Poetika resilience
Psychická odolnost pohledem narativní psychologie
Některé příběhy jsou více „k životu“ než jiné. Vznik a vývoj narativní psychologie i konkrétní výzkum psychické odolnosti seniorů, který probíhal v pražském Psychologickém ústavu, odhalují, jak hluboký význam mají žánry našeho vyprávění o sobě, ale i o svém společenství.
Ve výrazu poetika resilience na první pohled něco nehraje. Tahle dvě slova přece patří do zcela různých kontextů. Takovéto jejich spojení bychom tudíž mohli považovat (slovy filozofa Gilberta Ryleho) za křiklavý případ category mistake, tedy porušení pravidel správného zacházení s pojmy. Eventuálně bychom mohli připustit (spolu s Paulem Ricoeurem), že taková zdánlivá konceptuální chyba, jakožto calculated category mistake, je tvůrčí, generativní metafora. Nové náhledy nejenom ve vědě se často objevují pomocí nových metafor a analogií. Jenomže já se tu pokusím ukázat, že výraz poetika resilience není metafora ani slovní hříčka pro upoutání pozornosti. Že psychická odolnost (resilience) skutečně má svoji poetiku.
Poněkud překvapivě se tu setkávají nejen dva vzdálené pojmy, ale celé obory. Zkusím to vysvětlit na části amerického filmu Horší už to nebude (v originále Stranger than Fiction, 2006). Je o muži, jemuž jednoho rána začne v hlavě znít ženský hlas, který se vyjadřuje jako autorka příběhu, jejž ten muž žije. Situace se vyhrotí ve chvíli, kdy hrdina uslyší: „Sotva mohl tušit, že tento jednoduchý a nenápadný čin bude mít za následek jeho brzkou smrt.“ Muž se vyděsí, jde za psychiatričkou a ta mu celkem pochopitelně řekne, že je to psychóza. On si ale trvá na svém, ví jasně, že psychózu nemá, pouze mu v hlavě zní hlas autorky jeho života. Psychiatrička je naštěstí natolik moudrá, že ho pošle za teoretikem literatury (konkrétně naratologem, teoretikem vyprávění příběhu), který s ním začne analyzovat figury, zápletky a žánry jeho života.
Tenhle moment, kdy psychiatr posílá klienta za literárním teoretikem, je v kontextu mé úvahy klíčový. Tady můžeme vidět setkání dvou skupin teoretických i praktických oborů. Na jedné straně je tu psychologie, psychoterapie či psychiatrie, na druhé straně literární teorie, uměnovědy nebo, můžeme také říci, poetika. Poetika je jednak způsob, jakým jsou díla nejen literární „udělána“ (vytvořena – viz řecké poesis, tvořit), a jednak je to nauka, která onen způsob, jakým jsou díla vytvořena, reflektuje. V tomto smyslu je klasická Aristotelova Poetika reflexí toho, jak je „uděláno“ tragické drama.
DOBRÝ, SILNÝ PŘÍBĚH
Ale vraťme se k momentu, kdy psychiatr posílá klienta za odborníkem na literaturu. Takhle totiž – alespoň zčásti – vznikla narativní psychologie (obor, jímž se zabývám a který aplikuji ve svých výzkumech). Psychologové a terapeuti se obrátili k nauce o tom, jak jsou vytvořena narativní díla různého druhu. Toto se stalo v osmdesátých letech minulého století, v době určité krize pozitivistického (scientistického) pojetí psychologického výzkumu. Tehdy řadě psychologů (Jeromemu Brunerovi, Theodoru Royi Sarbinovi ad.) došlo, že chceme-li pochopit člověka jako jednající bytost, potřebujeme si všímat příběhů, ve kterých je toto jednání ztvárněno.
Narativní psychologie předpokládá, že jednání i prožívání člověka je utvářeno příběhy, které žijeme. Z hlediska příběhů myslíme, z hlediska příběhů prožíváme, v souladu s příběhy jednáme. Nejenom že vyprávíme život, ale také žijeme vyprávění, vztah života a vyprávění je obousměrný. Aristoteles napsal, že vyprávění napodobuje život. To zcela otočil Oscar Wilde, podle něhož život napodobuje umění. A na to v jednom rozhovoru vtipně zareagoval režisér Woody Allen, který řekl přibližně toto: „Život napodobuje špatnou televizi. Kdyby napodoboval umění, byl by určitě lepší, než je.“ Allenovým slovům rozumím takto: nejen že žijeme příběhy, ale do jisté míry si můžeme vybrat narativ, který bude utvářet náš život. Některé příběhy jsou tedy „více k životu“ než jiné.
