Svatební den
K interpretaci ženských postav na Diptychu Symmachů a Nicomachů
V prvních stoletích našeho letopočtu probíhala v Římské říši dlouhá debata o celibátu, rodině a rodičovství v životě křesťana. Církevní představitelé, učenci i asketové se přeli o hierarchii ctností a o tom, jak by měl vypadat život odpovídající nárokům nové víry.
Někteří z nich vychvalovali celibát coby předpoklad plně kontemplativního života, zatímco manželství a sexuální aktivita u nich vzbuzovaly značné rozpaky. Tyto představy však narážely na hodnotový rámec římské společnosti, jejíž sociální i ekonomický řád stál na rodině, manželství a potomstvu. Současně přetrvával odpor vůči radikálním podobám zbožnosti, a to zejména v aristokratickém prostředí, kde bylo dědictví a správa majetku neoddělitelné od rodinného života. Široká část římské společnosti – nehledě na vyznání – nadále žila v hodnotách tradičního římského světa.
Smířlivější postoj k manželství přinesl na počátku 5. století Augustin z Hippa ve spisu O dobru manželství, v němž nabídl teologickou reflexi reagující na dlouhou debatu i na společenskou realitu a představil manželství jako duchovní a Bohem zamýšlené spojení muže a ženy. Přestože církev nadále podporovala asketické ideály, postupně její představitelé začali docházet k názoru, že posvěcení svatebního svazku církevní autoritou může představovat účinné řešení společenského napětí v této otázce. Církev tak reagovala na zakořeněnou společenskou realitu a její krok se ukázal jako pragmatická a účinná strategie systematické christianizace říše. Manželství tak začalo získávat pevnější a trvalejší místo v křesťanské představě řádného života.
Dva významné rody
V tomto období zásadních proměn křesťanského myšlení o manželství vznikl také artefakt, jemuž jsou věnovány následující řádky – slonovinové tabulky nazývané podle dvou mocných římských rodů Diptych Symmachů a Nicomachů.
Jde o pozdně antické dílo zobrazující scény obvykle interpretované jako „pohanské“ rituální praktiky. Na obou tabulkách jsou vyobrazeny ženské postavy vykonávající náboženský obřad před obětními oltáři. Panel Symmachů zachycuje mladou dívku stojící před oltářem, na nějž za přítomnosti další postavy klade kadidlo. Postava na panelu Nicomachů je rovněž zobrazena před oltářem a drží dvě zapálené pochodně směřující k ohni.
Oddělené tabulky byly znovuobjeveny v průběhu 19. století a záhy po zařazení do muzejních inventářů vzbudily zájem badatelů, jejichž hlavní otázky se týkaly datace a účelu vytvoření artefaktu. Již první výzkumy se téměř jednohlasně shodly, že dílo vzniklo na přelomu 4. a 5. století při příležitosti aristokratické oslavy. Ve 20. století se diptych stal předmětem hlubšího ikonografického a kontextuálního zkoumání. I přes značné poškození je dodnes považován za vysoce kvalitní umělecké dílo, jehož zpracování i ikonografie odrážejí reprezentaci posledních vlivných římských „pohanů“, mezi něž patřili i členové jmenovaných rodů, kteří ve světě již výrazně formovaném křesťanstvím usilovali o obnovu „tradičního“ náboženství.
Zobrazené ženské postavy byly v průběhu bádání interpretovány různě – jako kněžky, alegorie rodinných hodnot, konkrétní římské bohyně či služebnice přinášející oběť při příležitosti pohřbu. Identifikace není dodnes zcela ustálena. Ačkoli se řada badatelů domnívala, že diptych vznikl při příležitosti svatby dvou jmenovaných rodů, pouze Erika Simon ve své studii z roku 1992 explicitně zvažovala identifikaci postav coby nevěst a systematicky interpretovala ikonografii scén v tomto kontextu. Právě tento aspekt považuji za klíčový pro adekvátní intepretaci díla i pro pochopení sdělení, které mohlo v tehdejší náboženské debatě nést.
