Na ostrově kouzel
O někdejší francouzské kolonii
Réunion, malý ostrov v Indickém oceánu, na němž jsem se ocitla na půl roku „na Erasmu“, vznikl před třemi a půl miliony let v důsledku vulkanické aktivity. Sopečný původ prozrazuje dramatická krajina s krátery aktivních sopek, strmými horami a bujnou tropickou vegetací.
Ostrov dlouho neměl žádné obyvatele. Byl objeven v 16. století Francouzi, kteří sem následně odvezli několik vězňů. O pár let později se Francouzi vrátili a s překvapením zjistili, že všichni vyhnanci jsou naživu. Uvědomili si, co ostrov nabízí, a začali tu budovat kolonii. V 17. a 18. století sem dovezli tisíce afrických a malgašských otroků, aby pracovali na plantážích cukrové třtiny, kávy a čaje. Po zrušení otroctví v roce 1848 se bývalí otroci stali občany Francie, byla jim přidělena příjmení a měli za povinnost najít si práci. Byli sice svobodní, ale bez finančních prostředků a možnosti najít nové místo ve společnosti, a tak mnozí dál pracovali na plantážích v týchž těžkých podmínkách. Zato otrokáři dostali finanční kompenzaci a místo otroků začali na ostrov přivážet pracovníky z Indie, Indonésie, Thajska a Číny, kteří se zde usadili a začali budovat vlastní komunity. Etnika se navzájem mísila a vytvářela unikátní kulturní prostředí.
V průběhu 20. století se Réunion stal francouzským departmentem. Francie investovala do infrastruktury, zdravotnictví a vzdělání. Životní úroveň obyvatel se zlepšila, ale sociální nerovnosti z období kolonialismu jsou zřejmé dodnes.
PŘÍBĚHY PŘÍRODY
Ať už byl ostrov vnímán jako země zaslíbená, nebo jako krajina nočních můr a odcizení, nebyl původně pro nikoho zemí původu. Proto bylo pro mnohé jeho obyvatele obtížné se s ním identifikovat, zapustit kořeny. Bez kořenů se mohli cítit zasaženi pocitem neskutečnosti, který všechny – první osadníky, podrobené populace i různé další komunity – nutil vnímat ostrov jako prostor, který je třeba dobýt a učinit obyvatelným. Réunion je svým způsobem zemí bez paměti, bez tradic. Většině jeho obyvatel dodnes chybí jakási kotva, zásadní pro pocit sounáležitosti s prostorem i pro vědomí vlastní identity. A tato absence je o to silnější, že ostrov zůstává jaksi dvojznačný – zároveň réunionský a francouzský.
Nejvýznamnějším kulturním atributem bývalých otroků je kreolština, která vznikla kombinací francouzštiny a afrických jazyků. A kromě hudby a tance formují zdejší kulturní identitu a mentalitu také legendy. Ústně předávané příběhy jsou klíčové pro vnímání historie, hodnot a životních zkušeností z koloniálních dob. Mají také hluboký symbolický a duchovní význam a často čerpají motivy z místní přírody, která pro otroky byla svobodným, ale také nebezpečným místem. Existuje řada legend o nadpřirozených bytostech a silách, které jsou spojeny s konkrétními přírodními lokalitami. Souvisí s místní vírou, že příroda „oživla“ a zasahuje do života a osudů lidí. Od chvíle, co jsem si v univerzitní knihovně v Saint Denis přečetla první kreolský příběh, jsem byla do světa legend, který jako by koexistoval se zdejší realitou, úplně vtažena. Začala jsem hledat další, nacházet mezi nimi souvislosti, všímat si detailů. Nejvíc mě však ovlivnil zážitek na jedné z túr po ostrově.
Spolu s našimi „domorodými“ kamarády jsme se vydali na celodenní výlet do jedné z kalder ostrova – Mafate. Turistika nebyla mým hobby, ale na Réunionu jsem změnila názor. Stezky tu jsou vzrušující. Tyto divoké, někdy i nebezpečné trasy jsou pro mě novou definicí krásy...
Ráno jdeme horskou stepí. Do krajiny pod sebou nevidíme, ale i tak mám pocit, že jsme vstoupili do pohádky. Později se scenérie mění. Objevuje se les se spoustou různých druhů rostlin a živočichů. Tisíce tamarindů, banánovníků a kapradin... Fascinuje mě rozmanitost struktur kůry tamarindů. Každá křivka, každá nerovnost je precizním božím dílem. Takové lidská ruka nesvede. A právě lidskou kůži mi ta kůra připomíná...
