Umění do škol!
O podobě vzdělávacích ústavů v minulosti i dnes
Druhá polovina 19. století, prodloužená až do první světové války, představuje zajímavý zlom v pojetí architektury školních budov. Do té doby se vzdělávací instituce – především ekvivalenty dnešních základních škol – krčily v chalupách, měšťanských domech nebo jiných nevhodných prostorách.
Vzpomeňme jen školu v rodném domku Františka Palackého v Hodslavicích na severovýchodní Moravě. S postupující industrializací, nárůstem populace, důrazem na nacionalismus – a také s reformami ve školství – však začala být škola vnímána jako důležitý nástroj v rukou státu, obcí i spolků, jímž bylo možno působit na masy. A to nejen vzděláváním samotným, ale i vnějším dojmem, tedy architekturou.
První změny ohledně školských budov přišly ve městech: různé primární i sekundární vzdělávací ústavy umísťované na nově budovaných promenádách a náměstích dostávaly palácové vzezření. Tento trend se pak přenesl i na venkov. V mnoha malých obcích bývalé monarchie tak vedle vertikály kostela ční do dálky také obří opentlená „krabice“, představující školu zdobenou historizujícími či secesními prvky. Dokonalým příkladem neobarokního „zámku“ na kopci nad městem, zasvěceného vzdělávání, je Brněnská česká technika (dnes Fakulta stavební VUT).
Vesna objednává umění
Je nasnadě, že architektura školních budov zahrnovala i prostory pro další umělecká díla. A to nejen v době okolo roku 1900, ale i v období první republiky a částečně i v éře socialistického státu, byť zde se už na pořad dostávaly také banální náměty a banální provedení.
Pro ilustraci se výborně hodí vzdělávací ústav z doby mocnářství, konkrétně brněnská Vesna. Jednalo se o soukromý spolek, který si do názvu vetkl jaro a obnovu, spolek, který byl bytostně český a bytostně ženský. Různé školy, které Vesna zřizovala, patřily k prvním středním školám pro ženy a dívky na Moravě, jednalo se tedy o výrazně emancipační počin, který umožnil ženám, jež v té době nemohly studovat na univerzitách ani volit, pokračovat ve vzdělávání. Byť specifickým způsobem, se zaměřením na ekonomiku domácnosti, šití, vaření, jazyky atd., tedy na znalosti a dovednosti, s nimiž se tehdy ženy mohly uplatnit na trhu práce, například jako vychovatelky.
I pro ženy ve vedení spolku se jednalo o novou roli. Manželky právníků, novinářů a politiků zasahovaly do veřejného života, kupovaly pozemky, vybíraly stavební firmy a objednávaly umění. Minimálně v tom posledním jim pomáhali muži – především díky svým osobním kontaktům. A tak malby na fasádu (1897) i do interiéru budovy Vesny v Jaselské ulici dodal slovácký malíř Joža Uprka, pomáhal mu Antoš Frolka a sgrafita nakreslil Josef Šíma starší (otec známějšího malíře téhož jména). Pro vedlejší budovu z roku 1900 navrhli secesní fasádu a sochu Světlonošky pražští umělci – architekt a Kotěrův žák Antonín Pfeiffer a sochař vyškolený Myslbekem Josef Pekárek. Navíc velkou část nábytku, především v penzionátu pro mimobrněnské dívky, připravil v lidovém stylu Dušan S. Jurkovič. Slovy jednoho zapomenutého premiéra: „Kdo z vás to má?“
Jen si to představte – mít nástěnné a nástropní malby od oceňovaného (přeceňovaného?) Uprky na očích skoro každý den. Pozoruhodné je, že vyobrazené náměty měly dívkám připomínat jejich budoucí role – ve velkém sále školy Uprka na stěnu vymaloval motiv Matky a Nevěsty, na fasádě pak alegorie vlastností, jimiž měly oplývat: Práci, Zbožnost a Veselost. Studentky, které se tím nenechaly přesvědčit, však mohly zrak obrátit k již zmíněné postavě Světlonošky. Ta s knihou v jedné ruce a pochodní v druhé zahání temnotu ignorance a prozařuje cestu do budoucna každému, kdo o to stojí.
Přes všechny nejasnosti, či dokonce konflikty, které ženy z vedení Vesny měly například s Jožou Uprkou (od nějž se několik let zoufale snažily získat už zaplacené obrazy, a místo toho dostávaly jen trapné výmluvy), je výsledkem něco úctyhodného.
Směrem k malůvkám a nicotě?
Existuje samozřejmě spousta jiných příkladů, kdy kvalitní umělci vyzdobili budovu školy. Vzpomeňme z pozdější doby na gymnázium v Hradci Králové od Josefa Gočára se sochou Vítěze od Jana Štursy a nábytkem na míru či z ještě pozdějších let na (bohužel zničené) sousoší Olbrama Zoubka pro školu v Mělníce nebo na keramický reliéf Sylvy Lacinové a kol. v brněnském Starém Lískovci. Dvě posledně zmíněná díla sice zobrazovala jen běžné náměty – rodinu a kytici –, avšak umělecky kvalitně. A jaká je situace dnes? Po dlouhé době se k provozování škol vrátily soukromé subjekty. Nejsou to již naštěstí národovecky orientované spolky, poháněné nacionalismem. Někdy je jejich pohnutkou byznys, jindy snaha o odlišné přístupy k výuce. Občas se sice objeví kvalitní architektura – jako už před léty v případě gymnázia v Orlové –, pravidlem to však není. A na rozdíl od zřizovatelek Vesny jsou novodobí provozovatelé ke kvalitnímu současnému výtvarnému umění zcela hluší. Především fasádám mateřských škol tak vládnou barvičky, malůvky a kýč, často však podobnou „výzdobu“ nalezneme také na školách základních a středních. Jak pokazit i průměrnou historizující školní budovu z doby okolo roku 1900, lze vidět třeba v Kamenných Žehrovicích na Kladensku. Ani ten genericky pojatý a (zřejmě) sériově odlitý Komenský na fasádě nezůstal, nahradila jej nicota. Avšak zabrat dostávají i budovy z druhé poloviny 20. století. Škola Pestrá paleta v Ostravě-Porubě by mohla vyprávět, místo vkusného keramického obkladu ji dnes zdobí jen… paleta.
Ve vzduchu visí otázka, zanechá-li naše doba příštím generacím také nějaké podobně úctyhodné a inspirující dílo, jako je Vesna, nebo už umění nemá v každodennosti žáků a studentů hrát žádnou roli? Možná by nebylo od věci, kdyby ministerstvo školství vyhlásilo vedle iniciativ Ovoce do škol či Mléko do škol také akci Umění do škol. Nejen z vitamínů a vápníku je totiž člověk živ… •
Autoři jsou historici umění.