Obětovat hračky, zapálit oheň
Erika Simon předkládá přesvědčivou argumentaci pro tvrzení, že zobrazené ženy jsou nevěstami, upřednostňuje však výklad, podle nějž jde spíše o nevěsty bohů či samotné bohyně. Tím – byť nepřímo – otevírá dosud jen okrajově studovanou otázku podoby a významu svatebního obřadu v období pozdní antiky. Pro plnější pochopení této interpretace je proto třeba přiblížit konkrétní průběh a symboliku dobových svatebních oslav.
Jak mohl vypadat svatební den v pozdně antickém Římě? Svatbě předcházely zásnuby a s nimi související předsvatební rituály. V předvečer obřadu se nevěsta tradičně podrobila očistné ceremoniální koupeli, odložila dívčí oděv a spolu s dětskými hračkami jej obětovala božstvům. Doboví autoři tento moment popisují jako symbolický přechod do nové životní fáze – do role dospělé ženy.
Ve svatební den se pak nevěsta připravovala na obřad ve svém rodném domě. Krátce před ním se v rodinném kruhu konala zkouška příznivých znamení. Samotný svatební obřad se obvykle rovněž konal v domě nevěsty a po jeho skončení vyrazil průvod směrem k domu ženicha. Tento ceremoniální průvod, známý jako deductio in domum mariti (odvedení do manželova domu), sloužil zároveň jako veřejná deklarace uzavřeného sňatku a potvrzení jeho platnosti. Do průvodu se mohli připojit hosté a účastnili se jej také služebníci nesoucí svatební dary. Louče, které procesí doprovázely a které obecně označovaly očistné rituály a slavnostní okamžiky, měly ve svatebním kontextu navíc praktický význam. Po příchodu do manželova domu nevěsta absolvovala rituál přijetí vody a ohně a zapálila domácí oltář. Přenesení ohně na oltář symbolizovalo vznik nového a nerozlučného svazku mezi domácnostmi muže a ženy i povinnost ženy udržovat domácí oheň. Tímto rituálem nevěsta přijímala nejen domácí božstva manžela, ale i svou novou roli manželky, budoucí matky a správkyně domu.
Je zřejmé, že slonovinové tabulky byly vytvořeny při významné události, které se účastnily rody Symmachů a Nicomachů. Badatelé většinou považují za nejpravděpodobnější, že šlo o jednu ze svateb, které v letech 393/394 a 401 oba rody propojily. V prvním případě to byl sňatek dcery významného pohanského státníka Quinta Aurelia Symmacha se synem jeho kolegy a přítele Viria Nicomacha Flaviana. Druhý sňatek, který by posunul dataci do roku 401, se týkal nevěsty z rodu Nicomachů.
Ve světle znalosti pozdně antického svatebního obřadu se čtení díla jeví o něco snazší, jelikož scény nápadně připomínají popsané rituály – předsvatební oběť nevěsty a přijetí ohně v manželově domě. V této perspektivě lze tedy mladou ženu téměř s jistotou identifikovat s nevěstou – Symmachovou dcerou – a obrazový plán díla chápat jako znázornění svatebních rituálů: proměny dívky v právoplatnou manželku a veřejného potvrzení spojenectví mezi dvěma váženými římskými nekřesťanskými rody. Svazek tak mohl být prezentován nejen jako aliance mezi rody, ale též jako manifestace sdíleného náboženského a kulturního dědictví.
„Pohanská“ tradice a nový křesťanský svět
V roce 1909 Arnold Van Gennep v knize Rites of Passage (Přechodové rituály, 1996) pojmenoval tři fáze přechodových rituálů: odloučení, přechod a začlenění. Použijeme-li tuto klasifikaci, můžeme jako odloučení identifikovat odchod nevěsty z rodného domu, jako přechod průvod městem do nového domova a jako začlenění přijetí vody a ohně spolu s domácími božstvy.
Zdá se mi více než příznačné, že v době intenzivní debaty o povaze a roli manželství v raně křesťanském světě si přední představitelé „pohanských“ hodnot zřejmě zvolili pro reprezentaci svého rodu zobrazení zásadních svatebních rituálů. Diptych mohl nejen evokovat klasickou minulost, ale také reagovat na aktuální nábožensko-společenskou diskuzi o významu sňatku ve formujícím se křesťanském světě. •
Autorka je historička umění.