Moc skrytého vědění
Průvodce konspiračními narativy o válce na Ukrajině
Žijeme v době, kdy dezinformace či konspirace hýbají věcmi veřejnými i dušemi jednotlivců. Po sociálních sítích obíhá nepřehledné množství informací a jednotlivci i skupiny lidí žijí v izolovaných světech, kde je čím dál těžší rozlišit realitu od fikce či záměrné lži.
To vše se děje v kontextu informační války, a taky války skutečné, která se odehrává nedaleko. V takových souvislostech jedni označují druhé za dezinformátory a konspirátory a druzí zase obviňují ty první z manipulace a zatajování skutečné povahy věcí. Dochází k posilování hranic a budování zdí mezi lidmi. A to je možná nejhorší dopad: rozdělená společnost, příkopy někdy i mezi lidmi v jiném ohledu blízkými. Vznikají situace, kdy lidé i části společnosti na sebe koukají s nedůvěrou a s despektem. A co teď s tím vším?
Nevíme, ale aspoň něco se dá dělat alespoň s něčím. Je možné začít alespoň tak, že zkusíme věci porozumět a budeme se ptát: Co je to vlastně konspirační narativ? Jak je zkonstruován? Co lidi motivuje k jeho přijetí či vytváření? A čím jsou tyto narativy tak přesvědčivé? Tyto otázky jsme si začali klást teprve relativně nedávno, nejprve za covidu a o něco víc pak od chvíle, kdy byla napadena Ukrajina. Současně s těmito událostmi vznikla v Psychologickém ústavu AV ČR řada výzkumných projektů – následující řádky vycházejí z narativní analýzy konspiračně laděných rozhovorů o válce na Ukrajině.
CO JE TO KONSPIRAČNÍ MYŠLENÍ
V čem spočívá konspirační myšlení, tento specifický způsob chápání a uvažování, jež nachází výraz v konspiračních teoriích či narativech? Nejčastěji se definice shodují v tom, že konspirační teorie (či její specifická forma, narativ) spočívá ve vysvětlování, zdůvodňování či ospravedlňování důležitých událostí prostřednictvím tajného spiknutí mocných zlovolných sil. Kdybychom to měli hned zkraje ilustrovat těžkotonážním příkladem: „Vláda pozvala ukrajinské mafiány (dříve od nás vytlačené) se záměrem ‚depopulace‘ našeho obyvatelstva. Toto je součástí širšího spiknutí třiceti mocenských rodin sloužících nepřátelským mimozemšťanům.“ I takhle může vypadat konspirační narativ, je to příklad z našeho výzkumu. Na druhou stranu, pokud bychom si všechny osoby vykazující určité znaky konspirace představovali takto, šlo by o podceňování lidí, kteří myslí odlišně, jinak řečeno, dělali bychom z nich blbce. Tento příklad jsme vybrali, protože v určité karikatuře (v podobě do extrému zveličených podstatných rysů) ukazuje charakteristiky konspiračního myšlení.
Tedy konspirační myšlení předpokládá nějaké skryté dění, kdy určití mocní aktéři mají zlovolné úmysly, což pak vysvětluje některé důležité události. Také tu můžeme vidět, že se jedná současně o teorie i o narativy. Podstatou teorie je, že něco vysvětluje, často stanovením příčiny či důvodu. Tedy například proč Rusové napadli Ukrajinu: že tak „odvrátili napadení své země biologickými zbraněmi fašistické Ukrajiny“, opět se jedná o příklad z našeho výzkumu. Můžeme vidět, že toto má formu narativu, tedy zřetězení událostí do sekvence, v níž určití aktéři sledují své záměry. Narativ je tedy specifickou formou vysvětlování (ale i zdůvodňování a ospravedlňování, jak uvidíme dále).
Ovšem konspirační teorie a narativy mají i své jemnější varianty (jinými slovy jsou soft ve srovnání s výše uvedeným hard core tvrzením) a právě na nich můžeme vidět, že stanovit hranici, kde konspirace začíná či končí, není vůbec jednoduché. Ta hranice je totiž poněkud rozmazaná. Tyto narativy vysvětlují, zdůvodňují a ospravedlňují události něčím jiným než oficiálním. Něčím, co je před většinovou veřejností skryté. „Média lžou… slouží tím Západu… a zmanipulovaná většina jim věří.“ Tady zpravidla nacházíme pouze jemné podoby zlovolných záměrů či spiknutí, nicméně sama představa záměrného utajování pravdy do jisté míry splňuje kritéria konspirační teorie. Věc se trochu komplikuje tím, že konspirační teorie a narativy (a zvláště jejich měkké varianty) při tom využívají určité pravdivé informace. Když jim budeme oponovat, těžko můžeme například popřít jistou (byť minimální) tendenčnost jakéhokoliv systému veřejného zpravodajství, a to obzvláště za války, neboť jde o součást informačního boje. Mohlo by se například říci – i když ne každý s tím bude souhlasit –, že veřejnoprávní média se vyznačují zdravou a přijatelnou mírou tendenčnosti vzhledem k tomu, že kousek od nás je válka.