Je už po poledni, když se vydáváme směrem k Îlet la Nouvelle. Obloha se rozjasňuje a nabízejí se nám nádherné výhledy na okolní hory. Jsem ohromena jejich velikostí. Tvoří ochranu, úkryt pro všechny rostliny, zvířata a lidi, kteří tu žijí.
Dorazíme do vesnice. Několik kreolských domů, malé bistro. Přemýšlím o životě jejích obyvatel. Nemají nic než svou rodinu, pole, zvířata a krásu přírody. Vůkol je klid. Trochu jim ten jednoduchý život závidím. Mám? Tvrdá práce za minimum peněz. A taky mě napadá: Mohou být ty zdánlivě ochranitelské hory i děsivé?
Lezeme po svazích, procházíme lesy a přeskakujeme potoky. Bavíme se o rozdílech a podobnostech našich kultur, vyprávíme si příběhy a já se pokouším naučit jednoho z přátel, Yanise, česky. Dorazíme na vrchol Marla, kde nás čeká malá horská chata s hospůdkou.
Posíleni stoupáme dál. Trasa je náročná. Kameny kloužou, bludné kořeny se nám zamotávají pod nohy a listy obřích kapradin nás fackují. Už jsme blízko Col des Boeufs, když začíná pršet. Potkáváme stádo pasoucích se krav. Začíná se šeřit a na obloze vykoukne měsíc. Pokračuji v lekci češtiny. Jsem na kamaráda pyšná – než dorazíme na parkoviště, umí vyslovit „nekonečno“.
PŘÍBĚHY LIDÍ
Konečně jsme u auta a nalézáme vhodné místo na kempování. Podaří se nám postavit stan, posloucháme francouzskou klasiku – Charlese Aznavoura – a místní rytmickou hudbu Maloya. Po La Boheme Yanis začne vyprávět zdejší legendu:
„V době, kdy ostrov překypoval tajemstvími, žil tu jeden muž z Madagaskaru. Byl to kouzelník, říkají někteří, obyčejný zločinec, šeptají druzí. Ale na jedné věci se všichni shodují: nebyl to obyčejný muž. Přidal se k loupežné bandě a společně šířili strach po Saint-Pierre a okolí. V noci se tišeji než hadi plížili po vesnicích a lovili lidi. A to nejhorší: pili krev svých obětí. Někteří říkají, že kvůli okultním rituálům, paktům s temnými silami, jiní, že jim krev poskytla nadlidskou sílu. Jednoho dne je ale spravedlnost dostihla, byli uvězněni a poté popraveni. Tělo ‚kouzelníka‘ bylo uloženo na hřbitově v Saint-Pierre. V noci jsou v jeho okolí údajně slyšet podivné zvuky. To prý jeho duch stále bloudí až na Mafate a hledá nové oběti.“
„Jo, a jak jsem říkal, mnoho Réunionců tomu věří,“ dodá. „Chcete, abych vám řekl jeho jméno?“
„Ne, neříkej!“ vyděsí se druhý kamarád, Sebastien. ¨
„… Sitaran,“ dokončí Yanis.
„Aaaaa!“ vykřikne Sebastien a schová se pod deku.
Nemůžu usnout. Přichází bouře. Vítr v korunách stromů šumí, do stěn stanu začíná bušit déšť. Najednou slyším kroky. Srdce mi buší. Jsem si jistá, že tu kdosi je. Ale proč by někdo uprostřed noci chodil na Mafate? Kroky se blíží. Slyším šustění, jako by někdo něco hledal. Pak zvuky ustanou. Uklidním se a usínám.
Z polospánku mě budí rána. Blesk! Hřmí… Zavřu oči. Jsem si jistá, že to je má poslední noc v životě. Stromy se v temnotě kymácejí a lámou, vichr strhává náš úkryt. Nebe, hory, všechno je proti nám. Příroda nás pohltí a zničí. Vyjí tu psi, nebo jsou to lidské hlasy prosící o pomoc?
Když jsem ráno otevřela oči, uviděla jsem, ke svému překvapení, strop stanu. Kouknu doprava, doleva… leží tu přátelé, stále v hlubokém spánku. Opatrně jsem zatáhla za zip… a světlo mě oslnilo. Je nádherně. Obloha bez mráčku, slunce se pomalu vyhouplo nad hory, které opět vypadají jako tiší strážci.
Přemýšlím o podivném snu, o bouřce a hlasech. Ale byl to sen? Nebo jsem vstoupila do říše duchů a setkala se se Sitaranem? Kdo ví, kde je hranice mezi snem a skutečností, mezi fantazií a realitou… •
Autorka je studentka francouzské filologie.