Informační povaha současné společnosti s sebou nese také popularitu, někdy jako vytoužený cíl, někdy jako nechtěný důsledek. Vůle a náklonnost lidu jako by se staly nutnou pod­mínkou společenské existence, měříme je bez většího rozlišení u poznámky o dnešním obědě i u plánu státního rozpočtu.

Politici rádi slibují velké věci. Vedle tradičního lákadla v podobě zvýšení platů, důchodů či dávek bývají ve hře také ambiciózní projekty staveb pro veřejné blaho. Nejsou to však jen rychlostní železnice, desítky kilometrů dálnic či haly pro rychlobruslení. Obdobné vějičky je možné najít také ve sféře umění a kultury.

Mluvit k lidem jazykem, který je pro ně srozumitelný, a způ­sobem, který jim je blízký. Potud by to mohlo znít jako jedno z klasických pravidel obecně úspěšné komunikace. Rozhrábneme-li ale vrstvu slov, objeví se pod ní podstata: záměr komunikace.

Na jedné straně vidíme křížovou cestu, Ježíš pod tíhou kříže právě upadl. A na druhé straně se vypasený papež nechává nést, jako by byl polobůh. Autoři pamfletu Passional Christi und Antichristi (Pašije Krista a Antikrista) z roku 1521 nemají pochybnosti: jeden je Kristus, ten druhý Antikrist. Autory této tvrdé satiry nebyli nikdo jiný než sám vůdce reformace Martin Luther s malířem a rytcem Lucasem Cranachem starším a humanistou a reformátorem Philippem Melanchthonem. Sílu obrazu manipulovat obecenstvem si očividně plně uvědomovali: pamflet cílil na emoce čtenářů, text a obraz se vzájemně umocňovaly a vyvolávaly strach i naději spojené s vizí konce světa.

Dne 24. dubna 1915 začala mladoturecká vláda deportovat arménské intelektuály z Konstantinopole. Odstartovala tak proces eliminace arménské, řecké a asyrské populace z Osmanské říše, dnes známý jako arménská genocida.

Běžně o politických ideologiích neuvažujeme jako o něčem spojeném s náboženstvím. Liberalismus, nacionalismus, socialismus a další ideologie jsou plodem moderní doby a pro tu je – minimálně v evropském kontextu – charakteristická sekularizace, tedy „odnáboženštění“ společnosti, především jejího veřejného života.

Diogenés ze Sinópé prý na otázku, co je na světě nejkrásnější, odpověděl: svoboda slova. To byl jistě ojedinělý názor v jeho době, stejně jako by byl ojedinělý i dnes. Svoboda slova totiž nemá vždy úplně dobrou pověst. Dává právo na existenci i názorům, které mohou být mylné, ba přímo i lživé.

V dnešní době, kdy máme pocit politických a společenských změn zatím nejasného rozsahu, může být poučné ohlédnout se za tím, jak jsme hodnotili éru transformace po roce 1989 a její dopady. Hovoříme s oceňovaným vídeňským historikem, jenž se tímto tématem dlouhodobě zabývá.