Konec světa v islámu nepředstavuje, ani zdaleka, jen akademické téma zajímající hrstku teologů. Pravý opak je pravdou. Jak ukázala opakovaná sociologická šetření, výrazná část populace mnoha muslimských zemí soudí, že k tomuto eschatologickému zlomu nedojde v blíže nespecifikované vzdálené budoucnosti, nýbrž ještě za jejich života.

Bělehrad, dne 25. května 1979. Za bouřlivého potlesku, na pozadí davu cvičenců mávajících barevnými vlajkami běží se štafetou přes Stadion Jugoslávské lidové armády kosovská studentka medicíny Sanija Huseni. Zdolává šikmé pódium vedoucí na hlavní tribunu a zastavuje se před mužem oděným do světlé maršálské uniformy. Proslov si připravila v albánštině, závěrečná slova však zopakuje také v srbochorvatštině. „Stovky rukou nesly cestami naší úžasné vlasti tuto štafetu s našimi nejupřímnějšími gratulacemi směrovanými tobě – od bratrských národů a národních skupin Jugoslávie, které všechny žijí jako jeden národ. Tuto zem a tento lid nic nemůže zlomit. Ani dnes, ani zítra. Nikdy.“ Gesto předání. Polibky. Aplaus.

Robert Putnam by se měl při pohledu na dnešní sociální sítě roztéct štěstím. Kam se poděl onen rozpad komunit, o kterém psal ve své přelomové knížce Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community (Bowling o samotě. Pád a obroda americké komunity; 2000)? Zpěvačka Dua Lipa na Instagram postuje fotky ze setkání svého knižního klubu a srdíčka pod nimi počítá na miliony. Jiné virální příspěvky ukazují rozesmáté tváře přátel u jídelního stolu s hashtagem #komunitnivecere.

Libanon se v současnosti nachází ve změti mnoha souběžně se odehrávajících apokalyps. Svět už dávno skončil, ale přesto neúprosně pokračuje. Četné kontradikce a mnohovrstevnatost zmaru se staly součástí každodenního života, což nicméně neznamená, že by události byly čímsi přirozeným, co se v určitých částech světa zkrátka děje. Destrukce, jíž jsou Libanon a jeho lidé vystaveni, je sérií každodenních rozhodnutí velmi konkrétních lidí – a lze ji také relativně snadno zastavit.

Jak na (nejspíše) nezodpověditelnou otázku, zda a kdy skončí čas, odpovídá fyzika a jak filozofie? Kde se jejich přístupy a výsledky rozcházejí? A mluví vůbec o tomtéž?

Před dvěma lety slavily velké umělecké instituce po celém Německu 250 let od narození ikonické osobnosti romantismu Caspara Davida Friedricha. Jeho obrazy v Alte Nationalgalerie v Berlíně nebo Kunsthalle v Hamburku dodnes lákají stovky turistů, kteří se mačkají před jeho plátny a spolu s protagonisty Friedrichových obrazů obdivují hlubokou nespoutanou přírodu, její atmosférické proměny a starodávné ruiny. Do jaké míry jsme ale schopni jeho dílo ocenit dnes, kdy se krajina okolo nás mění a ruiny industriálních fabrik a válkou zničených měst se stávají němými svědky přítomnosti?

Příliš dlouho byl většinovým přesvědčením pokrok: lidstvo se bude morálně zdokonalovat společně s tím, jak budou růst jeho schopnosti a moc. Nejen že ovládne přírodu, ale také zkrotí divošské instinkty v sobě, převládne nad nimi civilizovanost. Jak připomíná historička Holly Case, v pokrok na přelomu 19. a 20. století nevěřilo jen několik okrajových autorů jako rasistický konzervativec Houston Chamberlain nebo syndikalista Georges Sorel. Dnes jako by se tyto okrajové názory staly středním proudem: většina se buď bojí zániku v ekologické katastrofě, nebo běduje nad „úpadkem civilizace“.