Naše (výzkumná) snaha o porozumění je založena na unikátním souboru šedesáti rozhovorů. Ten vznikl záměrným výběrem, který metodou sněhové koule směřoval ke konspirační scéně. Z nich jsme vybrali patnáct rozhovorů, jež splňovaly kritéria konspiračních narativů. Provedli jsme narativní analýzu, která vyústila v model sestávající z následujících prvků: události – narativy – legitimizace – obrazy sebe a druhých – moc skrytého vědění. Co tento model říká?
OD UDÁLOSTÍ K NARATIVU
Co se týče událostí, které slouží jako stavební materiál konspiračních narativů, jde o události důležité, klíčové. Takové, které narušily obvyklý běh věcí a vedly k nejistotě či ztrátě kontroly a bezpečí. Ty jsou pak v konspiračních narativech vysvětlovány, zdůvodňovány a ospravedlňovány. V oblasti našeho zájmu můžeme určit čtyři takové události: vznik válečného konfliktu na Ukrajině, pomoc České republiky (Západu) válčící ukrajinské straně, především dodáváním zbraní, přítomnost ukrajinských uprchlíků na území České republiky a pomoc České republiky ukrajinským uprchlíkům.
Z těchto důležitých událostí jsou ve vyprávění respondentů konstruovány narativy (zpravidla je jich víc a ne vždy bývají logicky konzistentní). Pojem narativ je poslední léta užíván velmi frekventovaně, avšak nepřesně. Používá se tam, kde by se dříve použil například výraz vysvětlující rámec. Je ale důležité vědět, že narativ je forma, která z událostí dělá cosi srozumitelného tím, že je zřetězí do souvislého útvaru, kdy alespoň některé události vyplývají jedna z druhé a kdy jsou tu záměrně jednající aktéři, kteří dosahují (či také ne) svých cílů. Výsledná struktura musí mít nejen začátek, prostředek a konec (jak to zformuloval už Aristoteles ve své Poetice), ale i smysl.
Řekne-li se například, jak již bylo uvedeno, že „Rusové válkou na Ukrajině odvrátili napadení své země…“, ne vše výše uvedené je tu vyjádřeno explicitně. Přesto se jedná o narativ, je tu totiž spojení událostí, jsou tu aktéři, je tu jednání s určitým záměrem, i když z hlediska Aristotelova požadavku se jedná o určité torzo. Kouzlo narativity (tak jako kouzlo torza) spočívá v tom, že je to struktura, kde se význam odehrává také v mezerách, v tom, co je nevyřčené či nedořečené. Za vyřčeným je cosi zamlčeného, za zjevným něco skrytého.
ALTERNATIVNÍ OSPRAVEDLNĚNÍ ČI ZPOCHYBNĚNÍ
Narativy konstruované z důležitých událostí nebývají vždy logicky konzistentní, jak jsme už zmínili. Například v jednom rozhovoru respondentka vypráví, že „žádná válka tam není, je to jen nahrané divadlo, prezident je herec“, přičemž o malý kousek dále říká: „Válka je tam proto, že dva kreténi nemají co dělat.“ Tyto dva výroky (a narativy, do kterých patří) si logicky protiřečí. Konzistenci oběma narativům dodává to, že oba zpochybňují fakt, že Rusko napadlo Ukrajinu. Tento druh konzistence spočívá v tom, co tyto narativy na určité rovině dělají. Že totiž legitimizují (ospravedlňují) či delegitimizují (zpochybňují) oprávněnost různých důležitých událostí. A to v kontrastu s oficiální legitimizací a delegitimizací. Legitimizace je jedna z klíčových funkcí vyprávění. Obecně platí, že podstatou či principem narativity je, že dává hodnotu určitým cílům a vysvětluje, zdůvodňuje a ospravedlňuje jednání, které k těmto cílům vede.
Oficiální postoj České republiky, tak jak ho nacházíme ve veřejnoprávních médiích, lze shrnout takto: delegitimizace ruské interpretace konfliktu, legitimizace naší pomoci ve válce a pomoci uprchlíkům. Tedy: Rusko je agresor, Ukrajina je oprávněna se bránit, Ukrajina bojuje i za nás a naši bezpečnost. K tomu pak na konspirační scéně vznikají narativy s opačnou legitimizací: pomoc ve válce (dodávaní zbraní) jde proti našim zájmům a proti míru na Ukrajině, vede ke zbytečnému prodlužování války, a je tudíž pro nás nebezpečná („jsme terčem pro Rusko“). V principu stejně je tomu i v již citovaném názoru, podle kterého Rusové „speciální vojenskou operací“ odvrátili napadení své země biologickými zbraněmi. Také zde je v protikladu k oficiálnímu přístupu ospravedlňován ruský vpád. Podobně v případě, že je vše jen sehrané divadlo, pak je zbytečné dodávat zbraně a pomáhat uprchlíkům.
