Mýty, z nichž jsou utkány národy
Nad posledním dílem Orhana Pamuka Morové noci
Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2006 Orhan Pamuk se ve svých románech často vrací do minulosti. Skrze obrazy a příběhy z 15. nebo třeba z konce 19. století vypráví také o přítomnosti. Téma přepisování historie a zrodu i upevňování národoveckých mýtů je totiž palčivé stejně na imaginárním ostrově Minger jako v našem světě.
Jak chytne, tak už nepustí. I takto by se dala v reklamním marketingu vystihnout románová novinka Orhana Pamuka. Jeho jméno se v českém literárním prostředí již zdárně zabydlelo a má zde své početné fanoušky, jak se názorně ukázalo i při Pamukově nedávné návštěvě v Praze, kde v únoru 2025 vystoupil na besedě v Centru současného umění DOX, které připravilo výstavu jeho výtvarného, konceptuálního i fotografického díla, nazvanou Útěcha věcí. Lví podíl na tomto úspěchu má Petr Kučera, Pamukův „dvorní překladatel“, který z turečtiny přeložil až na dvě výjimky (knihy Rusovláska a Nový život jsou překladatelským dílem Petry Sedmíkové) veškerá v češtině dostupná Pamukova díla, přičemž hned za svůj první překlad knihy Jmenuji se Červená (vyšla roku 2007, nedlouho poté, co získal Pamuk Nobelovu cenu) obdržel ocenění Magnesia Litera.
Aby mohl vyprávět, vytvořil si Pamuk v Morových nocích svůj vlastní svět. Ostrov Minger ani jeho hlavní město Arkaz, podobně jako Márquezovo Macondo, neexistují, ale skoro se tomu nechce věřit, neboť působí tak přesvědčivě (dokonce má i svou mapku, která je reprodukována na přední předsádce knihy). Do detailně propracovaných kulis, které svou atmosférou vyzařují jistou nostalgickou esenci světa osmanského Středomoří před první světovou válkou, kdy Osmanská říše chřadnoucí rukou ovládala, alespoň de iure, téměř celou východní, místy notně kosmopolitní, část Středozemního moře, zasadil Pamuk příběh, který, jak u něj lze právem očekávat, má vícero rovin čtení. Jednou z nich je i detektivní motiv, který se odráží jak v nečekané zálibě, již „krvavý sultán“ Abdülhamid nalezl v postavě Sherlocka Holmese, tak v samotné anotaci knihy: „Píše se rok 1901 a k ostrovu Minger – ‚perle východního Středomoří‘ ležící kdesi mezi Krétou a Kyprem – se pod rouškou tmy blíží neohlášená loď. Na palubě vedle princezny Pakize, dcery sesazeného osmanského sultána, a jejího manžela, doktora Nuriho, cestuje také hlavní hygienik Bonkowski. Každý z nich má zvláštní poslání, ale ne všichni ho budou moci naplnit. Nad zdánlivě idylickým krajem, který s oblibou zobrazují romantičtí umělci, se stahují temná mračna. Šíří se zvěsti o moru – zvěsti, jež je třeba v zájmu udržení moci ututlat. Jenže morová nákaza má čím dál víc obětí a není zdaleka jediná, kdo na Mingeru zabíjí…“ Ostrov Minger je totiž součástí Osmanské říše, a tak i nápady, kterak morové epidemii čelit, nabírají místy nečekané podoby.
Zmíněná epidemie (nabízejí se paralely s nedávnou globální zkušeností, byť Pamuk opakovaně uvedl, že s psaním románu začal ještě před vypuknutím epidemie covidu-19), která zachvátí ostrov, jej dokonale odřízne od světa, aby v něm poté proběhly puče a kontrarevoluce, střety muslimů a křesťanů, Turků a Řeků, pokrokářů a náboženských tmářů, ale především, aby se ve světle dějin zaskvěl, nový a svébytný, mingerský národ („Mingeřané“), který do boje za své obrození i samostatnost obratně zapojí politiku i mytologii. Mnohem důležitějším nežli zápletka detektivní je totiž téma přepisování historie a vytváření oslavných národních mýtů. Zatímco se velmoci přou, jak by si nejlépe rozdělily dědictví „nemocného muže na Bosporu“ (do této slavné metafory se „převtělila“ chřadnoucí Osmanská říše v 19. století, kdy někdejší strach z ukrutného Turka vystřídal výsměch a pohrdání zaostalým kolosem), který se svůj neodvratný konec snaží oddálit promyšleným systémem špiclování i represe, lidé na ostrově ve velkém umírají, přeživší se sváří (a to jak podle klíče etnického, tak náboženského), a do toho všeho se navíc rodí nový stát, nový národ, a tudíž i nové vlastenectví.
