V posledních letech se na filmových plátnech objevilo několik divácky velmi úspěšných snímků, které pojednávají o životním stylu nejbohatších lidí světa a zároveň ukazují ty, kteří bohatým slouží (často za cenu ztráty vlastní důstojnosti), aby měli z čeho žít.

„Tohle by se v Evropě stát nemohlo. Bojím se, že ani nikdy nestane,“ měl údajně prohlásit překvapený Albert Einstein při prohlídce nového a velkolepého kostela Riverside Church v New Yorku. Mezi podobiznami významných osobností z řad vědců, filozofů či lékařů totiž našel i svůj vlastní portrét, vytesaný do kamenného vstupního portálu. Byl prosinec roku 1930. O tři roky později se v Německu dostane k moci Adolf Hitler a židovský teoretický fyzik bude nucen do Spojených států odjet znovu – tentokrát už natrvalo.

V závěru 19. století se ženám ze středostavovských rodin začaly otevírat možnosti, které si generace jejich matek stěží dokázala představit. Roku 1890 byla v Praze otevřena Minerva, první dívčí gymnázium ve střední Evropě – a během několika let už její absolventky mířily do univerzitních poslucháren. S tím přicházely nové pracovní možnosti: k pečovatelkám, vychovatelkám a učitelkám přibývaly překladatelky, novinářky, úřednice či lékařky. Významnou část této nové profesní generace tvořily svobodné ženy. Pro mnohé z nich se povolání stalo nejen zdrojem příjmu, ale také cestou, jak se vymanit z role spíše trpěné příbuzné.

Převratné události ve veřejném dění vždy představovaly výzvu pro různé typy elit, včetně těch uměleckých. Zvláště literáti se v mnohých komplikovaných historických momentech i etapách snažili plnit také roli společenskou, ba politickou. V našich zemích takovou angažovanost stále vnímáme jako samozřejmost – i díky ne tak dávným zkušenostem s rozdělením literárního pole v době nesvobody: před rokem 1989 byli na jedné straně autoři a autorky prorežimní, na straně druhé spisovatelé a spisovatelky publikující v samizdatu a v exilu.

Co dělá z knihy bestseller? Jak se poprvé dozvídáme, že nějaký text je „velmi důležitý“? Kdo nám našeptává „Tenhle film rozhodně musíš vidět; tuto výstavu nesmíš propásnout“?

Symboly jsou jedním z nejstarších a nejúčinnějších nástrojů moci – jako svého druhu totemy vymezují hranici mezi vlivnými a zbytkem společnosti. Často nabývají podoby extrémního luxusu, okázalosti nebo záměrného plýtvání – elity je využívají k tomu, aby svou dominanci prezentovaly jako přirozenou, legitimní a nadčasovou, nebo dokonce věčnou a jejich prostřednictvím dávají najevo kontrolu nad zdroji, časem i pravidly společnosti.

Debaty o oligarchii v USA a v Maďarsku jsou rozvinuté. Poučení z nich může být užitečné právě v době, kdy do čela české vlády nastoupil muž, jehož hlavní politickou vlastností je jeho bohatství.

Zbožnost a šlechta mají v českém prostředí cosi společného: nám Čechům jsou jaksi vzdáleny, nejsou součástí naší identity, pokud tedy dnes Češi vůbec nějakou historickou a kulturní identitu deklarují. Se zbožností je to jasné: pojí se s nepopulární katolickou církví, navíc v zemi, která i v evropském kontextu patří mezi nejvíce sekularizované. Co se týče šlechty, její dlouhodobě pošramocenou pověst možná poněkud rehabilitovaly dokumentární pořady z posledních let, které potomky vybraných šlechtických rodů „zlidštily“, když je prezentovaly v jejich občanských, často vpravdě „měšťanských“ rolích.