A tady se dostávám k tématu resilience, což je v psychologii bráno jako psychická odolnost. O resilienci mluvíme, když je člověk vystaven nějakému druhu nepřízně a zvládá ji lépe, než by se vzhledem k povaze této nepřízně dalo čekat. Existuje mnoho různých teorií o zdrojích resilience. Psycholog William Lowell Randall (spoluautor knihy The Poetics of Growing Old, Poetika stárnutí, spolu s Elizabeth McKim, 2008), který se zabývá resiliencí seniorů, přišel s překvapivým předpokladem: Resilientní je takový senior, který žije „dobrý, silný příběh“. S tímto předpokladem jsme v Psychologickém ústavu v Praze provedli výzkum, ve kterém jsme uskutečnili velké množství hloubkových narativních rozhovorů se seniory. A při analýze jejich vyprávění se nám ukázalo, že „dobré, silné příběhy“ jsou několika různých druhů neboli žánrů.
TŘI ŽÁNRY SENIORSKÝCH VYPRÁVĚNÍ
Žánry lze, velmi zjednodušeně, chápat jako druhy ztvárnění zkušenosti (lze je pojímat i jinak, třeba jako typy komunikačních interakcí daných účelem: jestli poučuji, kárám, snažím se pobavit atd.). Z hlediska narativní psychologie jde o žánry příběhů, které žijeme. Místo definice uvedu příklad. Jednou jsem brzy ráno cestou do práce potkal dvě starší ženy venčící pejsky. A míjel jsem je zrovna ve chvíli, kdy jedna z nich šlápla na chodníku do psího výkalu. Vykřikla: „Ach jo, už zase, to je hrozný.“ Druhá paní jí odpověděla: „Ale ne, musíme to brát pozitivně, to bude štěstí celý den.“ V jakési hutné zkratce se tu přede mnou objevily dva žánry, dva druhy ztvárnění zkušenosti. Jeden, který všechno vyhrocuje, druhý, který ve všem vidí šťastnou příležitost. Je to jako známé rčení o poloplné a poloprázdné sklenici.
Podobné žánry jsme hledali také ve výzkumném souboru našich seniorů. Podle kritérií resilience (člověk zvládá nepříznivé okolnosti podstatně lépe, než by se čekalo) jsme z tohoto souboru vybrali vzorek vyprávění odolných jedinců. A hledali jsme výrazné společné znaky jejich vyprávění o vlastním životě. Byly to příběhy tří žánrů, které jsme nazvali: heroické zvládání, přitakání šťastným momentům a ironický odstup.
V žánru heroického zvládání se vyprávějící cítili být tvůrci svého osudu, šlo o to nepoddat se, nevzdat to, zvládnout to. Zcela jinak to bylo ve druhém žánru, přitakání šťastným momentům: lidé trpělivě a vděčně přijímali vše, co se jim dělo, nad vším žasli a libovali si. A ještě jiný byl žánr ironického odstupu, který se vyznačoval skepsí, smyslem pro absurditu života a laskavým černým humorem. Pracovně jsem všem těmto odolným seniorům říkal umělci života. Právě zjištění, že umění života ve stáří má více druhů neboli žánrů, mě na tomto výzkumu příjemně překvapilo. Tyto žánry zná i klasická literární teorie: prvnímu žánru říká romance nebo také hrdinské vyprávění, druhému komedie a třetímu ironie.
OKAMŽIKY UVĚDOMĚNÍ
Jak jsou udělány „dobré, silné příběhy“, to jest takové, které seniorům pomáhají žít „tak nějak dobře“ navzdory nepřízním, které s sebou stáří přináší? Zakladatel narativní psychologie Jerome Bruner rozeznává dvojí „krajinu“ příběhů, které žijeme: „krajinu akce“ a „krajinu vědomí“. V první „krajině“ se věci dějí a aktéři jednají, v druhé jde o to, co postavy či vypravěč (popřípadě také příjemce příběhu) prožívají, co vědí či nevědí, co chtějí či nechtějí atd. Je to „krajina“ přesvědčení, přání a záměrů. Podstatné je, že „dobrý, silný příběh“ má „dobře a silně“ utvářeny obě zmíněné „krajiny“.
