Titus Maccius Plautus
Římská, nebo spíš řecká komedie? A co s ní dnes?
Když se řekne „římská komedie“, většině patrně vytane na mysli (pokud vůbec něco) jméno Tita Maccia Plauta, přestože samozřejmě zdaleka nebyl jediným autorem, který komedie v Římě psal. Už jeho současníci však museli jeho dílo považovat za něčím výjimečné. Postarali se o to, aby se dochovalo až do dnešních dní – na rozdíl od děl jiných autorů, kteří upadli v zapomnění (tedy s výjimkou Terentia, kterého však v obecném povědomí Plautus znatelně zastínil).
Čím tedy Plautus tolik zaujal nejen dobové publikum, ale i pozdější dramatiky, kteří se jím inspirovali? Na čem jeho komedie stojí? A dokáže jeho dílo bavit i moderního diváka? Nad těmito otázkami se zde zamýšlím na základě zkušeností, které jsme získali společně s kolegyněmi Danielou Urbanovou a Eliškou Kubartovou (Poláčkovou) a s kolegou Radkem Černochem, když jsme před několika lety připravovali český překlad komedie Curculio (v našem překladu Darmojed) a pokoušeli se společně se studujícími z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ověřovat jeho funkčnost přímo na jevišti.
Opilá stařena a proradný bankéř
Jedním z důležitých rysů Plautových komedií je typizovanost jednotlivých postav. Ta je přesným opakem psychologického realismu – postavy mnohdy nejednají „logicky“ podle očekávání moderního diváka, ale podle svého konvenčního charakteru. Typizované jsou i zápletky. Nejde přitom o Plautův vynález – typologii postav i náměty přejímal od autorů nové řecké komedie. Tak je například mladík vždy bezhlavě zamilovaný a bez peněz, což bývá problém, protože je zamilovaný do prostitutky, tedy otrokyně, na jejíž vykoupení z otroctví mu schází prostředky. Jeho otrok, typicky chytřejší než on, mu zajisté ze svízelné situace pomůže. Nezřídka do děje vstupuje stařec, obvykle nerudný; když se na scéně objeví stařena, je vždy opilá, voják – typicky mladíkův sok – je hloupý a nabubřelý, bankéř bývá proradný. Ledacos z toho si dokážeme představit bez problému i dnes, ale s jednou postavou je to přece jen trochu složitější. Jde o parazita. Představuje chudšího svobodného Římana, který umí mistrně využívat v antice běžného vztahu patron–klient k tomu, aby se na úkor svého „dobrodince“ co nejvíce, a hlavně zadarmo najedl, a z jeho jednání je obecně patrné, že ho neřídí ani tak mozek, jako spíše žaludek. Při adaptaci římské komedie pro současného diváka, který přirozeně není s těmito dobovými inscenačními konvencemi obeznámen, tak narazíme na určitou potíž. My jsme se nakonec rozhodli nechat na scéně promlouvat personifikovanou poznámku pod čarou, která podobné nejasnosti dovysvětlovala a zároveň působila jako zcizující prvek porušující divadelní realitu, který obecně nebyl Plautovým komediím cizí. Jistou pomůckou nám také byla práce s mluvícími jmény, která jsou dalším důležitým rysem Plautových komedií.
