směr. Důsledné následování teorie marxismu- leninismu, typické především pro padesátá léta, ztotožňovalo emancipaci žen výhradně se zaměstnáním jako takovým. Nový ideál socialistické společnosti zobrazoval ženu jako aktivní pracovnici, angažovanou občanku i pečující matku v jednom, a důraz na efektivitu a balancování všech tří rolí tak ještě zesílil. Co se týče otázky druhé směny, navazovala komunistická strana na způsoby řešení z období třetí republiky. Ideologický a ekonomický tlak po roce 1948 přinesl novou vlnu mobilizace žen a zintenzivnil zakládání mateřských škol, jídelen a zvyšování kapacit služeb. Problematické dopady dvojího břemene na kvalitu života žen byly však ve prospěch „vyššího“ cíle ekonomického růstu postupně odsouvány na vedlejší kolej.
Některé ze způsobů, které měly zmírnit tíhu druhého břemene, měly bezesporu pozitivní emancipační dopad. Například rozšíření sítě předškolních zařízení přispělo k možnosti vlastního výdělku nebo dalšího vzdělávání žen. Navzdory tomu, že Československo deklarovalo Košickým vládním programem a pak i ústavou z roku 1948 rovnost žen ve všech sférách společnosti, snaha o její dosažení i pomoc pracujícím ženám často zůstávaly opět na ženách samotných. Překvapivé může být, že s takovou situací – soudě jejich programů – tehdy počítaly samy organizace ženského hnutí.
Slibované ulehčování dvojího břemene žen tak naráželo kromě organizačních a finančních mezer na to, že žádné návrhy nepřekročily představu ženiny „přirozené“ zodpovědnosti za domácnost a nepřispěly ani k proměně dělby práce v rodinách. Způsob emancipace žen formou jejich zaměstnání v poválečném Československu a pak v éře státního socialismu tak v dlouhodobém horizontu zintenzivnil a de facto normalizoval dvousměnný způsob života žen, který zůstává realitou i v dnešní společnosti. •
Autorka je historička.