Co to znamená? Tady je možné se vrátit k filmu Horší už to nebude. Náš hrdina je nejprve konfrontován s autorkou svého životního příběhu a posléze také s odborníkem na příběhy. Zde jsou personifikovány (celý film je důmyslná alegorie) dva principy, které Carl Gustav Jung chápal jako dva komplementární aspekty duševního života: princip ztvárnění a princip porozumění. A to je zde zcela klíčové. Tedy nejen, že náš životní příběh je nějak ztvárněn (a my jsme v lepším případě jen jakýmsi spoluautorem), ale může, a dokonce má být reflektován. Jak jsem napsal výše, poetika znamená vlastní ztvárnění určitého díla, ale zároveň je také naukou o tomto ztvárnění.
Co se tu myslí slovem reflexe? Znamená to, že člověk je schopen nejen spoluutvářet figury, zápletky či žánry vlastního života, ale že je si této aktivity alespoň do jisté míry vědom. My nejsme plně autoři příběhů, které žijeme (jsou to často příběhy naší rodiny, širšího společenství, kultury, někdy i „velké příběhy“, které známe z mytologie či z posvátných tradic). V lepším případě jsme jejich jakýmisi spoluautory. Co ale můžeme, je brát tyto příběhy za své, a to do jisté míry vědomě. Uvědomovat si, že žijeme právě takový a takový příběh.
To jsou například okamžiky, kdy si člověk uvědomí, že je to (či může být) celé „o něčem jiném“. Jedna seniorka například v rozhovoru používala výrazy jako „otočila jsem ten příběh“ nebo „je to hezkej film“. V takové chvíli dochází k tomu, čemu americký psycholog James Hillman říká „vidění skrze“. Tedy vidění skrze figury a zápletky utvářející naši zkušenost a náš život. Na chvíli si uvědomíme, že žijeme příběh, a tím se také otevírá prostor alternativ (může to být „o něčem jiném“). Takovéto vědomí, že život je ztvárněn jako příběh a že je tu stran žitého příběhu jistá volba, se nazývá narativní reflexe.
Něco podobného můžeme vidět ve filmu Horší už to nebude. Náš hrdina tu v určité chvíli pochopí, že žije tragédii, která spěje k nevyhnutelnému skonu. Je tím otřesen natolik, že vyhledá autorku, která píše příběh jeho života. Smlouvá s ní, také s literárním kritikem, ale nakonec pochopí, že jeho příběh dává právě takto hluboký smysl a akceptuje ho. Jenomže, přesně v tomto bodě, následkem jeho narativní reflexe (proměna „krajiny vědomí“) se příběh změní a nemusí skončit tragicky. Tady můžeme vidět, že reflexe, to jest vědomí žitého příběhu, může změnit život.
Randall takovouto změnu v případě resilientních seniorů označuje slovní hříčkou re-genre-ation. Tedy že k resilienci ve stáří patří také určitá pružnost co do žitých žánrů. Protože ne každou situaci lze heroicky zvládnout, ne všemu lze s vděčností přitakat a ne vždy je náležitou odpovědí ironický odstup.
ODOLNOST SPOLEČENSTVÍ
Kam jsem se to dostal ve svém uvažování o resilienci? Životu je vlastní určitá poetická aktivita, tedy více či méně vědomé utváření figur a zápletek žitých příběhů. A to nejen v případě „dobrých, silných příběhů“, ale nějakým způsobem vždy. Dokonce i tragickou narativní strukturu životu (v určité míře) aktivně vtiskujeme (což neznamená, že jsme tvůrci negativních životních podmínek či událostí). To, že resilience je (vedle dalších zdrojů) utvářena příběhem, který žijeme, je dobrá zpráva. A to, že součástí jeho poetiky je také „krajina vědomí“, narativní reflexe či „vidění skrze“, to je výzva. Nejen na individuální úrovni, ale také na rovině kolektivní. Představme si, že také resilience různých druhů lidských společenství je do jisté míry dána tím, jaké příběhy tato společenství žijí. A nakolik jsou schopna „vidět skrze“ ně.
Na závěr uvedu jako svědectví krátkou výpověď staré paní, která měla dobré důvody chápat svůj život jako tragédii. Velkou část života musela ležet (říkali jsme jí pracovně „paní ležící“), přesto byla velikou vzpruhou pro ostatní, kteří ji rádi navštěvovali a čerpali od ní životní elán. Ta paní byla umělkyní života v žánru ironického odstupu. Okouzlovala nás svým smyslem pro absurditu a zvláštním druhem laskavého cynismu a černého humoru. V jednom rozhovoru nám řekla toto: „Podívala jsem se do zrcadla a říkám: Fuj, babo, kdo jsi… Důležitý je umět se shodit… Nesmí člověk taky brát ten život moc vážně, von je dramatickej, tragickej a vážnej dost sám o sobě… Život je krásnej, ale jinak stojí za hovno.“ •
Autor je psycholog.