Mluvící jména
Mluvícími jmény označujeme taková jména postav, která „na první dobrou“ naznačují, o jakou postavu se jedná, a to zejména s ohledem na její charakterové vlastnosti. Jde tedy o prvek, který může při vhodném využití posloužit i dnešnímu divákovi k rychlému „zaškatulkování“ postavy, k němuž antický divák jméno vyloženě nepotřeboval, a jméno plnilo jen funkci vtipné nadstavby. Práci s mluvícími jmény nepřevzal Plautus z nové řecké komedie – ta naopak využívala jména běžně rozšířená, čímž utvrzovala diváka ve „všednosti“ svých námětů –, nýbrž z komedie staré, attické. Ta pracovala se jmény vtipně smyšlenými ze slov v řečtině, tedy ve stejném jazyce, v jakém se odehrávala, kdežto Plautus volí také jména řecká, přestože jeho komedie je psána latinsky. Jeho mluvící jména tedy přinášejí nový rozměr, pro jehož pochopení je potřeba zamyslet se nad tím, jaké konotace měla řečtina pro Plautova diváka. Na jednu stranu šlo o jazyk řady otroků, na druhou stranu byla jazykem intelektuálních elit. V našem překladu jsme se proto uchýlili k řešení, které je do značné míry inovativní. Předchozí překladatelé totiž mluvící jména převáděli do češtiny, čímž se původní jazykový rozdíl ztrácel; my jsme se – inspirováni Voskovcem a Werichem – rozhodli jména konstruovat ze všeobecně známých cizích slov vycházejících z latiny či řečtiny. Znějí tedy cize a intelektuálně, ale zároveň srozumitelně a vtipně. A především – korespondují s typy jednotlivých postav. Náš zamilovaný mladík je tedy Romantikus, jeho chytrý otrok se jmenuje Sofistikus; bankéře divákům výmluvně představuje jméno Hypotékus a kuplíř se analogicky jmenuje Pornotékus. Chlubivý voják pak dostal jméno Gaius Omnibus Paco. Taková podoba jmen navíc zapadá do konceptu, který jsme se snažili uplatňovat v překladu v obecné rovině a jejž jsme pracovně nazvali „antika jako znak“. Spočíval ve snaze posílit nebo doplnit takové reálie, které jsou současnému recipientovi známé a jasně konotují antické prostředí, v němž se komedie odehrává. Důsledně jsme tak například využívali plurál v idiomech typu „pro bohy“, „bozi vědí“, kuplíř nenavrhuje hodit peníze do kanálu, nýbrž „do kloaky“, a služebná nemyje záchod, ale „latrínu“.
Plautinopolis
Posledním významným prvkem, jejž si Plautus rovněž vypůjčil ze staré řecké komedie, je jisté převrácení řádu, kterým se ovšem de facto potvrzuje jeho platnost. V reálném životě by totiž bylo nemyslitelné, aby se otrok choval ke svému pánovi tak, jak se běžně chová v Plautových komediích. Pro dobového diváka to zajisté musel být komický prvek, který ho měl utvrdit v tom, že takhle by to opravdu fungovat nemohlo, zároveň však mohl vést i k určitému zamyšlení: není to skutečně tak, že i když je pán hlavou, je otrok krkem, který jí otáčí? Každopádně lze říci, že Plautovy komedie se odehrávají ve svébytném univerzu, jež bývá někdy označováno jako Plautinopolis: v jádru je řecké a snaží se tak navenek i tvářit – nejen skrze řecká jména postav, ale i řecké lokace, v nichž se děje odehrávají – přesto je výrazně prodchnuté římským duchem. Dobře to lze pozorovat na narážkách na římské právo, které jsou v Plautových komediích prakticky všudypřítomné a dokládají, jak moc byli Římané na svůj právní systém hrdí a jak moc s ním museli být sžití. Při překladu je právě tento prvek jedním z největších oříšků, protože současný divák nejen že není obeznámen s římským právem, ale ani obecně tolik „nežije“ právními záležitostmi, jako jimi žili antičtí Římané. Přestože jsme se tedy pokoušeli příslušná místa adaptovat například narážkami na „soudní stání“ (právnické vtipy jsou navíc zpravidla u Plauta dvojsmyslně erotické), přece to nemá ve výsledku tak humorný potenciál, jaký musel mít originál.
Pokusme se tedy závěrem odpovědět na otázky, které jsme nastínili v titulku článku. Jsou Plautovy komedie římské, nebo řecké? Jsou vlastně obojí zároveň: přinášejí náměty a řadu prvků z komedie řecké, a to jak ze staré, tak z nové, zároveň však vytvářejí svébytné univerzum, které je řecké jen „naoko“. No a co s Plautovými komediemi dnes? Mají stále potenciál bavit, přestože od doby jejich vzniku nás dělí časová propast větší než dva tisíce let? Náš překlad a jeho inscenace prokázaly, že ano. Je však potřeba nebát se aktualizace a adaptace, zkrátka nepřekládat ad verbum, nýbrž ad sensum – myslet především na účel, jaký komedie v době svého vzniku měly, a tím bylo pobavení co nejširšího publika. •
Autor je klasický filolog.