VĚDKYNĚ PÍŠE ROMÁN, SPISOVATEL ČELÍ REALITĚ
V knize proti sobě stojí dva přístupy, které by měly být neslučitelné, ale přesto se vzájemně nevylučují. Na jedné straně je ironický odstup, s nímž je líčen zrod nacionalistických mýtů, na druhé straně pak empatie k samotnému oslavnému zakladatelskému narativu o tragické velké lásce Zeynep a Velitele Kâmila (oba dva zemřeli na mor), provázející budování státu Mingerie a obrození mingerského národa i jeho prastarého jazyka. Tento dojemný příběh je velmi patetický, ale též velmi uvěřitelný. Fiktivní autorkou celého díla je totiž Mina, Pamukem vytvořená historička s doktorátem z Cambridge a zároveň pravnučka princezny Pakize, jež při snaze o vědeckou redakci korespondence své významné předkyně nakonec dospěla až k psaní románu; ten však nikdy není (na rozdíl od vědecké monografie) nestranný. A ani být nemůže…
A tak se v Minině prezentaci vzpomínek efemérní královny Mingeru Pakize prolíná vědomí absurdity celého „obrozeneckého vzepětí“, jehož byla v mládí na pár měsíců sama svědkem a jemuž se morová epidemie stala mocným katalyzátorem, s neskrývanými sympatiemi k jeho strůjcům a se skutečným pochopením citlivé pozorovatelky tehdejšího dění. Citový přístup někdejšího dítěte vychovávaného v duchu oficiální vlastenecké rétoriky a kritický pohled zralé akademičky se pak sváří v pomyslném doslovu knihy, v němž Pamuk (tedy vlastně jeho vypravěčka Mina) vysvětlují dějinný rámec, do něhož je předchozích více než 600 stran příběhu Morových nocí zasazeno. Minino zaujetí pro minulost Mingeru přitom dostane vydatnou infuzi, když se jako dítě setkává v Ženevě s jednou z hrdinek oněch zakladatelských mýtů, Pakize, svou prababičkou, kterou tak tato fiktivní autorka vlastně vidí dvakrát: jakožto historickou postavu i jako člověka sobě blízkého, příbuzného, který je trochu nečekaně stále naživu.
O tom, že Pamukovo psaní o minulosti fiktivního osmanského ostrova nezůstane bez následků, jsme se mohli přesvědčit, když záhy po vydání tureckého originálu dospěli někteří jeho odpůrci ke zcela konkrétním obviněním, čeho se měl slavný romanopisec psaním o historické roli Velitele Kâmila a jeho osudové lásce vlastně dopustit. Nebudeme čtenáře napínat: Nejde o nic menšího nežli o hanobení zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka i zesměšňování turecké vlajky, což před časem zaznamenala i západní média. Kdo by po takových zprávách očekával, že Pamuk svůj monumentální, téměř sedmisetstránkový román zabydlil černobílými, schematickými postavami, pomyslnými „nositeli idejí a postojů“, skrze něž chtěl vyslovit nějakou myšlenku či poselství, hluboce by se mýlil. Jednou z velkých předností díla je totiž právě jeho uvěřitelnost (což souvisí i s jeho, hned na úvod akcentovanou, poutavostí).
Arkaz je totiž zabydlen postavami „z masa a kostí“, což lze krásně vidět například u někdejšího osmanského guvernéra ostrova (a pozdějšího ministerského předsedy samostatné Mingerie) Samiho Paši, který by měl být jasným „záporákem“, ale je naopak (alespoň v očích pisatele těchto řádek) „sympaťák“, jemuž nelze nefandit a jehož tragický konec patří k nejsilnějším místům celé knihy. Tento pomyslný „osmanský Gepard“, žijící na přelomu dvou dějinných epoch, nakonec doplatil na srážku s náboženským fanatismem (reprezentovaným v kontextu románu všudypřítomnými derviši) a svým počínáním i svým koncem dosvědčil známé „gepardovské“ motto, že všechno se musí změnit, aby všechno zůstalo stejné.
To platí bezezbytku o národoveckých mýtech, jež v různých časech a různým jazykem přinášejí pořád totéž poselství. Netřeba dodávat, že národovecké mýty právem budí u vzdělanějších čtenářů odpor spjatý nezřídka i s pousmáním, avšak je velmi snadné se usmívat nad něčím, co nám připadá bizarní zejména proto, že je to vzdálené, exotické, vzpírající se „našim hodnotám“, ale hlavně proto, že se nás to nijak bezprostředně netýká. Při pohledu do vlastní minulosti to už tak lehké není. Připomeňme si proto rovnou, že oficiální kult zakladatele moderního Turecka, navzdory tomu, že tento stát v současnosti kráčí směrem, který by se Atatürkovi nejspíš moc nelíbil, stále trvá a nominálně spojuje celou, jinak věčně znesvářenou, tureckou politickou scénu. Ale ať už si člověk o patetické národovecké mytologii myslí cokoliv, měl by vnímat (nebo si alespoň připustit) její podmanivou moc. A právě v precizně namíchaném koktejlu z nostalgie, patosu, sentimentu, ironie i kritického odstupu, díky němuž čtenář cítí nadhled, ale zároveň je příběhem pohlcen, tkví nenápadné kouzlo Pamukova opusu. •
Autor je orientalista.
Orhan Pamuk: Morové noci.
Překlad Petr Kučera, Argo 2025.