„Když já přece proto do řádu vstoupila, abych už od mužských nadobro pokoj měla,“ zní stížnost jedné obětavé řeholní sestry, která si stěžuje papežskému nunciovi na svoji představenou, která ji v nemocnici přidělila na ošetřování do pánského oddělení.

V Kutné Hoře žije v současnosti přibližně dvacet jedna tisíc obyvatel. Ve středověku však toto středočeské město bylo klíčovým hornickým centrem, které financova­lo chod českého království a kde se razily stříbrné mince – pražské groše. Exploata­ce kutnohorského podzemního bohatství, zejména velkých ložisek stříbronosné rudy, nevedla pouze k prosperitě, měla za následek také vznik řady cechů, pořádků i (před)kapitalistických institucí – důlních společností, které umožňovaly jedincům kupovat těžební podíly.

V roce 1952 vyšla kniha s názvem What Is Race? Evidence from Scientists (Co je to rasa? Důkazy vědců). Byla určena široké veřejnosti od školáků po dospělé a vydala ji organizace UNESCO, založená o sedm let dříve, na samém konci druhé světové války. Jedním z hlavních bodů ústavy UNESCO byl „boj proti dogmatu o nerovnosti ras a lidí“, a publikace tak byla součástí rozsáhlé kampaně zaměřené na pojem rasa. Význam této kampaně v poválečném období, tedy poté co byly v důsledku rasové teorie zavražděny miliony lidí a byla odhalena zvěrstva páchaná v koncentračních táborech, je zjevný.

Podíl žen mezi lidmi vězněnými státní mocí v sovětských pracovních lágrech byl v roce 1941 třináct procent, na konci války šlo o téměř třetinu. Celkem tábory Gulagu prošlo na dva mi­liony žen, stovky z nich měly české kořeny. Další miliony byly deportovány a statisíce poprave­ny.

Rozhlížím se po svém stole. Chaotická konstelace: knihy, psací potřeby ve všemožných seskupeních, popsané útržky papírů, dohořelé svíčky, nedopité hrnky, kapesníky a uprostřed notebook. Dalo by se říct, že můj psací stůl představuje určitou formu sociálního prostoru, kde se stírají hranice mezi mnou a světem, mým tělem a předměty, prací a volným časem. U svého stolu píšu, pracuji a odpočívám, jím, diskutuji i rozjímám. A tak moje každodennost začíná právě u stolu. Stává se prostorem, který tělesně a bytostně zabírám, který také podpírá moje psaní.

Mezi lety 2001 a 2006 shromáždila umělecká dvojice Bryndís Snæbjörnsdóttir a Mark Wilson vizuální materiál mapující exempláře taxidermií medvěda ledního dochované na území Velké Británie. V rámci projektu vznikly velkoformátové fotografie třiceti čtyř preparátů, a to v podmínkách, v nichž se v danou chvíli nacházely – ať už v expozicích nebo depozitářích muzeí, či v interiérech soukromých sídel. Dvojice se navíc snažila vysledovat původ jednotlivých medvědů a jejich „cestu“ k současnému místu uložení.

Příběhy vyprávěné malbami na zdech středověkých kostelů Středomoří čerpají z východních i západních kořenů a vždy nesou politickou stopu. O nich, o zobrazování Boha i o dětství v americké židovské rodině hovoříme s medievalistou profesorem Kesslerem.

Staré Město pražské je jedna z nejvíce obdivovaných památek lidstva a je tak po právu zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Na témže seznamu se nachází i městečko Ušguli, které v nadmořské výšce 2100 metrů zdobí po staletí nedobytný horský region Svaneti v severozápadní Gruzii. Praha je podle všeho zlatým dolem, tedy místem, kde se dá „rejžovat“, už odedávna, minimálně od konce 19. století, kdy se asanace židovského ghetta proměnila v zajímavou finanční příležitost. Překvapivě se ale slepicí se zlatými vejci nedávno stala také Svaneti.