Ještě nevím, kde mám domov
Příběhy imigrantek z bývalé Jugoslávie
Mainstreamová média nás už nejméně desetiletí učí klást rovnítko mezi migraci a mladé muže v plné síle. A přece prvními, kdo hledá únik z válkou postižených oblastí, bývají ženy. Obvykle se tímto rozhodnutím snaží ochránit své děti před násilím a nabídnout jim perspektivu bezpečného života.
Zatímco česká společnost v devadesátých letech 20. století plula na vlně euforie a naděje, očarovaná pokojným přechodem od totality k demokracii a o několik let později od dvoustátí k samostatné republice, na jiných místech Evropy tentýž proces vyvolal bratrovražedný válečný konflikt. V Jugoslávii, zemi, kterou Češi v dobách totality i po jejím konci považovaly za vytouženou dovolenkovou destinaci, se rozhořela válka, která vyhnala z domovů nebývalé množství lidí – v evropském prostoru nejvíce od konce druhé světové války. Během deseti let bojů opustilo své domovy mezi dvěma a půl a čtyřmi miliony lidí, z nichž velkou část tvořily právě ženy a děti. Nejvíce jich odešlo z Bosny a Hercegoviny, kde probíhaly rozsáhlé etnické čistky, v míře mnohem větší než v ostatních zemích bývalé Jugoslávie. Česká republika tehdy v návalu solidarity rovněž nabídla pomocnou ruku – dočasné místo k životu tu našlo okolo šesti tisíc obyvatel bývalé Jugoslávie. A prvními aktérkami pomoci byly také ženy, například psycholožka a bývalá mluvčí Charty Dana Němcová nebo překladatelka Anna Grušová. Obě žily během československé totality pod permanentním dohledem Státní bezpečnosti a dobře věděly, co znamenají nejistota a perzekuce.
Mnoho z těch, kdo k nám tehdy přišli, se po skončení války i přes katastrofální destrukci celého jugoslávského prostoru vrátilo domů. Někteří se ale rozhodli v Čechách zůstat. Válka trvala dlouho, dost dlouho na to, aby tu jugoslávské děti zapustily kořeny, vystudovaly a cítily se víc doma než v rodné zemi. O příbězích čtyř jugoslávských žen vznikl v roce 2016 vznikl film Theodory Remundové Ženy od vedle, a právě nutnost postarat se o děti je v něm nejčastěji zmiňovanou motivací k tomu, aby jeho protagonistky obstály a aby se do nové společnosti začlenily.
NEBYLY JSME LÍNÉ
Mezi nejcitovanější a mediálně nejznámější jugoslávské uprchlice patří bezpochyby Goranka Oljača. Bývalá ředitelka sarajevského rozhlasu už 25 let působí v tom českém, kde se věnuje především tématu uprchlictví, připravuje rozhovory s lidmi, kteří strávili dlouhou část života mimo svou rodnou zemi. Za pořad My a oni získala ocenění UNHCR (Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky OSN) a je držitelkou dalších novinářských cen. Vystudovaná politoložka však ve své nové domovině začínala jako uklízečka a sdílela tak osud většiny svých souputnic. Do Československa přijela v listopadu 1992 na pozvání Československého červeného kříže, a to na třicet dní, které se však poněkud protáhly. S tehdy čtrnáctiletou dcerou ji umístili do zařízení v Horním Jiřetíně, kde se stále na plné obrátky těžilo. Na svůj první dojem vzpomíná s vděkem a rozpaky: „Naštěstí jsem neuměla říct, že je to ošklivé. Byla jsem zvyklá na krásné hory okolo Sarajeva a najednou jsem se ocitla uprostřed průmyslového komplexu. I když na nás byli všichni nesmírně milí a snažili se pomoci, moc jsem si život tady neuměla představit.“ Největší úskalí pro ni podle vlastních slov představoval jazyk, zvlášť proto, že v městečku neexistovaly kurzy češtiny. Ač samouk, přes redakci litvínovského Chempressu se nakonec dostala až do Českého rozhlasu, nejprve jako produkční, poté v roce 1999 konečně stanula za mikrofonem.
Potřeba ochránit děti před válkou se může projevovat v různých nuancích. Například Gordanu Momić k odchodu ze země ponoukl fakt, že její tehdy osmnáctiletý syn začal přemýšlet o vstupu do armády. A protože měl jednoho rodiče Chorvata a druhého Srba, nemohl se rozhodnout, zda do srbské, nebo do chorvatské. Podobně jako jiní Jugoslávci žijící ve smíšeném manželství dilema vyřešili odchodem do bezpečí. Mukadesa Ćorić si otevřela stomatologickou ordinaci ve Mšeně, kde zubař dlouho chyběl. I ona začínala jako uklízečka. Vzpomíná na těžké začátky, kdy musela mít dvě práce, aby zvládla uživit sebe a dvě děti. Za kdovíjak silnou se ale nepovažuje: „Nikdo z nás neví, co v sobě má, dokud té situaci nemusí čelit. Teprve když musíš opustit domov a začínat znovu jinde, uvědomíš si, kolik je v tobě síly a energie. A především vůle jít dál.“
STÁŘÍ JAKO ODSUNUTÍ NA VEDLEJŠÍ KOLEJ
Některé příběhy jugoslávských migrantek mluví o úspěchu, o přátelstvích, o vybudovaných kulturních mostech, o spokojeném soužití s prostředím, v němž se dokázaly prosadit. V jiných vyprávěních i po letech zaznívá smutek. „Cizina není pro každého. Zvykla jsem si, ale furt nevím, kde jsem doma,“ říká Vesna Peulić, další z protagonistek zmiňovaného filmu. A přece na konci i dobře zvládnuté integrace dnes stojí společný jmenovatel – stáří, které v případě žen přesídlených do ČR znamená především výrazně nižší důchod a horší životní podmínky. „Migrace je jako bývalý manžel, otec vašeho dítěte. A vy se jí nikdy nezbavíte,“ říká ve své anonymní zpovědi jedna z respondentek rozhlasového dokumentu Ženy na vedlejší koleji Goranky Oljači. Ženy imigrantky v předdůchodovém a důchodovém věku jsou ve specifické a nezáviděníhodné situaci a příslušné české služby a předpisy spíše komplikují život, než aby jim pomáhaly. A v původních zemích se ze strany institucí setkávají většinou jen s lhostejností. Naštěstí na to ani teď nejsou samy. Na začátku přijímání jugoslávských žen stála Poradna pro uprchlíky Českého helsinského výboru, kterou se v Praze za podpory Kanadského velvyslanectví podařilo skupině žen kolem Dany Němcové otevřít v říjnu roku 1993. Dnes patří péče o migrantky seniorky do portfolia Sdružení pro integraci a migraci SIMI, které jim poskytuje sociální a právní poradenství a otevírá veřejnou debatu směřující k přijímání legislativních změn. •