ONI A MY
Výše uvedené je však pouze jednou z odpovědí na otázku, co konspirační narativy dělají. Legitimizují a delegitimizují. Existuje ale ještě další rovina (z hlediska psychologa hlubší), na níž lze tuto otázku zodpovědět následovně: konspirační narativy umožňují konstruovat a posilovat osobní či sociální identitu. V odborné literatuře existuje shoda, že konspirační narativy a konspirační myšlení jsou „poháněny“ jednak motivy existenciálními (osobními), jednak sociálními. K osobním motivům patří potřeba bezpečí a kontroly, kompenzace nejistoty a posílení ega či osobní identity. Z hlediska sociálních motivů jde o to, že tyto narativy zhodnocují skupinové sebepojetí, často v kontrastu k jiným skupinám či oblastem (jako jsou oficiální instituce, média či věda). A právě tyto motivy umožňuje uspokojit výše zmíněná alternativní (de)legitimizace. Ve které je zpravidla všechno jinak, většině je to skryté a je to všechno jedna veliká lumpárna. Dochází tu k polarizaci: já (nebo my) versus oni. Já či my, kteří do toho vidíme a nenecháme se obalamutit tím, co se nám oficiálně ukazuje. V protikladu k nemyslící, zmanipulované většině, která věří oficiálním médiím („hesla pro mentálně zaostalé“). Tedy schematicky vyjádřeno: já vím (my víme) – oni nevědí – oficiální média podvádějí – ještě že jsou tu alternativní zdroje. Což je přínosem pro sebepojetí a osobní či skupinovou identitu v otřeseném a znejistělém světě.
MEZI VĚDCEM A PARANOIKEM
V jádru konspiračních narativů se skrývá skutečnost, že alternativní (kontrastní) legitimizace i posílení sebepojetí dosahují specifickou epistemickou (poznávací) strategií. Této strategii dává sílu a přesvědčivost cosi, co lze provizorně označit jako moc skrytého vědění. Co se tím myslí?
K lidskému způsobu obývání světa patří, že to podstatné je zčásti, nebo třeba i úplně skryté. Například „Boha nikdo nikdy neviděl“, jak je psáno v Prologu k Evangeliu podle Jana. Poukazuje k tomu i slovo inteligence, od inter a legere, což znamená číst mezi řádky. Poznáváme tak, že čteme v mezerách, za vším, co se nám ukazuje, je třeba vidět ještě něco. Vědomí, že za vším je vidět něco jiného, je také podstatou duševní poruchy zvané paranoia. Od řeckého slova nús (rozum, poznání) a předpony para (vedle či za). Ale pozor, za vším zjevným vidět něco skrytého je také podstatou jakéhokoliv podstatného poznávání, i věda takhle funguje.
Potom je možné se zeptat, jaký je tedy vlastně rozdíl mezi vědcem a paranoikem? Přece oba „za vším něco vidí“. Paranoik má utkvělou ideu, například: „Jdou po mně.“ A leccos z toho, s čím se setkává, je jen další a další ilustrací, důkazem této ideje. Vědec má však také své utkvělé ideje, říká jim hypotézy. V čem je tedy rozdíl? Výzkumník ve vědě přijetí svých utkvělých idejí (pardon, hypotéz) podrobuje jisté disciplíně, empirickému ověření a racionální argumentaci (jež mají v různých oblastech poznávání různé podoby a akcenty). Aby bylo jasno, netvrdíme, že konspirátor rovná se paranoik. Používáme zde paranoika jako určitou karikaturu (výše zmíněné zveličení některých podstatných rysů) konspirátora, který má pocit, že vidí do skryté lumpárny. Paranoik může být docela dobře také karikaturou vědce, který obětoval disciplínu oboru své pravdě.
Existuje například člověk, který si myslí, že stopy, jež za sebou nechávají letadla, jsou v poslední době nějaké divné a že ve skutečnosti jsou to biologické zbraně, jimiž nás naši nepřátelé „hnojí“. Epistemická strategie za vším (nebo alespoň za něčím) něco vidět, která k lidství v různých podobách patří, je v tomto případě používána jaksi zkomoleným způsobem. Konspirátor hraje se silnou kartou moci skrytého vědění, ale hraje s ní takříkajíc nefér způsobem. Existují oblasti (například spiritualita a náboženství), kde je oprávněné chápat to skutečné jako skryté, a někdy dokonce věřit navzdory tomu, že z hlediska vládnoucích racionálních konvencí je to absurdní (viz Tertuliánovi připisované Credo quia absurdum čili „věřím, protože je to nesmyslné“). Nikoliv však v oblasti politiky a věcí veřejných. V péči o obec je třeba věci empiricky ověřovat a racionálně argumentovat.
Moc skrytého vědění je v případě konspirací mocí problematickou. Je to moc založená na „neprůstřelnosti“ a nevyvratitelnosti (jak empirické, tak racionální). Je to pravda právě proto, že je to skryté. Kdybychom měli parafrázovat zmíněného Tertuliána: Credo quia absconditum („Věřím, protože je to skryté“). •
Autorka je psycholožka, autor je psycholog.
Vytvoření tohoto textu bylo podpořeno projektem Sociálně-kulturní determinanty dopadu cirkulace reprezentací na lidskou mysl a možnosti remediace (COREmind) CZ.02.01.01/00/23_025/0008715